Článek
Před třemi lety zde byl s výraznou pomocí Evropy, především Francie a Velké Británie svržen režim Muammara Kaddáfího a měl začít proces demokratických přeměn v této velké severoafrické zemi. Bohužel se ale na následující vývoj hodí legendární slova bývalého ruského premiéra Viktora Černomyrdina používaná ve vztahu k ruské politice devadesátých let: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky (v Iráku, Sýrii…).“
Libye je po třech letech zhroucený stát. Taufik Breik z Aliance národních sil Libye popsal situaci stručně: „Nemáme parlament, nemáme skutečnou vládu, všude jsou milice.“ A tyto ozbrojené milice bojují buď proti „vládě“, nebo i mezi sebou o politický a ekonomický vliv, neboť jde o kontrolu libyjského ropného průmyslu.
Nepřehlédnutelný je i separatismus jednotlivých uskupení. Při ozbrojených střetech taktéž umírají i lidé, o minulém víkendu jich bylo osmdesát. A pro Evropu může být varující, že podobně jako v Sýrii nabývají v zemi vrchu ozbrojené skupiny hlásící se k ortodoxnímu islámu. A mezitím se na libyjských březích chystají k vyplutí na Středozemní moře za lepším životem do Evropy, především Itálie, statisíce zubožených afrických migrantů.
A teď se přenesme na východ od nás na současnou Ukrajinu. Parlament je v „prozatímním“ režimu, vláda většinově reprezentuje jen jednu část země, příslušníci extremistických stran s fašistickým a antisemitským pozadím v ní mají silné slovo, armáda a bezpečnostní složky jsou rozložené, v zemi se vede již regulérní občanská válka, v níž se angažují různé polovojenské formace typu „národní gardy“ nebo „domobrany“.
Vláda nemá situaci pod kontrolou a země se rozpadá. Uskutečnit prezidentské volby na celé Ukrajině se zřejmě nepodaří, jak již přiznal ministr vnitra Avakov. Takže zde máme taktéž de facto zhroucený stát, z něhož mohou také v případě další eskalace vnitřního konfliktu utíkat lidé za „lepším“ do Evropy.
Lze spatřovat „světlo na konci tunelu“ v tom, že nebohatší Ukrajinec, oligarcha Rinat Achmetov dlouhodobě ovládající ukrajinskou politiku vyzval ke „vzpouře“ proti východoukrajinským separatistům v Donbasu? Vývoj to ukáže, nicméně s ohledem na to, že v Achmetovově výzvě ke vzpouře ani jednou nezaznělo slovo Ukrajina a zmínil v ní naopak „donbaský patriotismus“, jde zřejmě spíše o snahu hlavně ochránit svůj byznys a svoje majetky.
Ostatně o to jde i dalšímu oligarchovi, Petru Porošenkovi, který je hlavním favoritem nadcházejících prezidentských voleb. Takže alternativou chaosu, občanské válce a rozpadu země je „Ukrajinská oligarchická republika“? Nejsem si jist, zda je to dnes úplně reálné a zda právě toto EU chce. Realitou ale spíše bude, že na jihu a na východě od unijních hranic bude mít EU dva velké bezpečnostní „bolehlavy“.
Miloš Balabán
Bezpečnostní analytik. V letech 2005 až 2019 vedl Středisko bezpečnostní politiky Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V současnosti působí v z.s. Pražská bezpečnostní konference.
Zabývá se problematikou české a evropské bezpečnostní politiky, procesy transformace globální moci a vlivu, rolí nezápadních aktérů v globální politice. Spoluautor publikací Kapitoly o bezpečnosti, Bezpečnostní systém ČR: problémy a výzvy, Nezápadní aktéři světové bezpečnosti, Strategické trendy globálního vývoje.
Takže i v EU musíme přemýšlet o tom, kde jsme v případě politiky vůči Libyi a Ukrajině udělali chybu, abychom ji náhodou neopakovali do třetice…