Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Co se může pokazit, to se pokazí - Alex Švamberk

Dopady války v Perském zálivu pociťujeme stále silněji. Nafta se prodává za více než čtyřicet korun, její cena stoupla o třetinu a nyní - po izraelském útoku íránské ropné pole South Pars a odvetných úderech Teheránu na katarské plynové zařízení Rás Laffan - stoupají i ceny plynu nad 60 eur za MWh. Stále zřetelnější je, že válka neskončí tak rychle, jak bychom si přáli.

Foto: David Neff, Novinky

Alex Švamberk

Článek

Válka je sice pokračováním politiky jinými prostředky, tudíž vojenskými, jak hezky napsal Carl von Clausewitz, ale to neznamená, že nemá své vlastní zákonitosti. Většina válek se vyvíjí jinak, než si jejich strůjci přáli, což neznamená, že nebylo dosaženo proponovaného výsledku.

Ukázalo se, že ani íránský režim nepoložilo zabití jeho špiček. Padla spekulace, že jde o prázdnou slupku stojící na pár osobách, které vládnou zemi a po jejich smrti se režim sesype jako domeček z karet.

Írán nebyl jen ajatolláh Chameneí a pár lidí okolo něj, ale společností prorostlá a dobře ukotvená struktura, kterou smrt vůdců tvrdě postihne, ale nezlikviduje. Není to případ Československa konce osmdesátých let, jehož vedení bylo samo jako kůl v plotě.

Očekávat venezuelský scénář bylo chybné, což se dalo předpokládat, protože ani libanonské na Teherán napojené hnutí Hizballáh nezlikvidovaly tvrdé izraelské údery. Nešlo přitom jen o nálety, které vždy zasáhnou jen pár lidí, ale také o operaci s pagery s náložemi, které zabily řadu operativců. Také palestinský Hamás prokázal až překvapivou odolnost.

I když ohromný rozsah íránských útoků na arabské země v oblasti se čekat nemusel, se zablokováním Hormuzského průlivu se počítat muselo. Že ho Írán použije jako páku, bylo jasné od íránsko-irácké války z osmdesátých let a tehdy probíhající války tankerů. Vzhledem k tomu, že jím prochází pětina světové produkce ropy a plynu, tak se mělo kalkulovat s prudkým růstem jejích cen, které za měsíc stouply o nějakých padesát procent.

Kritizovat Izrael, že neměl na íránské pole South Pars útočit, je nepochopením zákonů války. Pokud se nepřítel nemíní vzdát, tak se přitvrdí. Útoky na energetickou strukturu jsou vždy bolestné, což se ukazuje na Ukrajině i v Rusku. Jasně se to projevilo už na konci druhé světové války, kdy nacistické Německo sice bylo schopno vyrábět tanky a letadla, ale nemohlo je nasadit, protože pro ně nemělo palivo, neboť spojenecké bombardéry systematicky ničily rafinérie.

Za války dvojnásob platí rčení o tom, že co se může pokazit, to se pokazí, na které by se nikdy nemělo zapomínat. Ve válce je totiž tolik neznámých, že přesné predikce selhávají. Případy, kdy se vše vyvíjelo podle plánů, jsou spíše výjimkou, takže je potřeba počítat s vyššími cenami, kdy budeme mít hlouběji do peněženky.

Ovšem nechat získat režim ajatolláhů jaderné zbraně také nešlo, jedna nevyzpytatelná Severní Korea stačí. Ta neleží u klíčové ropné trasy a nemá barvitou eschatologii jako šíité, takže se nedá předpokládat, že by některý z jejích vůdců čekal na konec světa a chtěl ho uspíšit, aby mohl nastat poslední soud a ráj. Tady ani pověstná baba neporadí, co dělat.

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám