Článek
Arménie nemá s Tureckem navázané diplomatické styky. Ankara ji sice uznává, jenže podporuje bratrský Ázerbájdžán v jeho nárocích na Náhorní Karabach, a to nejen politicky, ale i vojensky. Dodává mu výzbroj a taky zajišťuje výcvik ázerbájdžánských vojáků.
Před dvěma lety utrpěla Arménie porážku ve válce s Ázerbájdžánem, protože její vojáci navzdory odvaze nedokázali čelit moderní taktice a technice, kterou získal protivník z Turecka a Izraele.
Arménii předloni před útokem neochránila ani podpora Ruska, které do té doby představovalo odstrašující sílu, kvůli níž si ázerbájdžánští vojáci po léta nic moc nedovolili.
Moskva, která má v Arménii dvě své základny, sice na poslední chvíli zatlačila, ale Jerevan i tak utrpěl v roce 2020 těžkou porážku. Většina Náhorního Karabachu sice zůstala pod arménskou kontrolou, ale Ázerbájdžán získal přilehlé okresy, jež do té doby sloužily jako nárazníková zóna.
Když letos v září opět čelila Arménie útoku za strany Ázerbájdžánu, arménské vedení bylo zklamané vlažnou ruskou reakcí. Moskva neaktivovala Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti, která má řešit bezpečnostní problémy postsovětských zemí, a skončila jen u výzev k příměří. Arménie se proto obrátila o pomoc na Spojené státy, které pomohly zprostředkovat příměří a iniciovaly jednání mezi oběma znepřátelenými stranami.
Arménie, která si už před dvěma lety uvědomila, že ruská podpora slábne, se současně už loni odhodlala k bezprecedentnímu kroku jednat s Tureckem, aby pomohlo garantovat bezpečnost země.
Jasně to ukazuje slábnoucí roli Ruska, které po čtvrtstoletí dokázalo chránit Arménii.
Rusko uvolňuje prostor sílícímu Turecku, jež je jeho soupeřem v řadě dalších oblastí, a to nejen v Sýrii a Libyi. Hraje se tu o Černé moře, přičemž Turecko už nyní rozhoduje, které válečné lodě mohou proplout Bosporskou úžinou. I když zdůrazňuje, že jedná s oběma stranami rusko-ukrajinského konfliktu, zbraně dodává Kyjevu.
Faktické vyklizení Zakavkazí ukazuje, jak moc Rusko slábne. Získání černomořského pobřeží a s ním související ovládnutí Kavkazu bylo jedním z hlavních cílů expanzivní ruské imperiální politiky od konce 18. do konce druhé třetiny 19. století.
Zakavkazí od té doby Rusko nekontrolovalo jen v krátké době po říjnové revoluci, ale už v roce 1922 byla součástí Sovětského svazu Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika. Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie získaly samostatnost až po rozpadu SSSR, ale Moskva tam tvrdě uplatňovala svůj vliv. Když se gruzínský prezident Michail Saakašvili rozhodl dostat pod kontrolu oblast Jižní Osetie, Gruzii v roce 2008 Ruská federace napadla a následně uznala samostatnost separatistických oblastí Jižní Osetie a Abcházie.
Nyní ale není schopna ochránit nejvěrnějšího spojence v oblasti, křesťanskou Arménii, kde má své základny. I to svědčí o síle či spíše slabosti Ruska, které se soustředí na vyčerpávající válku na Ukrajině.