Hlavní obsah

Věstonická venuše a její falešné sestry

Umělecky založený pravěký člověk se s výrobou Věstonické venuše moc nepáral: v záchvatu inspirace hrábl do země, nabral kus jílu i s nečistotami z nedalekého ohniště, uplácal z něj hroudu a pak hnětl a tvaroval…

Foto: Profimedia.cz

Archeolog Martin Oliva z Moravského zemského muzea zkoumá Věstonickou venuši pod bedlivým dohledem policie.

Článek

„Figurka na píď vysoká má lidskou podobu: hlavu, tlusté tělo a dvě nohy po kolena. Paže jsou hrubě naznačeny, zato s trupem si dává Njan hodně práce. Pracuje tenkou kostí a pečlivě vyhlazuje povrch figurky; někdy jej trochu ovlažuje vodou. Silně vyznačuje veliká prsa. Ještě tuhle malým dolíčkem naznačí pupek a na hlavě šikmé rýhy znázorní oči a dílo je hotovo,“ popsal zřejmě docela věrně vznik sošky Eduard Štorch v knize Lovci mamutů.

Evidentně šlo o oblíbený talisman: v Evropě bylo podobných stylizovaných sošek z období mladšího paleolitu nalezeno okolo dvou stovek: ve Francii, Německu, Rakousku, Itálii, Rusku, na Slovensku či Ukrajině. K nejznámějším patří vápencová Willendorfská venuše z Rakouska či Francouzská venuše z Lespuque vyřezaná z mamutího klu. A samozřejmě také ta naše, Věstonická.

Zjištění, že v jejím případě jde zřejmě o nejstarší známé použití pálené hlíny na světě, vyvolalo ve 30. letech senzaci. Pravěk byl tématem dne. Výroba se nezdála složitá: co zvládl pračlověk, zvládne člověk 20. století také! A tak se s falešnými venušemi roztrhl pytel.

Věstonická venuše dorazila z Brna pod dohledem ozbrojeného komanda do Olomouce

Domácí

Příliš mnoho sestřiček…

Pravěké sošky zobrazující obézní dámy v nejlepším věku obvykle měří na výšku okolo deseti centimetrů. Bývají vyrobeny z vápence, mastku, mamutoviny či pálené hlíny. Přestože jim dala jméno římská bohyně krásy Venuše, nejde o žádné krasavice: mají rozložité boky, velké povislé poprsí a mohutná břicha.

Přesto v nich lze shledat jakýsi půvab, snad díky úctyhodnému věku: táhne jim totiž na třicet tisíc let. Pocházejí z poslední velké doby ledové, kdy evropské pevninské ledovce postupovaly k jihu. Pravěkým lovcům a sběračům před očima mizela zvířata i rostliny zajišťující přežití. Lidé v dobách extrémního nedostatku nebyli obézní, naopak trpěli hlady.

Ženy se zásobami podkožního tuku měly vyšší naději, že donosí a odchovají děti, a tak se z obezity stal vytoužený vzor přežití rodu. Zachytily ho i amulety, jež se po generace předávaly z matky na dceru, aby symbolicky napomohly početí, porodu a kojení.

Kdosi prohodil „to je ženská“ a nad výkopem stojící geolog Zdeněk Jaroš upřesnil „to je venuše!“

Patří k nim také slavná soška z pálené hlíny vysoká 11,5 centimetru, která byla objevena v pondělí 13. července 1925 na sídlišti lovců mamutů u jihomoravských Dolních Věstonic, na poli vídeňského úředníka Edmunda Hanreicha. Ležela ve zbytcích rozsáhlého ohniště rozlomená na dva kusy, takže její nálezci z týmu Karla Absolona – dělnický předák Josef Seidl a technický vedoucí výzkumu Emanuel Dania – na první pohled nezaregistrovali, že patří k sobě.

Foto: Igor Šefr , ČTK

Věstonická venuše má levé ňadro větší než pravé, na zádech faldíky a na zadku otisk dětského prstu.

„Dania vzpomíná, že sošku objevil společně se Seidlem v hloubce dva a půl metru, a to nejprve větší část a poté nožku. Kdosi prohodil ,to je ženská‘ a nad výkopem stojící geolog Zdeněk Jaroš upřesnil ,to je venuše!‘ Pak ji odvezl do Brna,“ popsal objev archeolog Martin Oliva z Moravského zemského muzea v Brně (MZM).

Archeologové objevili kus paže „Jičínské venuše“

Věda a školy

Sám Absolon byl v okamžiku nálezu na studijní cestě po francouzských krasech, nicméně později publikoval informace o zlomovém nálezu, který je mu od té doby připisován. Stáří stanovil na 25 tisíc let, tedy do období, které dnes nazýváme gravettien, střední fáze mladého paleolitu. To dělalo z pálené hliněné figurky nejstarší keramiku na světě. Navíc výtvarně krásně zpracovanou.

...ne každá však pravá

Brněnský deník Rovnost označil nález za „událost světového významu“. Spisovatel Ondřej Sekora napsal o pravěkých nálezech satirický fejeton pro Lidové noviny. Věstonickou venuši v něm popsal jako „steatopygickou čili s velikým sedáním“. Věstonice pak zobrazil jako obec, kde je náměstí „vydlážděno velikými stoličkami dorostlých mamutů“. Pravěk se stal námětem mnohých více či méně povedených vtipů a tématem hovorů. Na věstonické vykopávky se dokonce přijel podívat prezident T. G. Masaryk.

Komise označila Věstonickou venuši II za hrubý a nedokonalý padělek v primitivním provedení

To už byla na světě Věstonická venuše II, poněkud nevzhledná soška vyřezaná ze špičky mamutího klu. V roce 1927 s ní přišel sedlák a hostinský Franz Müllender z Horních Věstonic. Tvrdil, že ji zdědil po otci, který figurku našel před třiceti lety při kopání studny. Od té doby mu ležela doma a objev nahlásil, až když si díky nálezu v Dolních Věstonicích uvědomil, jakou by mohla mít hodnotu.

Foto: archiv MZM

Věstonické vykopávky navštívil v roce 1928 prezident Masaryk. Uprostřed hrdý Karel Absolon, vzadu vpravo předseda vlády Jan Černý.

Sedlák ji vzápětí nabídl vídeňskému přírodovědeckému muzeu. Ředitel tamního antropologického oddělení Josef Bayer však nález označil za moderní dílko vyrobené z fosilní mamutoviny a bez díků odmítl. Skepticky se k sošce vyjádřil také ředitel prehistorického oddělení berlínského etnologického muzea Carl Schuchhardt. Odborná komise pod vedením Karla Absolona ji označila za „hrubý a nedokonalý padělek… v primitivním provedení“.

Brněnští němečtí amatérští archeologové Karl Schirmeisen a Franz Čupik však byli o pravosti venuše II přesvědčeni natolik, že na vlastní náklady podnikli cestu za uznávanými evropskými vědeckými kapacitami. A dva nejslavnější archeologové své doby, „papež prehistorie“ Henri Breuil z Paříže (mimo jiné ideový učitel Karla Absolona) a Hugo Obermaier z Madridu, se shodli, že soška je pravá! Spor se posunul na mezinárodní úroveň.

Nový laureát Nobelovy ceny Pääbo zkoumal i DNA jihomoravských lovců mamutů

Věda a školy

„Kdoví, co jim Schirmeisen s Čupikem namluvili. Bylo těžké rozpoznat falzum. Morava proslula jako slavné naleziště. A Absolon byl přítel, tak možná oba pánové věřili, že dělají dobrou věc. Každopádně když se na ně rozzlobeně obořil, své tvrzení stáhli s tím, že figurku viděli jen chvíli,“ konstatuje archeolog Martin Oliva.

Foto: ČTK

Archeolog Karel Absolon od začátku věřil, že Věstonická venuše II je padělek. Nebo to věděl jistě?

V té době se už o případ zajímala také brněnská policie z obavy, že by mohlo dojít k porušení zákona o vývozu památek. Jak informovaly Lidové noviny z roku 1930, „dne 9. ledna byla provedena v bytě občana M. ve Věstonicích prohlídka, která byla bezvýsledná. Druhý den se vypravili znova členové bezpečnostního oddělení do Věstonic a sošku skutečně v dobrém úkrytu nalezli a zajistili až do dalšího rozhodnutí.“

Ošklivka po plastice?

Venuše II podruhé putovala do Vídně k posouzení doktora Bayera – a ten nevěřil vlastním očím: obličej měl víc detailů, křivky těla byly vylepšené. Schirmeisen a Čupik sice tvrdili, že pouze odstranili nános sintru, nicméně bylo jasné, že stařičká děvenka prodělala zkrášlující plastiku…

Foto: archiv MZM

Franz Čupik a profesor německé větve Karlovy univerzity Leonhard Franz (u aparátu) zkoumají Věstonickou venuši II ultrafialovou lampou.

Přesto Müllender podal krajskému soudu v Brně postupně pět žalob pro urážku na cti: kromě renomovaného Karla Absolona zažaloval také další mezinárodně uznávané moravské odborníky za to, že jeho venuši označili za padělek. Ti na svém stanovisku trvali a jejich názor potvrdil německý znalec paleolitického umění Herbert Kuhn s tím, že některé řezy vedou přes zvětralá místa. Proti tomu žalobce argumentoval testem ozařování ultrafialovou lampou, který neshledal nové vrypy, jež by fluoreskovaly silněji než staré… Žádný argument nebyl dostatečně přesvědčivý, obě strany se ocitly v patové situaci a nakonec se dohodly na smíru.

Archeolog Dania přiznal na smrtelné posteli, že Věstonickou venuši II vyrobil jako žert

Policie sošku vrátila Müllenderovi jako padělek a ten ji zřejmě někdy v roce 1938 prodal do Německa. Pak přišla válka a Věstonická venuše II zmizela v jejím chaosu. Další osudy artefaktu shrnul předloni Martin Oliva ve věstníku MZM: V roce 1973 nabídl soukromý sběratel sošku Římsko-německému centrálnímu muzeu v Mohuči, v jehož laboratořích prošla mikroskopickým i chemickým zkoumáním.

„Vše nasvědčuje tomu, že jde o recentní manipulaci se starým zlomkem mamutího klu,“ zněl závěr. Tím známá historie sošky prozatím končí.

Foto: MZM

Věstonická venuše II v původním stavu (vlevo) a její pozdější vylepšená podoba. Martin Oliva dílko označil za „výtvarně nehorázný artefakt“.

Pravda na smrtelné posteli

Že jde o falzum, potvrdil Magazínu také archeolog Martin Oliva. „Emanuel Dania přiznal na smrtelné posteli spisovateli Jaromíru Tomečkovi, že Věstonickou venuši vyrobil jako žert. Tomeček později tuto historku osobně potvrdil i mně. Jenže to si myslel, že je řeč o slavné pravé venuši. A mně až později došlo, že myslel tu druhou. Absolon měl tudíž pravdu, když tvrdil, že jde o nemotorný padělek,“ sdělil.

„Dania byl skvělý konzervátor, na vykopávkách pracoval jako Absolonova pravá ruka, bydlel v pronájmu u Müllenderů a zřejmě měl blízko k paní Müllenderové. On byl vůbec k ženám velmi vstřícný – prostě byl na ženský – takže to mohla vědět z první ruky,“ podotkl archeolog.

Archeologický výzkum v trase dálnice D6 prokázal husté pravěké osídlení

Věda a školy

„Není vyloučeno, že šlo o žert. Jenže praktická hospodská zaslechla, že Američané jsou za pravou venuši ochotni zaplatit miliony dolarů – což nebyla pravda –, tak myslela, že by na tom mohla také něco trhnout. Pak se na ni nalepili nadšení Němci a problém získal nacionální rozměr. Čupik na soudech s Absolonem prosoudil skoro celý majetek. Mezinárodní archeologická obec se rozhádala. Do toho policie… Zkrátka když Dania viděl, co všechno rozvířil, rozhodl se mlčet jako hrob. A není se čemu divit: rozpoutal největší archeologický skandál své doby,“ uzavřel Martin Oliva.

Na otázku, zda by on sám dokázal vyrobit falzum, dlouho váhal s odpovědí. „Ne. No… určitě ne ze slonoviny,“ řekl nakonec. Pak ale dodal: „Pokud figurku vytesáte z měkkého kamene v odpovídajícím stylu, omelete v bubnu s pískem, a ne na brusce, vpěchujete do příslušně starého sedimentu a necháte nějakou dobu nasáknout… vyrobíte hodně zlomyslný padělek…“

Venuše do třetice

O něco podobného se pokusil neznámý vtipálek v Praze. V roce 1963 přinesl amatérský sběratel do Muzea hlavního města Prahy 6,5 centimetru dlouhé stylizované ženské torzo bez hlavy, rukou a nohou od kolen dolů. Tvrdil, že ho našla jeho dcerka v pískovně u železniční trati mezi Modřany a Komořany. Podoba ani lokalita paleolitický nález nevylučovaly. Sběratel navíc nepožadoval nálezné a s archeology už dříve spolupracoval.

Podle podobnosti s některými moravskými objevy odborníci předběžně odhadli stáří figurky na 25 tisíc let. Zdálo se jim sice poněkud podezřelé, že byla objevena v druhotné poloze, ta se však dala vysvětlit přemístěním bagrem při dobývání písku. Zato použitý materiál jim vrtal hlavou.

Mumie není jen vědecký materiál

Věda a školy

Figurka byla totiž vyrobena z křemene. Zda by šlo takto tvrdý kámen zpracovat pravěkými nástroji, se neshodli ani odborníci z turnovské šperkařské školy: podle dvou byla soška ručně opracována ostrým, snad pazourkovým rydlem, podle třetího moderní technologií. A tak došlo na mikroskop, pod nímž se zkoumaly různé druhy brusných stop v křemeni.

Foto: Muzeum hl. m. Prahy

Ohledně pravosti Modřanské venuše měli archeologové brzy jasno.

Pod velkým zvětšením se ukázaly zbytky brusného prachu, což definitivně vyloučilo možnost, že sošku vyrobila rydlem lidská ruka: zrodila se na kotoučové brusce, s největší pravděpodobností zubařské… Bylo po objevu. Torzo z Modřan skončilo v depozitáři Muzea hlavního města Prahy jako falzifikát, a tak i nadále zůstává jedinou pravou venuší ta Věstonická z roku 1925.

Věstonická venuše dnes

V roce 2004 zkoumali pravou sošku tomografem v brněnské fakultní nemocnici u sv. Anny a v létě 2016 pak mikrotomografem v technologickém centru firmy FEI v Brně. Průzkum ukázal, že byla vyrobena z jednoho kusu spraše. Nad levou hýždí je otisk drobného prstu asi desetiletého dítěte, který vznikl před vypálením, a na temeni hlavy čtyři vpichy: předpokládalo se, že ji původně zdobila ptačí pírka, otvory jsou však příliš mělké, než aby v nich držela.

Foto: Václav Šálek, ČTK

V Dolních Věstonicích, nedaleko místa, kde byla nalezena slavná venuše, se loni našly mamutí kosti.

Venuše bezpečně odpočívá v sejfu Moravského zemského muzea v Brně a obvykle se vystavuje jen její replika. Hodnota artefaktu sice není 40 milionů dolarů, jak se často mylně uvádí, v aukci by však rozhodně nepropadla.

„Cena Věstonické venuše nikdy odhadována nebyla. Legendu o čtyřiceti milionech rozšířil profesor Absolon, aby ukázal hodnotu získávaných nálezů a lépe tak přesvědčoval sponzory,“ upřesnil Martin Oliva.

„Věstonická venuše samozřejmě není legálně na prodej, ale kdyby hypoteticky byla, lišila by se nabídka u nás a v cizině. V cizině, kde jsou větší boháči, by asi moc neuspěla, slavná je hlavně doma. U nás by se o pár desítek – stovek zřejmě ne – milionů korun jednalo, soudě podle obrovského zájmu o nové číslované kopie, které nyní Moravské zemské muzeum prodává za 690 korun,“ uzavírá archeolog.

Co vše nám o sobě řeknou geny. Tajemství původu našich předků

Historie

Reklama

Výběr článků

Načítám