Září 1939: Jak si Sovětský svaz a Německo bratrsky rozdělily Polsko

Sovětský svaz se tajnými jednáními s Německem v roce 1939 a vpádem do Polska snažil získat zpět území, která před rokem 1914 patřila k Ruské říši, a potom byla ztracena. Přišla o ně jednak v důsledku porážky Ruska ve válce, jednak jako důsledek národně-osvobozeneckého zápasu Ruskem porobených národů.

Koncem jara 1939 se Německo začalo připravovat na agresi proti Polsku a možnou válku s Francií, spojencem Polska. Německo-sovětská jednání se nejprve týkala hospodářské spolupráce, ale Moskva brzy navrhla i další možnosti. Tajná rokování vyvrcholila uzavřením paktu o neútočení v Moskvě krátce po půlnoci z 23. na 24. srpna 1939. Důležitý byl tajný dodatkový protokol, kterým si Německo a SSSR rozdělily sféry vlivu ve východní Evropě. Sovětský svaz získal Lotyšsko, Estonsko a Finsko. Současně si oba státy rozdělily i vliv na Polsko, SSSR připadlo území na východ od řek Narev, Visla a San.

Útok proti Polsku zahájila německá armáda 1. září 1939 a o dva dny později vypověděly Německu válku Francie a Velká Británie. Týž den se na pokyn z Berlína obrátil německý velvyslanec v Moskvě Friedrich von Schulenburg na předsedu sovětské vlády a ministra zahraničních věcí Vjačeslava Molotova s návrhem, aby i Sovětský svaz obsadil vojensky svou zónu vlivu v Polsku.

Hned 5. září oznámil Molotov Schulenburgovi, že SSSR s tím počítá a „ve vhodný čas podnikne konkrétní akci.“ A 9. září poslal zprávu, že vojenské akce proti Polsku budou zahájené už za několik dní. Následující den Molotov německému velvyslanci oznámil, že sovětská vláda hodlá využít rychlého postupu německých jednotek k prohlášení: Polsko se rozpadlo a SSSR považuje za nutné poskytnout ochranu tamnímu běloruskému a ukrajinskému obyvatelstvu. V Berlíně se nad tím pozastavili, protože o žádné „ochraně“ Ukrajinců a Bělorusů v Polsku do té doby Sovětský svaz nikdy nemluvil. Molotov ale vysvětlil, že jde jen o to nějak před domácí, a hlavně světovou veřejností vpád do Polska odůvodnit, protože „nějak se to vysvětlit musí.“

Německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop poslal 16. září do Moskvy velvyslanci Schulenburgovi telegram s instrukcí, aby žádal od Molotova okamžité zahájení vojenských operací ve východním Polsku s cílem konečného zničení polské armády. Schulenburg navštívil Molotova večer v 18 hodin. Molotov mu sdělil, že Rudá armáda zahájí útok na Polsko následující den, anebo nejpozději pozítří. Ve dvě hodiny ráno, tedy už 17. září, přijal Schulenburga v přítomnosti Molotova osobně Stalin, který německému diplomatovi oznámil, že útok na Polsko začne ještě ten den v šest hodin ráno.

Bezprostředně po návštěvě Schulenburga u Stalina požádal Molotovův náměstek Vladimir Poťomkin telefonicky polského velvyslance v Moskvě Wacława Grzybowského, aby se neodkladně dostavil do Lidového komisariátu zahraničních věcí.

Grzybowski ihned pochopil, že když ho Poťomkin k sobě povolává o půl třetí ráno, nemůže čekat nic dobrého. To, co po svém příchodu na ministerstvo uslyšel, ale předčilo jeho nejhorší očekávání. Poťomkin překvapenému velvyslanci přečetl nótu oznamující, že polský stát přestal existovat, čímž automaticky ztratily platnost všechny Polskem uzavřené dohody, tedy i sovětsko-polský pakt o neútočení z roku 1932. Proto je SSSR nucen poskytnout ochranu Bělorusům a Ukrajincům na území Polska.

Grzybowski, zkušený kariérní diplomat (v letech 1927-1935 byl polským vyslancem v Praze), odmítl nótu přijmout a vznesl ostrý protest proti sovětské invazi do své země. Poukázal na skutečnost, že polský stát nadále existuje, protože funguje jeho legální vláda a polská armáda se brání německému útoku u Varšavy. Slíbil, že obsah nóty bude tlumočit polské vládě, ale nic víc.

Poťomkin potom začal Grzybowskému vyhrožovat: znovu žádal, aby nótu přijal, protože v opačném případě bude odpovědný za možné ztráty na životech vzniklých při postupu Rudé armády.

Upozornil také Grzybowského, že zánikem polského státu zanikl i diplomatický statut a imunita členů polského velvyslanectví, kteří jsou nyní „pouhou skupinou cizích občanů v SSSR“ a mohou tedy být v Moskvě zadrženi a případně i souzeni podle sovětských zákonů. Grzybowski takovouto interpretaci odmítl jako bezprecedentní porušení diplomatických zvyklostí a oznámil, že podá protest u doyena diplomatického sboru (doyen je hlavou všech akreditovaných diplomatů v příslušné zemi – pozn. J. R.). Pak se vrátil na velvyslanectví, odkud informoval svou vládu radiotelegramem o nadcházející sovětské agresi.

Sovětský útok byl zahájen ráno 17. září na široké frontě od Polocka v Bělorusku na severu až po Kamenec Podolskij na Ukrajině na jihu. Terčem agrese se stala záložní polská armáda rozmístěná na území východně od řeky Bug, která měla víc než 300 tisíc mužů. Polští vojáci byli útokem zaskočeni a nevěděli, jak mají reagovat. Teprve v odpoledních hodinách dorazil k jednotkám rozkaz vrchního velitele polské armády maršála Edwarda Rydz-Śmygłyho, aby se polské jednotky urychleně uchýlily za hranice Polska. Na prvním místě bylo sousední Rumunsko, které bylo formálně polským spojencem, byť Německu válku nevyhlásilo. Pokud by ústup do Rumunska nebyl technicky možný, měly se malé jednotky a jednotlivci pokusit dostat přes východní Karpaty na území spřáteleného Maďarska, se kterým mělo Polsko od maďarské anexe Podkarpatské Rusi 18. března 1939 společnou hranici. Jednotky nacházející na severovýchodě Polska měly ustoupit do sousedních pobaltských států – Litvy a Lotyšska. Vláda, která v té době již opustila Varšavu a zasedala v Kołomyji ve východní Haliči (dnes Ukrajina), se rovněž rozhodla odejít i s prezidentem Ignacym Mościckim do Rumunska.

Jaký byl osud velvyslance Grzybowského a personálu jeho velvyslanectví? Problém byl v tom, že doyenem diplomatického sboru v Moskvě byl právě Němec Schulenburg, na něhož se Grzybowski nemohl z pochopitelných důvodů přímo obrátit, a zástupcem doyena byl sám Grzybowski. Nepřímý kontakt Grzybowskému s Schulenburgem proto zprostředkoval italský velvyslanec Augusto Rosso. Friedrich von Schulenburg byl diplomatem staré školy, který nacisty příliš v oblibě neměl (v roce 1944 se zúčastnil příprav atentátu na Hitlera a na podzim byl popraven), naproti tomu měl pozitivní vztah k Rusku jako státu (nikoliv ovšem k sovětskému režimu) a ruské kultuře.

Pro postavení Grzybowského měl plné pochopení. Společně s Rossem podnikl opakované intervence u sovětských činitelů a žádal, aby bylo personálu polského velvyslanectví a pracovníkům polských konzulátů v Leningradě, Kyjevě a Minsku umožněno odjet ze země. K diplomatické demarši se připojil také britský velvyslanec Sir William Seeds, který převzal zastupování polských občanů v SSSR.

Molotov nakonec souhlasil. Ale až 10. října 1939, tedy už po porážce Polska, odcestoval personál polského velvyslanectví a konzulátů v Leningradu a Minsku zvláštním vlakem do Finska. Chyběl správce kyjevského konzulátu Jerzy Matusiński; ten byl v noci z 29. na 30. září oficiálně předvolaný na ukrajinskou pobočku komisariátu zahraničních věcí a od té doby o něm už nikdo neslyšel.

Osudy polských vojáků a důstojníků záložní armády byly různé. Jen relativně malé části se podařilo ustoupit do Rumunska, anebo do Maďarska, případně do Pobaltí. Podle mezinárodního válečného práva byly tyto státy povinny polské vojenské osoby odzbrojit a internovat; Maďarsko a Rumunsko se až do podzimu 1940 snažily udržovat vztahy i s britsko-francouzským blokem, a tak se části internovaných vojáků s tichým souhlasem tamních úřadů podařilo utéci a různými cestami se dostat do Francie, nebo do Anglie.

Lotyšsko a Litva byly ovšem už od podzimu 1939 pod kontrolou SSSR, který zde umístil své vojenské posádky, a tak útěk internovaných Poláků byl odtud prakticky nemožný.

Největší část záložní polské armády upadla přímo do sovětského zajetí. Obyčejní vojáci a poddůstojníci, kteří pocházeli z území připojeného k SSSR, byli po čase většinou propuštěni do svých domovů, ti, co pocházeli z území okupovaného nyní Německem, skončili v pracovních táborech.

Tragický byl osud zajatých polských důstojníků: v dubnu a květnu 1940 byli jednotkami tajné služby NKVD na různých místech postříleni. Poněkud lépe dopadli polští důstojníci internovaní v Litvě a Lotyšsku, kteří se poté, co byly pobaltské republiky anektovány Sovětským svazem, dostali do rukou sovětských vojenských úřadů. Byli uvězněni v táborech, avšak nebyli zastřeleni.

Sovětsko-německou agresi proti Polsku ukončila sovětsko-německá smlouva o hranicích a přátelství podepsaná v Moskvě 28. září 1939. Tajný dodatkový protokol změnil rozdělení sfér vlivu tak, že území Litvy připadlo do sféry vlivu SSSR, zatímco bývalé Lublinské vojvodství Polska a západní část Varšavského vojvodství připadly Německu.

Ve veřejném společném prohlášení Německo a SSSR označily likvidaci polského státu a německo-sovětské přátelství za vhodný základ pro dosažení trvalého míru a vyzvaly Velkou Británii a Francii k zahájení mírových rozhovorů. Velká Británie i Francie ale jakákoliv jednání odmítly.

Anektovaná území byla 1. listopadu 1939 začleněna do Ukrajinské a Běloruské sovětské socialistické republiky. Zatímco polské obyvatelstvo se k anexi stavělo jednoznačně odmítavě, mezi Bělorusy a Ukrajinci existovaly na počátku určité iluze. Sovětský režim totiž tvrdil, že přichází osvobodit ukrajinské a běloruské dělníky a rolníky od „nadvlády polských pánů“. Politika meziválečného Polska vůči menšinám byla skutečně diskriminační, a tak se minimálně části Ukrajinců a Bělorusů mohla sovětská anexe zpočátku jevit jako národní osvobození.

Jenže sovětský režim nevěřil nejen Polákům, ale ani místním Bělorusům a Ukrajincům, a to dokonce ani když to byli komunisté. Prakticky veškerý správní, a především bezpečnostní aparát přišel na nové území z Ruska, anebo z rusifikované východní Ukrajiny.

Teror NKVD postihl nejen polské, ale i ukrajinské elity; mnoho stovek lidí bylo uvězněno, několik tisíc lidí bylo vyvezeno na nucené práce do Kazachstánu. Podle vzoru SSSR byl zcela zlikvidován soukromý sektor, od roku 1940 začaly být rolníci naháněni do kolchozů. Rozpuštěny byly nejen polské, ale i staré ukrajinské kulturní a vzdělávací instituce, často takové, které existovaly bez problémů za Rakouska-Uherska i v meziválečném Polsku. Ukrajinský hudební skladatel Stanislav Ludkevyč postup Rusů okomentoval takto: „Osvobodili nás, a nemůžeme proti tomu už nic dělat!“

A tak nebylo překvapující, že když v červnu 1941 vypukla německo-sovětská válka, vítalo ukrajinské obyvatelstvo jednotky wehrmachtu jako své osvoboditele. Ukrajinci, ale i Poláci se totiž domnívali, že nic horšího než sovětský režim je už potkat nemůže.

Mýlili se.

Autor je historik