Článek
Je to přesně v duchu klasického, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Dáme najevo svůj nekompromisní postoj, ale našim sportovcům kariérní vrchol nezkazíme.
To plyne z Lipavského slov: „Máme sportovce, kteří celou kariéru věnují tomu, aby mohli startovat na olympijských hrách. Naší rolí není někomu zakazovat účast na olympijských hrách.“
A podle čecháčkovského alibismu budeme doufat, že to za nás vyřeší jiní, třeba Poláci a pobaltské země.
Český olympijský výbor opakovaně uvádí, že nechce, aby se opakoval rok 1984, kdy Československo podobně jako další socialistické země nevyslalo své sportovce na letní olympiádu v Los Angeles, za což se už dokonce sportovcům omluvil.
Účast však neodmítly všechny socialistické země, dokonce to nebyly ani všechny země Varšavské smlouvy, do Los Angeles vyrazili nejen jugoslávští, ale i čínští a rumunští sportovci. Československé vedení se však neodvažovalo postavit se Moskvě, a tak byla ČSSR mezi 17 zeměmi, které hry bojkotovaly.
Ono však nejde o hry v Los Angeles, jak se zdá z českého pohledu, ale o ty předchozí, kvůli nimž se Kreml rozhodl pro bojkot olympiády v USA.
Byla to odveta za bojkot her v Moskvě v roce 1980, který vyhlásil v únoru toho roku americký prezident Jimmy Carter. Připojilo se k němu 29 dalších zemí včetně Kanady, Japonska, Argentiny, Západního Německa, ale taky Číny. Chyběla velká řada afrických a muslimských zemí.
Důvod bojkotu byl prostý – o Vánocích 1979 Sovětská vojska vtrhla do Afghánistánu, aby udržela u moci tamní komunistickou vládu.
Celkem v SSSR chybělo 67 zemí, protože další jako Francie a Británie se oficiálně olympiády neúčastnily, dovolily svým sportovcům na hrách startovat jako neutrálům pod olympijskou vlajkou. Moskevské olympiády se tak účastnilo jen 80 zemí, což bylo nejméně od roku 1956.
Odvrátit bojkot se snažil tehdejší předseda Mezinárodní olympijského výboru lord Killanin, který jednal s Leonidem Brežněvem i americkým prezidentem Jimmym Carterem, ale neuspěl.
Sovětské síly v Afghánistánu přitom byly menší než ty ruské na Ukrajině a dorazily na pozvání tehdejšího afghánského vedení. Jak je to se zvacími dopisy, víme sami, ale Kreml se snažil alespoň trochu zachovat dekorum.
Spojené státy, které mnozí u nás rádi dávají za vzor, to v roce 1980 nenechaly na samotných sportovcích, přesto se nedá říci, že by byly méně svobodné.
Ukázaly, že jsou důležitější věci než svátek sportu. Proto by si naše vedení nemělo nad vším mýt ruce jako Pilát Pontský a chovat se ke sportu, jako by to byla posvátná kráva a my žili v Indii.
Britský olympijský výbor si mohl dovolit nechat to na sportovcích, protože je na vládě nezávislý a nečerpá veřejné dotace, jak připomněl před třemi lety předseda světové atletické federace Sebastian Coe, který hájil rozhodnutí umožnit sportovcům jet do Moskvy. Není divu, sám tam získal zlato na patnáctistovce.
To současný předseda Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach neměl šanci obhájit zlato, které získal ve fleretu družstev v Montrealu. Možná proto se tak bojkotu brání a říká, že ničeho nedosáhl.
Dosáhl, moskevská olympiáda se nestala druhou berlínskou, neoslnila celý svět. Sovětská odveta o čtyři roky později pak jasně ukázala, že to Moskvu moc bolelo.
ČOV by však měl zaujmout tvrdší postoj, protože dostává peníze z rozpočtu. Čeká nás totiž ještě jedno složité rozhodnutí, kde už nebudeme moci zaujmout alibistický postoj.
Ještě před Paříží se koná v Praze mistrovství světa v hokeji a Mezinárodní hokejová federace (IIHF) už uvažuje o tom, že by na něm mohli opět hrát Rusové a Bělorusové. Pokud to udělá, bude záležet jen na nás, jestli ruským hráčům udělíme víza. Iluze si nedělám.
Jako fanda hokeje si vždy přeju účast těch nejlepších týmů, dokud však Rusko bude dál trénovat střelbu na běžící terč, který byl tomto tisíciletí vyřazen z olympijských disciplín, tak ruské gladiátory oželím bez ohledu na jejich sportovní kvality.