Článek
Pražané ročně vyhodí podle průzkumu Prague Food Waste 26 kilogramů potravin. Podobný výzkum v Brně z roku 2021 odhalil, že tam je to dokonce 37 kilogramů. Rozdíl není dán tím, že by Brňáci víc plýtvali než Pražáci, lidé se skutečně snaží plýtvání omezit.
Snaze ho ještě více omezit brání přístup výrobců a prodejců. U mnohých potravin si nejde koupit jen takové množství, aby se nespotřebovaný zbytek nevyhodil. Přibývá jednočlenných přibývá a nejde jen o singles, ale také o staré lidi, kteří přišli o někoho blízkého. Pokud si chtějí udělat brokolici, tak ji budou jíst tak dlouho, až se jim navždy znechutí, nebo jí část vyhodí. Prodává se vždy v půlkilovém balení. O květáku ani nemluvím. Nechat si překrojit zelí, aby si člověk neodnesl domů celou hlávku větší hlavičky dítěte, taky nejde. Pastinák se vždy prodává v balení nejméně po 350 gramech. Kuřecí stehna často po čtyřech. Zbytečně velké jsou i porce hotových jídel, protože člověk, co chodí do posilovny, toho sní více než důchodkyně. Nemluvě pak o konzervách, třeba těch s tuňákem.
A když už tu jsou nějaká menší balení, tak jsou nevýhodně drahá, což je pro mnohé lidi, kteří žijí sami a nemají velké příjmy, taky problém. Litr podmáslí v nejmenovaném supermarketu stojí 24 korun, půl litru 17. Chápu, že zabalení něco stojí a vztah mezi objemem a plochou obalu, tedy povrchem, není lineární. Rozdíl ale bývá tak velký, že i v případě, že existuje menší balení, si někteří koupí to větší s tím, že ho třeba časem spotřebují. Navíc se někdy v akcích nabízí nikoli sleva, ale nákup tří kusů za cenu dvou, což také podporuje plýtvání.
Sleva navíc vede zákazníky, aby si koupili o něco víc, než potřebují, protože za tak výhodnou cenu už zboží za týden dva už nebude. Nová pravidla, co může být sleva, k tomu přispěla. Nemluvě o tom, že každý vždycky nakupuje o něco více, než potřebuje, protože to máme v genech. I veverka nebo sysel si toho na zimu shromáždí více, než potřebují, protože nevědí, jak dlouhá zima bude a jestli jim někdo jejich skrýš nevybere.
Obchody i výrobci ovšem jednají logicky a není za tím jen snaha prodat co nejvíc a co nejrychleji. Obaly něco stojí a je tu snaha omezit jejich množství. Na tři kelímky se 150gramovými jogurty se spotřebuje výrazně více plastu než na jeden půlkilový. Nemluvě o tom, že rovnání objemu potravin v menších kelímcích do regálů nebo plnění přepravek zabere více času a nejdražší je pracovní síla
K plýtvání přispívá snaha omezovat personál, takže se vše prodává předem zabalené. Doby, kdy si mohl člověk říci, aby mu zelí nebo celer přepůlili, jsou dávno pryč. Prodejny zeleniny zmizely a mizí i mnohé masny. Nakonec člověk koupí vše v supermarketu, i když balení je větší, než může spotřebovat. Nemluvě o tom, že supermarket může být dál, a tak se do něj nedá chodit každý den, proto se udělá nákup na týden.
K plýtvání přispívají i on-line nákupy. Objednat si jeden rohlík se nevyplatí a doprava je zdarma až u nákupů od určité útraty, což je ekonomicky taky pochopitelné.
Nakonec jde vedle ekonomiky o otázku priorit. Pokud je potřeba omezit plýtvání potravinami, je nutné zatlačit na výrobce a prodejce, aby bylo více potravin v menších baleních za přijatelnou cenu, i když se při tom spotřebuje více obalů. Nebo se to může nechat být, protože neplýtvat potravinami je ekonomicky nevýhodné. Pak by ale stálo za to vyřešit otázku biologického odpadu. Jestliže se lidem roztečou meruňky, nebo shnijí okurky, protože ty bez igelitového obalu vydrží kratší dobu, měly by skončit v hnědé bio popelnici. Ovšem představa, že lidé vysypávají rozbředlou kaši z mikroténového sáčku, je absurdní. Nikdo se nechce umazat. Prostě by se měli pro lidi, co chtějí třídit, poskytovat vhodné sáčky, které se vlhkem nerozpadnou. Pokud by to bylo příliš drahé, tak se smířit s tím, že je v odpadu je mikrotén, nebo netřídit, protože hnědé popelnice jsou semeništěm mušek.