Hit století si přivlastňovaly mnohé země. Jeho původ je ale ryze český

Pod názvem Rosamunde ji ve druhé světové válce zpívali němečtí vojáci a současně se stala bojovou hymnou mezi britskými a americkými spojenci, kteří ji proslavili pod názvem Beer Barrel Polka (Polka pivního sudu), která začínala strofou Roll out the Barrels, tedy vyvalte sudy, a také lákala Američany k náboru do vojenského námořnictva slovy Here Comes the Navy (přichází námořnictvo).

Jaromír Vejvoda pocházel ze zbraslavského kapelnického rodu Vejvodů - muzika jim šuměla v krvi. Vejvodové si sice vydělávali řemeslem, hlavně zedničinou a stavitelstvím, ale v zimě, kdy se nestavělo, se věnovali hudbě.

I Jaromírův otec Josef hrál výborně na housle, křídlovku, flétnu a kontrabas. Vlastnil stavitelskou živnost a rodinný dům na Zbraslavském náměstí, kde provozoval hospodu a restauraci.

Říkalo se tam Na růžku, později Start na růžku, protože poblíž každý rok první zářijovou neděli startoval známý automobilový závod Zbraslav-Jíloviště. Hospoda se proslavila svým řízným pivem a také kapelou Josefa Vejvody.

Josef Vejvoda měl šest dětí - mezi nimi Jaromíra, který se narodil v pátek 28. března 1902. Vyrostl z něj štíhlý vysoký chlapec a už v šesti se učil hrát na housle, od čtrnácti na křídlovku a pak na trubku. V patnácti se už stal uznávaným členem tátovy kapely.

Chtěl se ale také otrkat jinde. A tak si našel v osmnácti inzerát, že vojenská hudba v Brně přijímá nové muzikanty. Přijali jej i s křídlovkou a působil jako hudebník u 10. pluku. Sám tehdejší život komentoval: „Naše placmuzika postavila celé Brno na nohy. Holky si za námi mohly nohy ulítat.“

Na Zbraslav se Jaromír vrátil v roce 1923 a o rok později mu otec předal celou kapelu. Podle Jaromíra: „Pocítil jsem na vlastní kůži ten rodinný muzikantský chomout. To si ovšem nestěžuji, to jenom připomínám tu naši rodinnou tradici.“

Kapela hrávala v hospodě Na růžku i v hotelu U Vejvodů, který vlastnil Jaromírův strýc. Hrálo se o sobotách a nedělích a na jejich koncerty dojížděli lidé z Prahy vlakem i automobily. Zbraslav totiž tehdy patřila k samostatným městům. Jaromíra ale jejich výborná pověst neuspokojovala.

Potřeboval rozšířit repertoár kapely, a protože tištěných not se našlo pramálo, pustil se do toho sám.

Později své počínání komentoval: „Jak jsem začal komponovat? Asi se budete divit, ale stalo se to jen náhodou. Nechtěl jsem být ničím jiným než výkonným muzikantem. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl také skládat. Tak vysoko jsem se nedíval. Vždyť jsem pro to neměl žádné vzdělání ani žádné hudební školy. Něco jsem vyčetl z knih, něco jsem se naučil u dobrých muzikantů. Ale stalo se.“

A tak Jaromír v roce 1927 zkomponoval slavnou polku, později nazvanou Škoda lásky. Zpočátku ji kapela hrála jako polku Modřanskou. O dva roky později do ní připsal basfigury, osmitaktové části, v nichž má sólo bas. Modřanská obecenstvo doslova uchvátila. Zpočátku ji hrála jen kapela Jaromíra Vejvody, později ji „zapůjčil“ i jiným kapelníkům. Už v roce 1929 ji nahrála na desku gramofonové společnosti Esta Benešova dechová hudba pražská. Polku sláva ovšem teprve čekala.

V roce 1934 o ni projevilo zájem hudební nakladatelství Jana Hoffmanna z pražské Karlovy ulice, které vedla vdova po majiteli. Kvůli polce, už tehdy rozepsané pro dechový i smyčcový orchestr, uzavřela vdova Hoffmannová s Jaromírem 29. března 1934 smlouvu. Pro dvaatřicetiletého autora to znamenalo jediné - dodat písni slova.

Kvůli tomu se sešel se známým textařem Vaškem Zemanem, aby spolu vytvořili polku Škoda lásky se známým textem: „Škoda lásky, kterou jsem tobě dala, ty mé oči, dnes bych si vyplakala. Moje mládí uprchlo tak jako sen, na všechno mi zbyla jenom, v srdci mém vzpomínka jen.“ V témže roce se objevila na hudebním trhu s notami v obalu s kresbou milenců a srdíčkem.

U Ochranného svazu autorského zaevidovali píseň v červnu 1934. Podle smlouvy se šikovnou Hoffmannovou ovšem dostal Jaromír Vejvoda za své dílo pouhých 150 korun! Nevadilo mu to - nečekal tučné konto, ale radoval se, že písnička vyšla tiskem a odplula do světa.

Slavná skladba se objevila v Německu jako zmíněná Rosamunde. V roce 1939 právo k vydání písně přes vdovu Hoffmannovou koupilo známé americké nakladatelství Shapiro & Bernstein z New Yorku. Zde působil otec pozdějšího slavného hudebníka Leonarda Bernsteina. Polku v Americe přijali s nadšením - Jaromír Vejvoda totiž používal synkopy a ty se snadno přizpůsobily v USA oblíbenému swingu.

Dílo si přivlastnil celý svět. Milan Koukal v knize Sága rodu Vejvodů (Petrklíč 2005) uvedl vzpomínku generála Františka Fajtla, našeho bojového letce v Anglii. Popsal diskusi, která proběhla v Británii o úspěšné písni Vyvalte sudy.

Angličané prohlašovali, že je to jejich písnička, Kanaďané se s nimi hádali, že je kanadská. Jeden voják rozrušil ostatní tím, že prohlásil: „Pravdu nemáte žádnej. To je německá písnička a jmenuje se Rosamunde. Já jsem totiž před válkou byl v Německu a tam jsem ji slyšel hrát.“

Češi ostatním nakonec objasnili původ polky. Byla to nejslavnější Jaromírova polka, i když složil později četné další - např. Jednou, dvakrát, Hrajte, já ráda tancuju či Kdyby ty muziky nebyly. Ve třicátých letech minulého století se změnil i Jaromírův hektický život.

V roce 1935 se Jaromír přiženil do hospody ve Vraném - vzal si veselou optimistickou Boženu Zamrazilovou. Vztah skvěle fungoval - Božena se starala o celou domácnost, o Jaromírovo oblečení a vytvářela mu takový domácí prostor, aby se mohl plně věnovat hudbě. Měl s ní tři syny: v roce 1936 se narodil Jaromír, v roce 1941 Jiří a v pětačtyřicátém poslední Josef.

Jaromír Vejvoda ovšem pomáhal i v hospodě ve Vraném.

Točil pivo u pípy, žertoval s hosty, roznášel sklenky s kořalkou. Sám nepil vůbec a své kapele to také netrpěl. Říkal jim: „Když vás někdo někam zve se napít, tak nechoďte. Když vám někdo dává alkohol, tak ho neberte!“

Při zkouškách ovšem, když jej výkon kapely potěšil, zaplatil Jaromír Vejvoda všem svým ovečkám pivo. Nikdy ale tvrdý alkohol. Sám holdoval kávě a miloval cigarety memphisky. Jeho děti později vzpomínaly, jak tatínek často psal v noci a ráno nacházely plný popelník. Choval se skromně - i v jídle.

Skladateli stačily dva knedlíky, trochu masa a omáčka. Když si výjimečně dal pivo, vydrželo mu celý den. Oblékal se noblesně - podle dětí chodil každý den v úpravném saku s kravatou a prý v něm skládal i uhlí. Vždycky se totiž připravoval na nějakou návštěvu. Syn Jaromír se jej prý jednou zeptal: „Tati, proč tady sedíš v tom saku, vždyť dneska nikdo nepřijde.“ Dostal jasnou odpověď: „Jak to můžeš vědět? Co kdyby přišel?“ A hosty měl opravdu často.

Děti vychovával k hudbě. Se svou slávou se nikdy nechlubil a po penězích netoužil. Když potomci cestovali s ním a s kapelou, dokonce jim koupil lístky na vlastní koncert.

Po válce přijímalo okolí Jaromíra Vejvodu především jako autora písně, se kterou odcházeli muži do boje a války. Veřejnost jej zahrnovala poctami.

Dividendy za něj ovšem dostával někdo jiný. Provdaná dcera vdovy Hoffmannové Adolfina de Lattre na jaře roku 1945 emigrovala do Bavorska. Odvezla s sebou mezi jiným i nakladatelská práva na Vejvodovu polku Škoda lásky.

V roce 1948 odkázala práva svému advokátu JUDr. Ferdinandovi Lidlovi. Ten je o tři roky později prodal německému nakladateli Ralpfovi Sieglovi. Jeho syn téhož jména putování práv zakončil. V roce 1996 je prodal firmě Warner/Chappel, jedné z divizí Warner Bros.

Doma se však Vejvodovi nedařilo nejlíp, zejména v padesátých letech.

Po roce 1948 byla zrušena kapelnická živnost a Jaromír musel po 22 letech svou kapelu rozpustit. Začal od listopadu 1948 pracovat jako skladník náhradních dílů v podniku ČKD Modřany. Navíc dům ve Zbraslavi zabraly zčásti Komunální služby města a o devět let později došlo k jeho úplné konfiskaci. Vejvodův „dvorní textař“ Vašek Zeman emigroval do Kanady - otextoval pro něj celkem 37 písní, mimo jiné Kdyby ty muziky nebyly.

V padesátých letech vznikaly na Vejvodovy melodie různé texty - např. nový režim nechtěl v písničce zmínky o bohu, a tak se pasáž vypustila a nahradila novou. Také slova Hrajte, já ráda tancuju, hrajte tu píseň mou, možná, že zítra snad, už tady nebudu, doznala změny. Údajně pro svůj pesimismus.

Nová verze zněla: „Hrajte, já ráda tancuju, hrajte tu píseň mou, kterou tak miluju!“ Až ke konci 50. let se vrátil skladatel k hudbě - působil v kapele Zbraslavanka jako dirigent. Jeho novým textařem se stal Ladislav Jacura - autor slov známé Vejvodovy písně Jednou, dvakrát. A Vejvoda nadále komponoval.

Měl heslo, o kterém dětem říkal: „Pamatuj si, že ten, kdo píše nějaké písničky, nemůže nikdy říci: ,Já napíšu hit!‘ Napíše normální tuctovou písničku, ale šlágr z toho udělají teprve lidi. Buď se jim líbí, tak ji vezmou, zapamatují a začnou si ji zpívat.“ Největší význam pro něj měla přízeň jeho posluchačů. A tu měl do konce svých dnů.

Zemřel v neděli 13. listopadu 1988 a nedožil se okamžiku, kdy jeho tři synové přebírali 8. ledna 2000 v pražském Národním domě na Smíchově hlavní cenu v prestižní anketě Hit století, v níž zvítězila právě Škoda lásky. Ta nadále patří mezi nejoblíbenější písničky na světě a Jaromíra Vejvodu učinila nesmrtelným.