Článek
Sýrie se islamizuje a náboženské menšiny jsou považovány za „nečisté“. V nové Sýrii pro ně není místo. Buď ze své vlasti odejdete, nebo budete vražděni. Křesťané, drúzové, alávité a šíité jsou tak znovu v ohrožení. Obávají se těch, kdo přišli po Asadovi. I těch, kteří buď přihlížejí, nebo tleskají.
Neděle 22. června. Křesťanský kostel svatého Eliáše řecké pravoslavné církve v Damašku. Kostel je plný žen, dětí i mužů. Přišli na mši. Pomodlit se. Nikdo není ozbrojen. Před kostelem zastavuje motorka. Dovnitř vtrhnou dva muži, jeden střílí do lidí a druhý jde mezi lidi, kde se odpálí. Na místě je 25 mrtvých a 63 zraněných. Je to největší útok na syrskou křesťanskou komunitu od roku 1860. Útok přišel jen dva měsíce po masakrech alávitů na syrském pobřeží, během března jich tam bylo zavražděno 2600.
Atentát na křesťany tak rozmetal představu, že je konečně klid a menšiny mohou být v bezpečí. V Sýrii přitom ještě nedozněla hrůza z masakrů alávitů v březnu a útoků na drúzy v květnu – a už se vraždí křesťané. Možná to je tím, že islamistický režim Ahmada Šary nijak pachatele těchto ohavných zločinů netrestá. Po výbuchu v kostele režim okamžitě ukázal prstem na Islámský stát, ale ten mlčí. Místo něj se k němu přihlásila skupina Sarájá Ansár as-Sunna (SAS), která tvrdí, že šlo o trest za to, že v dané čtvrti bylo zakázáno provádět neoficiální islámské misie. To není vtip. Někdo tu považuje kázání salafistů před křesťanským kostelem za normální, zatímco jeho zákaz za oprávněný důvod k vraždě civilistů.
Ve svém prohlášení na Telegramu z minuého týdne skupina identifikovala sebevražedného útočníka jako Muhammada Zajna al-Abidína abú Usmána. A slíbila další útoky proti náboženským menšinám v Sýrii. Bombový útok hluboce otřásl postupně ubývající křesťanskou populací ve válkou zničené zemi. Ale vyděsil i další syrské menšiny.
Sebevražedný útok na řecký pravoslavný kostel v Damašku
Sarájá Ansár as-Sunna (v arabštině „Brigády podporovatelů sunny“) se poprvé objevily letos v únoru. Jde o skupinu, která se odtrhla od vládnoucí HTS, jež svrhla Asada a jejíž lídr Šara se následně jmenoval prezidentem. Dříve stál v čele Al-Káidy v Sýrii a pracoval pro Islámský stát v Iráku. Dnes nosí sako, krátce střižené vousy a třese si rukou s Trumpem či představiteli EU. HTS jsou také islamisté, Sýrii vidí jako islámskou teokracii a mají v tom podporu hlavně od Turecka a Kataru. Jenže SAS jsou ještě radikálnější a chtějí se zbavit „nečistých lidí“, tedy všech, kteří nejsou sunnitští muslimové. Tvrdí, že povstali na obranu „zrady revoluce“. Tvrdí, že útoky míří na ty, kdo zradili ducha povstání proti Asadovi. Ale místo diktátora si za cíl vybírají křesťany, alávity, šíity, drúzy – zkrátka každého, kdo nezapadá do jejich úzké představy „čistého islámu“. A jejich seznam cílů roste.
Podle vlastních zpráv mají na svědomí i některé masakry alávitů v Hámá a Latákii, žhářství v Kardaze – rodišti Asadovy rodiny – nebo útok na drúzského duchovního vůdce. A dělají to chytřeji, než jsme zvyklí. Nasadili na Telegramu bota, kterého používají k tomu, aby jim lidé sami nahlašovali „cíle k likvidaci“. Bývalé členy Asadova režimu, náboženské vůdce, regionální politiky. „Revoluční spravedlnost“. Není to jen brutalita – je to strategie. A má obrovský potenciál šířit se. V jejich prohlášeních se opakují jména, výhrůžky a sektářský slovník – alávité, šíité, drúzové, křesťané jako „mnohobožci a odpadlíci“. Cílem nejsou jen konkrétní osoby, ale celé náboženské skupiny. SAS se už v únoru přihlásila k masakru ve vesnici Arza (provincie Hamá), kde zavraždila 10 alávitů. Ve svém „ramadánovém shrnutí“ se navíc chlubila „vykonáním rozsudku“ nad 13 dalšími alávity.
Skupina tvrdí, že jejím emírem je Abú Ajša aš-Šámí a ideologem Abú al-Fatah aš-Šámí. Oba mají za sebou působení v HTS a údajně přetáhli i několik veteránů Islámského státu.
HTS jako vládnoucí síla nese politickou odpovědnost za bezpečnost všech obyvatel – včetně menšin. A přesto nezasáhla proti SAS, mlčí k masakrům alávitů, drúzů a křesťanů. A to i přesto, že SAS operuje v „její“ zemi. Toleruje šíření extrémní salafistické ideologie, která podkopává jakoukoli šanci na pluralitní stát.
Nová syrská vláda tak de facto legitimizuje náboženské čistky. Pokud vládne a zároveň toleruje teroristickou skupinu, která veřejně plánuje další útoky na náboženské menšiny, není HTS vládou pluralitní Sýrie, ale novou teokratickou diktaturou.
Západ i regionální hráči musí přehodnotit své postoje k HTS – protože mlčet v této situaci znamená být spoluviníkem.
