Vězeň Jakub Arbes. V malé cele v České Lípě psal spisovatel svá romaneta

Ačkoliv na věznění nikdy rád nevzpomínal, literární vědci považují Arbesovo českolipské období za důležitý zlom. Z novináře vězněného za své články se stal spisovatel. Arbes se narodil 12. června 1840, v těchto dnech uplynulo od jeho narození 180 let.

„Jakub Arbes patří svým životem i dílem k Praze. Je jen málo jiných míst, na kterých kdy delší dobu pobýval nebo na kterých se odehrávají jeho díla, a nejvýznamnějším z tohoto mála je zcela jistě Česká Lípa,“ napsal literární historik Karel Krejčí.

Ten také přirovnal Arbesovo věznění v České Lípě k slavnému Havlíčkovu vyhnanství v Brixenu. „Když byli vytrženi a posláni - Havlíček do Brixenu, Arbes do České Lípy -, měli možnost se plně literárně rozvinout,“ tvrdil Krejčí.

Arbes skutečně strávil dobu věznění aktivně. V českolipské cele o velikosti tři krát tři mety pracoval na romanetech, literárním útvaru, který sám vymyslel a kterému dal později jméno básník Jan Neruda. Arbes v České Lípě napsal svá nejznámější romaneta Sivooký démon a Zázračná madona a do českolipského vězení později také umístil děj romaneta Akrobati.

Vězení v České Lípě si vysloužil za své protirakouské články v Národních listech, kde působil jako odpovědný redaktor. Vězněn byl v České Lípě, neboť o jeho vině a nevině rozhodoval zdejší krajský soud.

„Na krajský soud do České Lípy poslalo státní zastupitelství hned pět žalob na Arbesa. Zřejmě se domnívalo, že německá soudní porota v České Lípě bude přísnější než česká porota v Praze,“ vysvětluje historik Ladislav Smejkal, proč byl Arbes souzen právě tam.

Záměr státního zastupitelství vyšel. Porota, která se v České Lípě sešla v tehdejším zámečku U vévody zákupského (dnes restaurace Arbes) shledala pražského novináře vinným. Třináct měsíců si pak odpykal v žaláři v dnešní Moskevské ulici, kde dnes sídlí základní škola.

Z popisu, který Arbes zanechal v romanetu Akrobati, historici vědí, že k nástupu výkonu trestu přijel Arbes do České Lípy sám, a to vlakem 24. září 1873 ráno. Chtěl se tak vyhnout potupné eskortě. V České Lípě si ještě zaskočil na poštu poslat dopis své ženě Josefině, prošel si město a do vězení nastoupil až odpoledne.

Pak už z České Lípy poznal jen celu a vězeňský dvůr, kde se mohl dvakrát denně procházet.

V dopisech z vězení si spisovatel na svou situaci často stěžoval. Kritizoval malou celu i jídlo. „Snaha a vůle kuchařky je dobrá, ale výsledek je německý, nechutný,“ napsal například svému příteli Juliu Grégrovi, novináři a vydavateli Národních listů, který dekádu před Arbesem rovněž strávil deset měsíců ve vězení kvůli svým článkům.

Mladšímu z bratří Grégrů adresoval Arbes i jeden z posledních vězeňských listů z října 1874. „Ještě několik dní a českolipské psotě bude konec,“ psal mu. „Myslím, že nyní, když už jsem tak blízek konci, mohu dobu tu nazvat pravým jménem. Byly to trudné, bezpříkladně trudné dny.“

Historici dnes ovšem také vědí, že Arbes našel ve věznici spřízněnou duši. Devatenáctiletou dívku Marii Červinkovou, jež byla služebnou u správce žaláře a Arbesovi uklízela jeho samovazbu. Narodila se v České Lípě v roce 1854, její otec dostal ve městě práci jako opravář dřevěných vodovodních rour. Po několika měsících „poznávání“ začal Arbes Marii využívat k vynášení dopisů, článků a sepsaných listů. Tak se dostaly ven i texty publikované v časopisu Lumír.

V České Lípě na svého nejslavnějšího vězně nezapomněli. Restaurace v budově, v níž zasedala porota krajského soudu, nese už mnoho let spisovatelovo jméno. Je po něm pojmenována také ulice v blízkosti současné soudní budovy.

Místní Vlastivědné muzeum a galerie uchovává několik drobností z Arbesovy pozůstalosti (nožík, pero a rukopis) a vlastní také Arbesův oválný stůl a dvě jeho židle. Vše muzeu věnoval spisovatelův vnuk.