Nerozlučná dvojice. Manželé z Domažlicka jsou spolu pětašedesát let

Sám má zdravotní problémy, vidí pouze na jedno oko. I přesto chce o svou manželku pečovat, jak to jen bude možné. „Maličko zapomíná, tak ji musím ochraňovat,“ pokračuje. V pátek slaví MDŽ. „Manželky si moc vážím. Bohužel neseženu kytku ani bonboniéru, ale dám jí alespoň sladkou pusu,“ říká.

Zařízení v Janovicích nad Úhlavou, které je určené lidem s Alzheimerovou chorobou a jinými nemocemi, připravilo pro klienty na MDŽ program. „Tam ale chlapi asi nesmí,“ vtipkuje Anton, který pochází ze Slovenska a celý život sportoval. Ostatně jako jeho o šest let mladší žena.

Fungují jako nerozlučná dvojice a spojil je právě sport, konkrétně stolní tenis. Potkali se v tělocvičně. „Hned ale jiskra nepřeskočila,“ přiznává senior. Přišla až na Silvestra 1956. Anton tehdy utekl z kasáren, kde sloužil povinnou vojenskou službu, a šel na zábavu do nedaleké Kdyně na Domažlicku. „Protančili jsme spolu celý večer,“ vzpomíná.

Po vojně se přestěhoval do Kdyně, dodělal si strojní průmyslovku a nastoupil do tamních strojíren. A samozřejmě se věnoval ping-pongu. Nabídku hrát za pražskou Spartu odmítl kvůli své velké lásce.

Hodně se věnovali smíšené čtyřhře. „Manželka hrála levou rukou. Byla vynikající ve dvouhře i čtyřhře,“ nešetří chválou Anton. Díky svým organizačním schopnostem se stal předsedou místní Tělovýchovné jednoty.

Stančekovi mají dvě děti, čtyři vnoučata a dvě pravnoučata. Stolní tenis se v rodině předává z generace na generaci. „Naučil jsem ho hrát syna, ten zase svého syna,“ popisuje.

Teprve po šedesátce začal jezdit na mistrovství Evropy veteránů, kde dosáhl velkých úspěchů. „Přivezl si zlatou medaili z Chorvatska. Projel Německo, Švédsko. Ve Finsku byl bronzový,“ vyjmenovává za janovický domov Pavel Pechoušek.

Tím ale výčet ocenění nekončí. V roce 2014 se stal Anton mistrem České republiky. „O pět let později získal svůj poslední veteránský bronz v Maďarsku,“ doplňuje Pechoušek. Pak ovšem přišly komplikace se zrakem a pálku definitivně odložil. „Na jedno oko jsem úplně slepý. Na druhé vidím tak napůl. Ale hlavu mám v pořádku, to jsem rád,“ líčí.

Bez pohybu, stejně jako bez své Anny, jež loni onemocněla, nemůže být. „Manželku přijali do Janovic 16. listopadu kvůli jejímu zdravotnímu stavu, mě o čtrnáct dní později. Děti pracují od rána do večera, nemohou se o nás postarat. V našem věku už přeci jenom nějakou péči potřebujeme,“ vysvětluje.

Oba každý den cvičí, jsou tak dlouhé roky zvyklí. „Taky chodíme pravidelně na procházky do zahrady nebo do okolí, pokud to jde. To se nám líbí,“ shodují se Stančekovi. V zařízení jsou spokojení. „Někdy mi chybí domov,“ posteskne si Anna. „Ale těší mě, můžeme být spolu,“ uzavírá.