Článek
Nevím, jestli jsou projevy náckovství a rasismu černý humor. Tahle výmluva je spíše další v řadě nejapností Filipa Turka. Jisté ale je, že Turkova jazyko-svastika bude budit pozornost a emoce ještě dlouho. Protože nejde jen o smazané posty, kde byl zřejmě opravdu dost brutální.
Styl à la nácek je totiž vidět a slyšet i z jeho jiných, nesmazaných příspěvků a také dokonce z jeho oficiálnějších vystoupení – například v řadě podcastových rozhovorů. Těch poskytl Turek různým youtuberům za posledních pět let nespočet. Stačí si je tedy pustit – klidně jen tři nebo pět – a bude vám jasné, že Filip Turek měl sklony hojně komentovat různé události slovní ekvilibristikou na téma nacismus.
Je na místě otázka, proč to Turek dělal. On sám popírá, že by byl vyznavač nacismu. V tom případě využíval náckovskou kartu nikoli zřejmě proto, že by byl přesvědčený nacista nebo propagátor této odporné ideologie, která v konečném řešení vedla téměř k vyhlazení jedné rasy. Filip Turek tak využíval – podle mého soudu – tyto narážky a jisté sympatie k nacistickým symbolům víceméně hlavně proto, že v tom mohl spatřovat marketingový prostředek, jak se dostat k jedné skupině specifických followerů a později voličů. Po zběžné analýze toho, jak tyto narážky říkal, jak se u toho choval a v jakém kontextu je pronášel, mi z toho tento závěr vyplývá.
Avšak berte to, co říkám, jen jako můj osobní úsudek z rychlé analýzy Turkových příspěvků. Nežil jsem život Filipa Turka, nestrávil jsem s ním dny a noci debatami o životě a nevidím mu do hlavy. Takže rozlousknutí toho, kde je realita jeho životního názoru, je těžké.
Doba, kdy mohl cokoli, skončila
Ve výsledku je to ale beztak jedno. Ať to říká jako skrytý příznivec, nebo otevřeně jen z marketingových důvodů, je to odsouzeníhodné tak jako tak. S touhle kartou se do politiky a slušné společnosti nechodí. Filip Turek coby politik si tak nyní musí sníst, co si sám navařil.
Takhle černohumoristický či chcete-li náckovský mohl být Filip Turek možná v nabírání followerů, nebo později ve sbírání volebního potenciálu, protože sázel na to, že se to nestane veřejným tématem a odsudkem. Ať je to jakkoli kontroverzní a nechutné, byla to jeho volba, jeho styl a jeho prostředek a forma, jak se dostat do politiky. A pokud někdy ve svých výrocích ujel, musí mu to policie dokázat a třeba ho i obvinit.
Avšak tím, že vstoupil do politiky a se svým hnutím se dostal i do Sněmovny, a dokonce se ocitl na seznamu kandidátů na člena vlády, končí doba, kdy se mohlo téměř cokoli. Tedy i chození po tenkém ledě, kdy nevíte, jestli je to adorace Hitlera, nebo jeho sofistikovaná kritika převlečená do srandy jen, aby to vzbudilo pozornost u případných voličů, z nichž někteří si možná po nocích čtou pod dekou Mein Kampf a tetelí se u toho blahem.
Ve chvíli, kdy jde o post ministra, končí nekonečný vesmír výkladů morálky. Ta se v ten moment zhušťuje na mnohem menší prostor a hřiště. Protože ten, kdo vstupuje do vlády, podléhá mnohem širší a důkladnější kontrole, zda dodržuje zákony, morálku a základní hodnoty lidských práv a principy slušnosti. Jednoduše: ministr už není jen jeho voličů. Je všech a ve veřejném zájmu.
V tomhle směru neměl Filip Turek po volbách šanci uspět. Jestli uspěl u svých voličů, je to jen jedna strana mince. Jako případný ministr musí uspět i u nevoličů. Když mu teď kdokoli sečte a podtrhne to, co napovídal během volební kampaně, nebo i před ní, musí dostat takový kandidát na ministra pětku z chování. A to i bez smazaného Facebooku. Tečka.
Filip Turek přichází do politiky s něčím, co je překročením linie, za kterou se tu nešlo ani v době komunismu a samozřejmě ani v nové polistopadové době.
Polehčující okolností by snad bylo, kdyby se Turek za své někdejší chování a rétoriku rázně omluvil. Ale bez odmlouvání. A slíbil, že se tak chovat nadále nebude, protože i humor – pokud se nedělá dobře – má své hranice. (Humor od profesionála, který to vypointuje tak, že v tom najdete i hloubku a názor, který vás vede k zamyšlení – tak ten hranice skutečně nemá. Ale o tom si Turek může nechat jen zdát. K takovému humoru – pokud bychom měli věřit jeho teorii – se Turek nepřiblížil.)
A co by ještě měli Filip Turek a jeho Motoristé udělat, aby měli i oni své místo na politickém piedestalu po vítězných volbách? Měli by hodně rychle začít kultivovat nejen sebe, ale i své příznivce a roztleskávače na sociálních sítích. Pokud to nechají vrcholní politici Motoristů zajít daleko, vznikne tu válečná atmosféra, která skončí jakýmisi internetovými pogromy, během nichž se stane ze sociálních sítí hromada hnoje a fekálií, což zamoří společnost a přenese se to i do politiky. To, co běsnící a mnohdy i neanonymní účty na sociálních sítích milující Filipa Turka spouští ve chvílích, kdy dochází k jeho kritice, nemá daleko od trestných činů nebezpečného vyhrožování, vydírání a projevů rasismu či popírání holokaustu.
Nostalgie po „konečném řešení“ všeho, co vadí
Pro objektivitu věci je ale třeba říct ještě jedno. Filip Turek je svým způsobem fenomén této youtuberské doby, protože to, že na sebe nabalil tolik voličů převážně jen ze sociálních sítí nebo různých internetových kanálů, je vlastně úctyhodné. Nestává se často, že by jeden člověk ze „socek“ přinesl 3,5 procenta celkových voličů jedné straně a položil základy volebního úspěchu pro získání víc jak pětiprocentní hranice, která umožňuje straně vstup do Sněmovny. Tohle si zaslouží uznání. (Ne však jeden ze způsobů, jak toho dosáhl – tedy využívání náckovské karty.)
Příběh Filipa Turka je každopádně pozoruhodný. A jistě není ani černobílý. Musíme se na něj dívat ze všech úhlů. Nejde na něj hledět jen očima jeho příznivců a tleskat všemu, na co ukáže svou pravou rukou. Ale nejde se na něj dívat také jen zuřícíma očima jeho kritiků, kteří ho vidí jen přes smazaný svět Facebooku. A nelze ho vidět jen očima politiků, kteří ho buď nemilují, protože je převálcoval, nebo kteří ho snesou jen proto, že ho teď potřebují.
Politik Filip Turek je prostě zvláštní týpek, který v sobě odráží to, co v sobě nese současná atmosféra doby. Ti, kdo ho vynesli do Sněmovny, často zaměňují dobro se zlem a zlo s dobrem. Lavírují v morálce a balancují v zákonech. A jsou na válečné stezce v hledání důvěry ve fungující stát, neboť nevěří systému, politikům, justici či policii.
Tahle dramatická rozpolcenost začala už s příchodem Andreje Babiše. Teď se to jen umocňuje a s Filipem Turkem přichází navíc na scénu ještě nostalgie po jakémsi „konečném řešení“ všeho, co vadí nebo k čemu je odpor, ale také ke všem, kdo mohou za jejich nešťastné životy.
Filip Turek tedy přichází do politiky s něčím, co je překročením linie, za kterou se tu nechodilo ani v době komunismu a samozřejmě ani v nové polistopadové době.
Úspěch provází odpovědnost
Být Filipem Turkem, začnu teď tím, že se ze všeho nejdřív zbavím doma všech artefaktů připomínajících „pána z Rakouska“ a pak se na svůj úspěch začnu dívat s větší odpovědností, jak mohu této zemi pomoci a jakým vzorem mohu být pro generaci lidí, kteří jednou vystřídají stárnoucí voliče Andreje Babiše a také unavené voliče bývalé „pětikoalice“.
Úspěch je potřeba přetavit v odpovědnost. A to platí pro kteréhokoli politika, který získá pečeť leadershipu. Ať už se jedná o lídra trumpovského pojetí, nebo toho havlovského.
