Článek
Fico se ještě před koncem sčítání hlasů omezil jen na strohé prohlášení, v němž uznal porážku a poblahopřál vítězi. Kde ale vidí příčiny svého neúspěchu a jaká bude jeho budoucnost? Na tyto otázky odpověď od Fica (ani nikoho dalšího z jeho strany SMER) zatím nemáme, proto si musíme vypomoci sami vlastními analýzami a komentáři.
Ficovo mlčení může vypadat, že se ještě z prohry plně nevzpamatoval. Není divu. V politice vždy vystupoval velmi ambiciózně a sebevědomě, a porážku si nepřipouštěl. I když už jednou v minulosti s podobným přístupem narazil. Před parlamentními volbami v roce 2002 se díky průzkumům veřejného mínění cítil natolik jistý, že volby vyhraje a usedne do premiérského křesla, že svým konkurentům v předvolebních diskusích dával velmi zřetelně najevo, s kým z nich do své vlády nepočítá. Volební vítězství ale nakonec slavil až o 4 roky později.
Při letošních prezidentských volbách byl ve zcela odlišné situaci. Zatímco do parlamentních voleb v letech 2002 a 2006 šel z opozičních lavic, nyní byl kandidátem reprezentujícím jednobarevnou vládní většinu. A zde je nutno hledat jednu z hlavních příčin jeho neúspěchu. Premiér jakoby od svého triumfálního vítězství v parlamentních volbách v roce 2012 žil stále v představě, že voliče již nemůže ztratit. Že má i nadále jistých těch svých 44 %. Po 1. kole reagoval na zisk 28 % tím, že jeho voliči nepřišli k volbám. Možná to částečně pravda byla, ale skutečně jen částečně. Ficovo prohlášení nereflektovalo možnost, že v poločase vládnutí jednobarevného kabinetu už o některé voliče mohl přijít. Navíc, když sám prohlašoval, že prezidentské volby jsou referendem o jeho vládě a jeho osobě.
Jednobarevná vláda opírající se o většinu v zákonodárném sboru má nepochybně své výhody. Nemuset se s nikým handrkovat o křesla ani o programu. Na straně druhé to má ale i své nevýhody. Koaliční partnerství totiž přináší i jistý typ alibismu.
Když se něco nedaří, máte to na koho svést. Jste-li ve vládě sami, sklízíte sice sami ovoce úspěchů, ale zároveň nesete sami odpovědnost za všechny neúspěchy. Tuto skutečnost jakoby si Fico nyní nepřipouštěl a odůvodňoval neúspěch jenom neúčastí svých voličů. Přitom si byl nevýhody jednobarevného vládnutí velmi dobře vědom, když před v roce 2012 sestavoval vládu a i přes většinovou pozici SMERu v parlamentu se pokoušel (neúspěšně) zformovat koalici.
Fico se nevyjádřil ani ke své budoucnosti. Málokdo by ale očekával, že kvůli prohře odejde z politiky. Jednobarevná většinová vláda a neotřesitelná podpora uvnitř vlastní strany mu zaručují minimálně do roku 2016 jistotu v čele vlády. A nemusel by se obávat ani „kohabitace“ s prezidentem Kiskou. Bude to naopak nový prezident, který se ocitne v nehostinném prostředí, protože zbytek nejvyšších ústavních funkcí ve státě bude i nadále, minimálně do roku 2016, v rukou jedné strany.
Už se objevily i informace, že by se Fico mohl ucházet o post evropského komisaře. I to by byla pro premiéra snadno dosažitelná meta, protože kandidáta nominuje národní vláda. Fico musí jen doufat, že v EU už zapomněli na to, že jeho SMERu pozastavili evropští socialisté v roce 2006 členství jako trest za zformování koalice se Slovenskou národní stranou a Hnutím za demokratické Slovensko.
Petr Just
Je český politolog a vysokoškolský učitel. Působí jako vedoucí katedry politologie a humanitních studií Metropolitní univerzity v Praze. Pět let na této škole působil i jako prorektor pro studijní záležitosti.
Přednáší i na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity.
Pokud se však Fico nakonec rozhodne zůstat na Slovensku a vést svoji stranu do parlamentních voleb v roce 2016, měl by být realističtější v predikcích nálad slovenské veřejnosti. Strana SMER není v situaci, že by ji neúspěch předsedy nějak zásadně skolil. Chce-li ale zopakovat nebo alespoň napodobit výsledek z roku 2012, bude muset prokázat větší míru sebereflexe a zkrotit své sebevědomí.