Článek
Václava Havla se zpětně ptali, zda mu jako bývalému disidentovi není na jeho nástupci sympatické, že se nebojí hlasitě vyslovovat i menšinové názory. Havel na to odpověděl, že Klaus dokáže své menšinové názory vždy obalit dostatečným množstvím většinových názorů. To je jeden z klíčů k pochopení Klausovy fikané strategie.
S většinou vedlejších tvrzení lze jistě souhlasit. Že Rusko neslo s nelibostí příklon Ukrajiny k Evropské unii a její zájem o vstup do NATO. Že z konfliktu nejvíc těží Čína. Že konflikt hrozí zamrznutím a nedohledným koncem. Nic z toho však neruší právo suverénní země jít vlastní cestou.
Tvrzení, že „Západ v čele s USA“ tvoří samostatnou stranu konfliktu, posunuje prokremelskou argumentaci ještě dál. Ke snaze vytvořit dojem, jako bychom Ukrajinu nepodporovali v nerovném boji se stále totalitnější jadernou velmocí, ale naopak zneužili a de facto obětovali vlastním cílům. Klaus se odkazuje na článek profesora Mearsheimera z Chicagské univerzity. Spojené státy jsou sdostatek velké, aby se v nich našlo dost ulítlých názorů, a odvolávat se přímo na Putina nebo Lavrova by bylo moc.
Z jakých důvodů tak píše Mearsheimer, nám může být jedno, proč je však papouškuje český exprezident, už méně. Politik ze země, která byla kdysi předhozena Hitlerovi na základě podobné báchorky o českých provokatérech tyranizujících německou menšinu. Vysvětlení se nabízí dvojí. Buď se Klaus neumí obejít bez mediálního zájmu, jejž každý takový výrok přirozeně vyvolává. Anebo skutečně kope za Kreml, jak mu bývá přičítáno. On a jeho nástupce Miloš Zeman byli obecně bráni jako proruští prezidenti. Jenže Zeman toho alespoň po zahájení otevřené dobyvačné Putinovy války zanechal.
Je-li Klaus, jak říká, stran jejího dalšího vývoje stále pesimističtější, zní to jako dobrá zpráva.