Večer, který spojil dva zakladatele Československa a ovlivnil tak podobu státu

Hlavním hybatelem událostí byl český malíř Ludvík Strimpl, který již před válkou žil s rodinou v Paříži. Do svého bytu na Quai ďAnjou na ostrově Svatého Ludvíka toho dne pozval svého letitého přítele, s nímž dříve nějaký čas v Paříži i bydlel, astronoma, meteorologa, válečného letce a především neodolatelného lva salonů Milana Rastislava Štefánika. A zároveň také pracovitého a ambiciózního doktora sociologie, který v městě nad Seinou reprezentoval vznikající český odboj proti habsburské monarchii, Edvarda Beneše.

Na večerní schůzku se nedochovaly žádné bezprostřední vzpomínky. Určitě jí byla přítomná Strimplova manželka Jiřina s dcerou Evou. Štefánik pravděpodobně přišel v uniformě poručíka letectva a – jak měl ve zvyku – bavil přítomné dobrodružnými historkami, které zažil. A těch měl na podzim 1915 nepočítaně. Do Paříže se totiž vrátil teprve před několika dny z Itálie. V Římě si léčil zranění ze srbské fronty, kde bojoval ve francouzském expedičním sboru.

Edvard Beneš působil vedle Štefánika nespolečensky a ostýchavě. Také on ale mohl dávat k dobru řadu dobrodružných příhod. V Praze se stal klíčovým mužem v kroužku protirakouských spiklenců, který si říkal Maffie, odesílal do zahraničí špionážní zprávy. Když mu začalo hrozit zatčení, unikl dost riskantně na nepříliš kvalitní falešný pas vystavený na jméno Miroslav Šícha přes Německo do neutrálního Švýcarska. V Ženevě se sešel s Masarykem, který ho vyslal do Paříže, zatímco on sám se přesunul do Londýna.

Se Štefánikem se Beneš poprvé potkal již v roce 1905 během svých pařížských studií. Zřejmě šlo jen o letmý kontakt, protože Beneš si přesně nezapamatoval ani jméno mladého slovenského vědce: ještě v listopadu 1915, když ho okrajově zmiňuje v dopise Masarykovi, o něm píše jako o „Štefanykovi“.

Na večeři u Ludvíka Strimpla si ale oba mladí muži padli do oka a rychle se spřátelili. To se hned projevilo neformálním tykáním, zatímco o téměř dvě generace staršímu Masarykovi nikdy nepřestali uctivě vykat. Pozdější historici většinou zdůrazňovali protikladnost jejich povah. Beneš byl racionální, střízlivý, fyzicky nevýrazný a bez velkého charismatu. Podle některých pamětníků působil jako student nebo úředník.

Naproti tomu Štefánik byl impulzivní, plný emocí a dokázal mocně působit svým osobním šarmem nejen na ženy, ale i na muže. Přestože jeho sociální původ se dost podobal tomu Benešovu, oba pocházeli z vesnických rodin obdařených mnoha dětmi, které od chudoby dělil jen krůček, dokázal se nenuceně pohybovat v prostředí společenské smetánky a aristokracie, a to nejen ve Francii, ale i v Itálii a dalších zemích.

Beneše se Štefánikem ale také mnohé spojovalo. Oba byli extrémně pracovití, mimořádně inteligentní a oddaní vizi prosazení samostatného státu, jíž byli ochotni obětovat vše. Věřili, že právě oni byli vyvoleni Prozřetelností k uskutečnění cíle, který se na podzim 1915 mohl zdát jako úplná fantasmagorie. Generačně si byli blízcí, Benešovi bylo jednatřicet a Štefánikovi jen o čtyři roky více, a společně uctívali Masaryka, s nímž se oba znali už z doby univerzitních studií. Ve svých schopnostech se skvěle doplňovali.

Beneš ve svých vzpomínkách Světová válka a naše revoluce přiznává, že jeho začátky v Paříži byly těžké: „Usadil jsem se v Rue Léopold Robert, v malém studentském pokoji v pátém poschodí se 120 franky měsíčního rozpočtu a začal propagační práci.“ Znal jen pár profesorů ze Sorbonny a z dijonské univerzity a měl také nějaké konexe mezi francouzskými socialisty. Naproti tomu Štefánik měl velmi blízký vztah s Claire Boas de Jouvenel, aristokratkou, v jejímž salonu na bulváru Saint-Germain se scházela celá francouzská politická elita. Právě své kontakty do nejvyšších pater francouzské a také italské politiky Štefánik „investoval“ do československé věci.

Že má zcela mimořádné možnosti, prokázal Štefánik 11 dní po večeři u Ludvíka Strimpla. Již 22. prosince 1915 jej oficiálně přijal francouzský premiér a zároveň ministr zahraničních věcí Aristide Briand. Šlo o první oficiální kontakt československého zahraničního odboje s vládním představitelem dohodové mocnosti. Štefánik navíc zprostředkoval audienci u Brianda také Masarykovi. Uskutečnila se o šest týdnů později, 3. února 1916. „Předložil jsem mu mapku Evropy a podal výklad svého nazírání na válku; podmínkou rekonstrukce Evropy a skutečného zeslabení Německa, tudíž i jistoty Francie, je rozčlenění Rakouska na přirozené a historicky dané části,“ vzpomínal na schůzku Masaryk. V dalších větách ve svých válečných pamětech Světová revoluce sice dost nadsazuje, když píše, že Briand „přijal náš plán a slíbil jej provádět“, ale tato schůzka byla nepochybně prvním velkým úspěchem československé zahraniční akce.

„Prošel všecky spojenecké země jako meteor a na svých cestách získal mnoho přátel; my ostatní jsme šli za ním a takto jím dotčenou půdu jsme zpracovávali, jeho apoštolskou prací narychlo získané lidi jsme podchytávali a jejich sympatie měnili v přesvědčení,“ píše Beneš nezvykle pateticky a obrazně o Štefánikově úloze v odboji.

Na radu svého přítele se Beneš začal lépe oblékat a přesídlil do reprezentativnějšího bytu – postupně získával také vlivné konexe zejména v tisku a nižších patrech státní administrativy.

Společně se Štefánikem vytvořil Beneš neobyčejně výkonný tandem, který až do léta 1918 pracoval v téměř dokonalé souhře. Oba společně měli hlavní zásluhu na vytvoření československého vojska podřízeného Národní radě, vrcholnému orgánu odboje, který vznikl v Paříži v únoru 1916. Chápali, že revoluce se nedá dělat v rukavičkách, a později bez skrupulí z Národní rady vyhodili zasloužilého agrárního poslance Josefa Düricha, který se snažil pomocí carské ruské vlády strhnout vedení odboje na sebe.

Vztahy Beneše se Štefánikem se začaly zhoršovat až v posledním roce války. Podle historika Antonína Klimka se nemohli shodnout na několika věcech. Zatímco Štefánik si pohrával s myšlenkou, že by československé legie v Rusku mohly být nasazeny v rámci západní intervence proti bolševické vládě, realistický Beneš usiloval o jejich co nejrychlejší evakuaci a nasazení na západní frontě. Dalším jablkem sváru byla organizace Národní rady: Beneš ji chtěl mít maximálně centralizovanou a byrokratizovanou, zatímco Štefánik se klonil k improvizovanější struktuře.

Naopak smlouvy, které Národní rada uzavírala s dohodovými státy, by Štefánik rád stylizoval co nejkonkrétněji, zatímco Beneš dával přednost volnějším formulacím, které by umožnily širší výklad. S tím, jak se cíl jejich úsilí začínal zhmotňovat, vyšlo také najevo, že Štefánikovi vadí celá řada pokrokových rysů, které měl nový stát získat.

Spor měl i osobní rovinu. Koncem července 1918 psal Beneš Masarykovi, že se Štefánikem má těžkosti: „Je nemocen, strašně nedůtklivý, úžasně citlivý, rozdrážděný – mně vytýkal řadu všelijakých věcí. Vcelku je to malicherné. Také naše podstatné názory filozoficky jsou totálně rozdílné… Dělám vše, abych (s ním) vyšel dobře, přátelsky a bratrsky, musím stále a stále kompromisovat a udělám vše, aby to šlo všecko dobře jako dříve. Ale je to těžké…“.

Masaryka tyto a pozdější spory stavěly do nevděčné role arbitra, v níž se snažil vystupovat velmi zdrženlivě. K Benešovi i Štefánikovi měl trochu otcovský vztah, bylo mu sympatické, že oba stejně jako on pocházeli z chudých poměrů a museli se v životě obtížně probíjet. Ve skrytu duše mu ale byl zřejmě bližší metodický a rezervovaný Beneš než rozevlátý a emocionální Štefánik, který o něm hovořil jako o „našem slunci“ a oslovoval ho „milovaný otecko“.

K rozkolu mezi Benešem a Štefánikem došlo až na jaře 1919 během pařížské mírové konference. K odcizení přispěl i fakt, že Štefánik odjel v září 1918 do Japonska a později na Sibiř řešit situaci legií, zatímco Beneš zůstal během klíčových událostí, kdy byl vyhlášen československý stát a skončily boje na frontách, v centru dění. Štefánik byl jmenován ministrem vojenství, ale válka právě skončila a v pražské vládě se armádě začalo věnovat ministerstvo národní obrany.

Do Paříže se vrátil z Dálného východu až v polovině března 1919 a s překvapením zjistil, že ministr zahraničí Beneš ho zapomněl informovat o dalekosáhlých vojenských dohodách, které uzavřel na přelomu roku s Francií. V jejich důsledku pak vypukly spory o kompetence a vliv mezi francouzskou a italskou vojenskou misí v Československu. Beneš dával přednost Francii, zatímco Štefánik – zasnoubený s italskou markýzou Guillianou Benzoni – Itálii. Spor měl širší geopolitický dosah, protože Itálie usilovala získat co největší část Dalmácie, kterou si nárokovala vznikající Jugoslávie, s níž Beneš i Masaryk počítali jako s přirozeným spojencem Československa.

Pátého dubna 1919 napsal Beneš dlouhý dopis Masarykovi, v němž věnoval sporu se Štefánikem několik stran. Psal v něm o napětí, „jež skončilo prudkou scénou a nadávkou, že jsem nečestný člověk, u přítomnosti jiných lidí. Nemohl jsem to snést a je mezi námi konec.“

Masaryk doufal, že spor osobně urovná, ale k tomu už nedostal příležitost. Štefánik o měsíc později zahynul v troskách italského letounu, kterým se vracel do vlasti. „Otřáslo to mnou velice a bolelo mne, že tak to s ním skončilo – a mezi námi,“ psal Beneš Masarykovi. „Byli jsme přece jen příliš úzce a přátelsky spjati.“

Benešův další osud je dostatečně znám, málo se ale ví, že muž, který ho v roce 1915 dal dohromady se Štefánikem, byl zřejmě jeho jediným opravdovým přítelem. Ludvík Strimpl byl nejprve jmenován vedoucím Benešova kabinetu na ministerstvu zahraničních věcí, v letech 1922–1927 působil jako vyslanec v Belgii a poté se stal přednostou diplomatického protokolu a ceremoniářem prezidentské kanceláře. Na počátku 30. let si pak oba přátelé postavili vily na sousedních pozemcích v Sezimově Ústí. Ludvík Strimpl zemřel nečekaně na komplikace po operaci slepého střeva na konci prosince 1937.