Článek
Pro mámu je asi nejhorší věc, když jí umře dítě. Malý tvoreček zcela na ní závislý, a najednou není. Musí se vypořádat s tím, proč se to stalo, kdo to zavinil, lékařská fráze – náhlé úmrtí kojence – neuspokojí. Tragické martýrium se pomalu obrousí, včetně toho bolavého. Co s mlékem, které se dál tvoří a nehodlá respektovat úmrtní list, ani pohřeb. Prý všechno zhojí čas. Některé rány ne…
Za totáče nebyli módní psychiatři, tak se s tím vším člověk vypořádával, jak uměl. A pak se to po letech vynoří. V době, kdy by mu bylo osmnáct, přišel povolávací rozkaz do základní vojenské služby! Šok pro rodiče neuvěřitelný! Muž si šel stěžovat na okresní úřad.
Příští rok se situace opakovala. „Vykašli se na to, roztrhej ten papír,“ radil mi. Povolávák chodil znovu, to už by syn neměl věk brance. Už se tomu divily i naše dcery.
A kostlivec nebohého dítěte na mě vypadl znovu. Pídíte se, kdy odejít do důchodu, načež úřednice vám sdělí, že už v něm jste. „Máte přece tři děti.“ – „Ne, první zemřelo!“ – „Ale syn je vedený jako občan Prahy 4.“ – „Co? Ano, tam jsme žili, ale zemřel dávno!“ „Tak jděte na Prahu 8, kde žijete, a sepište to s nimi.“
V ruce máte „čerstvý“ úmrtní list a myslíte si, že je to definitivní tečka. Navíc záhrobní pozdrav od syna. Chudák umřel tři dny po půl roce věku, takže mě poslal do penze dřív.
Letos jsem měla ve schránce obálku s hlasovacími lístky do voleb navíc. Na koho jsou, pochopitelně, neuvedeno. Jen jejich datum, číslo volebního okrsku a moje adresa. U voleb odevzdám občanku a beru si úřední obálku. „Můžu se zeptat, čí jsou ty druhé lístky?“ Padne jeho jméno. „To snad není pravda! Zase?!“ Divím se, co to znamená.
„A já vám zase říkám, že to není moje věc, já ty lístky nedělám!“ vyštěkne na mě nepříjemně žena za stolem ve volební místnosti. Hrnou se mi slzy do očí, za plentu jdu jak spráskaný pes.
Venku svítí sluníčko a se mnou cloumá vztek. Nějak jsou mi na prd ubezpečení, jak volby u nás krásně probíhají. Tohle stát a jeho úředníci prostě pohnojili.