Článek
Díky tomu tak v jeho hospodě nemáte k dispozici nejen například kečup, ale ani kafe. Protože i když se jedno nebo druhé v Británii třeba i vyrábí, nepěstují se tam všechny ingredience.
Clarkson si za to vysloužil jistou míru kritiky, koneckonců to znamená, nejenže jeho hospoda nemá běžnou širokou nabídku jídel a pití, ale i to, že je výrazně dražší než hospody v okolí. Ale Clarkson si za svým nápadem stojí a jeho hospoda je plná. Nutno říct, že bývalý moderátor Top Gearu to nedělá z nějakého splašeného vlastenectví. Clarkson hlasoval proti vystoupení Británie z EU. Celou věc vysvětlil jednoduše. V době, kdy se celý svět začíná starat sám o sebe, se někdo musí postarat o britské farmáře. A on pro to chtěl něco udělat.
Clarksonův případ není výjimečný. Během posledních měsíců začíná většina světa chápat, že být co nejvíc soběstačný a podporovat v tomhle ohledu lidi ve svém okolí dává smysl. Tedy vždycky to dávalo smysl, ale pár desítek let jsme měli dojem, že svět je jedno velké globální hřiště, kde jsme všichni kamarádi a půjčujeme si kyblíčky a lopatičky. Teď vidíme, že je to hřiště, kde se hraje velmi kontaktní sport. A situace, kdy „výrobní země“, jako jsou Čína nebo Indie, postupně vedle laciné výroby dělají i vlastní vývoj technologií na úkor zbytku věta, začíná dostávat obrysy velké porážky v tomhle sportu. A nejen porážky, ale i zchudnutí.
V tu chvíli začíná dávat smysl přemýšlet nad byznysem tak, jak to dělá Clarkson. Protože pokud nakupujete věci z ciziny, jež se stejně dobře dělají v Česku, cena stále častěji přestává být jedinou položkou, kterou dává smysl zkoumat. Laciný nákup ze zahraničí může být totiž ve finále z makroekonomického pohledu dražší.
Typickým příkladem může být tendr na trolejbusy, který před rokem uzavřela Praha s tureckým výrobcem Bozankaya. Náměstek primátora pro dopravu Zdeněk Hřib výsledek tendru oslavoval, neboť turecký výrobce nabídl nejnižší cenu. Ano, zároveň turecký výrobce porazil domácí producenty stejného produktu. Nevadilo, že Bozankaya nikdy dříve podobnou zakázku v EU nerealizovala. A první trolejbus daného typu jezdí v rumunském Temešváru teprve od letošního června. Ale jistě bylo vše podle zákona o veřejných zakázkách a nejlevnější. Turci si otestují svůj stroj za pražské peníze v ostrém provozu a získají hezkou referenci. A Zdeněk Hřib se může chlubit, jak výhodně nakoupil.
Mimochodem kdyby se česká firma snažila získat podobnou zakázku v Istanbulu, musela by slíbit pod sankcí tzv. lokalizaci výroby. Tedy minimálně 51 procent vozu by muselo být vyrobeno v Turecku. Zároveň by musela být až o 15 procent levnější než lokální výrobce, aby se vůbec dostala na stejnou finální částku. Místní firmy totiž mají na tamním trhu v některých případech tzv. lokální bonus, tedy cenové zvýhodnění. Jinými slovy - mohou si dovolit být dražší, protože s sebou nesou vytváření nějakých hodnot na lokálním trhu.
Zatímco Turecko dostane garantovanou výrobu a testování za české peníze, které nejspíš použije na další vývoj a expanzi, Praha „ušetřila“. Že ušetřené peníze nějaký úředník možná zase prošustruje někde jinde, je vedlejší.
Logika celé věci je zjevná a celkem intuitivní. Turecko na celé akci vydělá dlouhodobě víc.
U země, jako je Česká republika, která stojí na průmyslové výrobě, je pak podobný postup bizarní dvojnásob.
Přitom se nedá říct, že by se pražský radní pro dopravu neměl kde inspirovat. Největší průmyslový tendr poslední doby, dostavba Dukovan (jistě, je to jiný typ zakázky, ale jde o příklad, nikoli o srovnání) zahrnuje pro vítěznou firmu mimo jiné závazek vyrábět klíčové technologie v Česku a poměrně rozsáhlý příslib další spolupráce s lokálními dodavateli.
Možná je načase, aby se i politici v Čechách přizpůsobili tomu, co pochopil i obyčejný britský moderátor.