Článek
Svědčí o tom i bezpočet komentářů pod zprávou o tragickém pádu Kláry při pokusu pokořit horu Nanga Parbat.
Mě začali někteří lidé nenávidět ve chvíli, kdy zjistili, že jako válečná novinářka jezdím do Sýrie a doma mám dceru. Dokud o dítěti nevěděli, vážili si mě. Jakmile zjistili, že jsem máma, přišly zprávy, že jsem zklamání, odpad, zrůda. Klára to měla stejně. Zatímco otce, kteří jezdí do hor, nikdo nekritizuje, u matek se moralizuje, útočí, soudí. Jako by dítě znamenalo doživotní zákaz být sama sebou.
Jenže každá žena, která odjíždí s vědomím, že doma nechává své dítě, to dítě nikdy skutečně neopouští. Má ho stále v hlavě. V srdci. Každý krok podřizuje té odpovědnosti. Dělá vše pro to, aby riziko eliminovala. Já jsem několikrát nejela na frontovou linii, protože to už bylo moc. Klára zase několikrát otočila výstup, když se necítila bezpečně. To není bezohlednost. To je zralost.
Zajímavé je, že když někdo vezme dítě do auta a vyjede na české silnice, kde denně umírají lidé, považujeme to za normální. Ale matka, která zdolá osmitisícovku – sama, připravená, zodpovědná –, je pro mnohé špatná.
Klára se tentokrát rozhodla nejít na vrchol. Otočila se. Vracela se dolů. A jsem přesvědčená, že v tu chvíli měla v hlavě svoje děti. Chtěla se k nim vrátit a číst jim před usnutím nebo zase vyjet na kolo. Nechtěla vrchol zdolat za každou cenu. Nebyl to risk, ale právě její mateřská zodpovědnost, která ji vedla k tomu, se vrátit. To, že pak uklouzla, už nebylo rozhodnutí. Bylo to neštěstí. Možná osud. Ale určitě ne její nezodpovědnost.
A právě v tom byla její síla. Ne v tom, že lezla na vrcholy. Ale že věděla, kdy se z nich vrátit.
Klára sama říkala: „K takovému životnímu stylu mamky od rodiny je potřeba trocha zdravého sobectví.“ A to je klíč. Zdravé sobectví není absence mateřství. Je to jeho zralá forma. Uvědomění, že pokud nejsem naplněná já, nemohu vést své děti k autentickému životu.
Kdybych já zemřela dnes, odejdu vyrovnaná. Protože jsem žila naplno. Dělala jsem práci, která dává smysl. Pomohla jsem mnoha lidem, jiným dala naději, povzbuzení, podporu, objetí. A doufám, že moje dcera bude moci říct: moje máma stála tam, kde to bylo těžké – a byla silná. Stejně jako to mohou říct děti Kláry.
Tohle není sobectví. To je odkaz. Žij naplno. Dělej to, co ti dává smysl. Protože smrt může přijít kdykoli. Ale smysluplným se život bez odvahy, odhodlání a víry ve smysluplnost nikdy nestane. Klára žila naplněný, smysluplný život a je vzorem pro ostatní. A určitě i pro své děti.
