Článek
Volba je z několika ohledů symbolická. Jde o veterána z krvavé íránsko-irácké války z osmdesátých let, který se jako teenager se zbraní v ruce postavil na obranu země a nyní ji má vést v další válce.
Je to však i ukázka vzdoru. I když byl hned první den zabit předchozí nejvyšší duchovní vůdce Alí Chameneí, Írán stále vede Chameneí, byť je to jeho syn Modžtaba. Po volbě na to neopomněl upozornit jeden ze členů 88členného Shromáždění znalců, které nového vůdce volilo. Zmínil i to, že ho předem odmítl akceptovat americký prezident Donald Trump.
Jeho volba ovšem komplikuje cestu k urovnání konfliktu.
Donutit Írán k bezpodmínečné kapitulaci, jak by to chtěl americký prezident Trump, je přání z říše snů. Země obvykle bezpodmínečně nekapituluje, pokud není obsazená. Japonsko sice podepsalo 2. září 1945 akt bezpodmínečné kapitulace, aniž by se na tzv. domácích ostrovech vylodil jediný americký voják, ale až po shození druhé atomové bomby. Navíc ta kapitulace zas tak úplně bezpodmínečná nebyla, vyjednavači vymohli zachování císařství a imunitu pro císaře, takže nikdy nebyl stíhán za případné válečné zločiny.
V takové situaci nyní rozhodně Írán není. Víkendové prohlášení íránských Islámských revolučních gard, že země má sílu válčit ve stávající intenzitě ještě půl roku, je sice propagační a určitě nadnesené, ale země není zlomená.
Zemi se zhruba 86 miliony obyvatel lze za takové situace těžko klást podmínku, že její nově zvolený válečný vůdce musí odejít ze svého postu a do čela země má být dosazen nějaký americký protektor. To by bylo možné, když by se zhroutil celý systém, lid chtěl konec islámské republiky a měl sílu převzít moc a nahradit své vůdce. Nic z toho neplatí a hned tak ani nebude. Víkendové izraelské údery na zásobníky ropy byly sice bolestné, ale na Ukrajině můžeme vidět, co všechno jsou lidé schopni vydržet.
Volba člověka spojeného s Islámskými revolučními gardami ovšem omezuje možnosti kompromisu, kterým bude muset chtě nechtě válka skončit. Pro USA a Izrael bude těžko přijatelné, že v čele Íránu stojí člověk těsně spojený s Islámskými revolučními gardami, které jsou po právu označované za teroristické. Vyvážejí „islámskou revoluci“ a klidně masakrují nespokojené Íránce.
Gardy vsadily na jednu kartu. Na to, že se Írán dokáže bránit tak dlouho, až se Američané unaví a přestanou s útoky. Modžtaba tím prokáže své schopnosti, a tak nemusí ani tolik vadit, že jeho volba je sporná. Nesplňuje totiž jednu ze základních podmínek pro íránského nejvyššího duchovního vůdce - není ani ajatolláhem, což je v teokratickém režimu ajatolláhů problém. Přechod funkce z otce na syna navíc působí dynasticky, což v Íránu, kde kdysi svrhli šáha, vadí. Nespokojení mohou být nejen odpůrci vysloveně tvrdé linie reprezentované revolučními gardami, ale i ajatolláhové a taky armáda. Budou mít pocit, že si gardy uzurpují příliš velkou moc. A tento pocit nezmizí. V dlouhodobém horizontu může rychlá volba Modžtaby za nejvyššího duchovního vůdce islámskou republiku oslabit.
Prohlubuje už existující trhliny mezi jednotlivými mocenskými složkami. Ty vyšly názorně najevo už v sobotu, kdy se prezident Masúd Pezeškján omluvil arabským zemím v Zálivu, že na ně Írán útočil, a slíbil, že tyto útoky nebudou pokračovat. A jen pár hodin na to opět letěly rakety nejen na Izrael, ale právě i na ony arabské země. Bojechtivé Islámské revoluční gardy pokračovaly ve vzdušných útocích. Umírněnější vůdci byli odsunuti stranou a prezident řekl, že jeho slova byla dezinterpretována nepřáteli Íránu.
Protože zastánci tvrdé linie vyhráli, válka záhy neskončí, což není pro obyčejné Íránce dobré.
