Článek
I když není jasné, jak soud rozhodne, už předběžné opatření ukazuje, že spor mezi obětí zneužívání, žalující Karolínou R., a filmaři bere vážně a nechce oběti dále ubližovat. Na první pohled působí rozhodnutí pochopitelně – proč by měla oběť trpět tím, že ji film neustále připomíná, jak jí bylo ublíženo. Filmaři působí jako odporní supi, kteří se ve snaze natočit atraktivní snímek použili příběh oběti, aniž by na ni brali ohled.
Přesto je rozhodnutí soudu absurdní, a nejen proto, že snímek se už objevil na Netflixu, takže se pověstný bych opět honí pozdě. Filmaři se sice nechovali nejetičtěji, původně se dokonce hlavní hrdinka jmenovala stejně jako oběť, ale dělali přesně to, co je účelem kultury. Veřejnosti přibližovali příběh a přenesením na filmové plátno ho zobecnili do podoby varovného mementa.
Jasně tu platí, že na život není copyright, což jsem psal už v době diskusí okolo knihy Aleny Morštajnové Les v domě, kterou napadla výtvarnice s pseudonymem Toy Box, že si vypůjčila její příběh. Umělci mají svobodu zpracovávat aktuální témata, pokud je samozřejmě nepřevracejí a z pachatele nedělají oběť nebo ho neomlouvají tím, čím vším si pachatel prošel, takže se nakonec dopustil zločinu.
Absurdita předběžného opatření vynikne, pokud se oprostíme od konkrétního filmu. Představte, že by přeživší holokaustu blokoval nebo blokovala uvedení filmu o koncentračním táboře, protože by jí vadilo, že jí připomíná její osud. Všichni by nad tím kroutili hlavou.
Tak, jako je třeba připomínat zrůdnost holokaustu a koncentračních táborů a neadorovat nacisty a nezpochybňovat existenci plynových komor a nehajlovat, je potřeba připomínat sexuální násilí, se kterým jsme se – bohužel – nedokázali vypořádat. Samozřejmě, že se u podobných filmů vychází reálných případů, aby působily realisticky, a ne jako nějaká prázdná agitka.
Nijak nezpochybňuji Karolínino utrpení. To jí však nezpůsobil film , ale sexuální predátor, který ji zneužil. Tady selhala společnost, která problém pedofilie dlouhodobě přehlížela a stále se k němu staví laxně, což ukazuje otálení s registrem sexuálních násilníků, aby nemohli pracovat s dětmi – mimo jiné také s argumentem, že by to evidované stigmatizovalo…
Není to však jediné selhání. Soudní spor jasně ukazuje, že společnost nepomohla oběti dostatečně se vyrovnat s tím, co jí potkalo.
Předběžné opatření není výsledný verdikt, ale celý proces ukazuje, jak moc je ohrožena kultura a její zásadní funkce. Pokud by se film zakázal vysílat v televizi, mohli by další de facto bránit uměleckému zpracování jakéhokoli aktuálního případu. To by ovšem vyvraceno základy naší společnosti, protože kultura by přišla o svoji svobodu a o svou funkci, kterou plní od dob Homéra.
Vidím tu však ještě jedno nebezpečí – nebezpečí přehnané korektnosti, která vede k tomu, že se v sousedních zemích omezuje slavení tradičních svátků, jako jsou Vánoce, aby to neuráželo muslimy, před před jejichž očima by se nemělo jíst, když se o ramadánu postí.