KOMENTÁŘ: Maláčová a spol., nevhodné paralely a právo se znemožnit - Thomas Kulidakis

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová není první ani poslední osoba, která klopýtla ve snaze vysvětlit protivníkovi v debatě i široké veřejnosti svou myšlenku příměrem minulosti. Použití druhé světové války a nacistické okupace jako důkaz, že ani tenkrát nebyly školy zavřené, bylo ale naprosto nepřípadné.

Za prvé, nacisté první, co udělali, zavřeli vysoké školy. Do škol běžných neumožnili chodit kupříkladu dětem židovským. Nejen v zemích českých, ale i například v okupovaném Polsku, umožňovali chodit do školy hlavně žákům německým. Pastí argumentace se pak také může stát, že když třeba ctěná ministryně vyřkne, co vyřkla, mohl by někdo vyvodit následující úvahu.

Jestliže nacisti nechali část škol otevřenou, a část zavřeli, ovšem vláda, kde Maláčová sedí, nechává školy zavřené všechny, v jakém vztahu je pak ve srovnání s okupační správou ve druhé světové? Odpověď by byla nehezká stejně tak, jako je nehezké vůbec něco takového naznačovat. A to z toho důvodu, že srovnávat dnešní politický zápas, jestli kvůli koronaviru zavřít společnost méně, více nebo vůbec, nemá nic společného s kulisami druhé světové války.

Maláčová ovšem není jediná, kdo se pouští na tenký led srovnávání nesrovnatelného. Například v Německu se jistá mladá žena ve svém odporu vůči lockdownu přirovnala k Sophii Schollové. Tenkrát si hned vysloužila kritiku dokonce i od svých spoluodpůrců proti karanténě. Její řeč byla nesmyslná, protože Schollovou coby mladou studentku nacisti popravili za šíření letáků s protiválečnou a protinacistickou tématikou. Na rozdíl od dotyčné Jany z Kesselu nemohla postávat na tribuně, šířit své názory opoziční k vládní politice veřejně a zaplatila životem.

V Německu se také skupina nesouhlasící s poměry odhodlala srovnat zákon o koronavirových opatřeních kancléřky Merkelové se zmocňovacím zákonem kancléře Hitlera. Merkelová vládne Německu a do jisté míry i celé Evropě dvě desetiletí, ale zatím jsme neměli další světovou válku, koncentrační tábory ani nic podobného. Když jsme u koncentračních táborů, i u nás se objevili tací, kteří zahraniční návrhy na detenční zařízení pro opakované narušitele karantény srovnávali s řáděním nacistického Německa.

Kromě toho, že to je nesmysl, mohli si dotyční spíše vzpomenout na internační (koncentrační) tábory Britů v Búrské válce nebo ty stavěné pro židovské imigranty v době britské správy Palestiny. Nebo na tábory v USA, kam za druhé světové války tamní vláda zavírala Japonce žijící na území USA a také vlastní občany japonského původu. Opět ovšem by to byla paralela nesprávná, protože za prvé nejsme ve válečném střetnutí, za druhé, nikdo nikoho do tábora nezavírá na základě státní nebo etnické příslušnosti. Naštěstí.

Podobných příkladů bych mohl uvádět více, společně se jmény vyjadřujícími se v české veřejné debatě i v zahraničí. S výjimkou paní ministryně, která má tu smůlu, že je ministryně, neuvádím další jména záměrně, protože škoda dělat reklamu nositelům rádoby chytrých historických přirovnání, která jsou ale úplně mimo. Ostatně, žijeme v demokracii, máme svobodu slova, a každý má právo říkat, co chce, dokud to neodporuje § 403 trestního zákoníku. I pak ho má, musí ale počítat s možným trestem.

Největší problém a nebezpečí zcestných přirovnání ale je, že radikalizují a odvádí debatu od podstaty věci. Proti lockdownu i za něj se dá argumentovat i jinak. Vzít si ekonomická data, srovnat je třeba s krizemi hospodářskými minulosti. Podívat se na data zkoumající vliv izolace na jedince, i vliv rozšíření povinné školní docházky na obecnou vzdělanost a hospodářství. Zhodnotit, jak si vedly společnosti při minulých epidemiích, jestli karantény pomáhaly nebo ne, apod. Dá se argumentovat listinou základních práv, ústavním pořádkem, apod.

Pro spoustu lidí je ale jednodušší jít cestou příměrů nevhodných i s rizikem, že využijí svého práva veřejně se zesměšnit naprosto novým a originálním způsobem, který tady ale už byl.