Václav Havel i dnes ukazuje směr, kudy jít v čase nejistoty a konfliktů

Atlantické spojenectví, o něž se Václav Havel tolik a tak úspěšně zasazoval, zažívá po mnoha desetiletích takovou krizi identity, jaká je pro mnohé nenapravitelná.

V Evropě i v severní Americe pokračuje polarizace společnosti, která vyprazdňuje politický střed a prostor k diskusi a ke kompromisu a nahrává populismu a extrémním politickým proudům ohrožujícím demokratický systém, z kterého těží.

A k těmto z historie známým a opakujícím se hrozbám se přidružuje převratný a pro naprostou většinu lidí těžko pochopitelný růst role umělé inteligence, který na jedné straně slibuje nevídaný technologický pokrok a na druhé ohrožuje postavení a možná i existenci člověka samotného. I to je havlovské téma.

Je namístě si přiznat, že se nesplnila většina Havlových představ z počátků české demokracie o novém, lepším světovém řádu, o spolupráci civilizačních okruhů, o společnosti prodchnuté étosem tolerance a duchovních hodnot. Byl by ostatně prvním, kdo by to konstatoval.

Každý, kdo by ale tímto konstatováním zpochybňoval Havlův myšlenkový odkaz, by jen dokazoval, jak povrchně a nepozorně ho vnímal. Neboť Havel nebyl jen idealistický vizionář světa, kde pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí, ale také neúprosný pozorovatel a přísný kritik neduhů české i evropské společnosti a trendů, od kterých se odvíjejí. Byl-li sice často stavěn do role Prométhea, ale byl stejně často i přesnou věštkyní Kassandrou, které ale lidé nevěřili.

Jedna z nejčastějších kritik, směřujících proti Havlovi, se dotýkala jeho odhodlání prokazovat v čele státu, jehož občané ho zvolili, naši spoluzodpovědnost za svět kolem nás. A to nekompromisním odporem proti vždy se vracející hrozbě tyranie a totality, solidaritou s pronásledovanými a utlačovanými i tam, kde to mohlo zemi přinést kritiku a nevýhody ze strany mocnějších, účastí československých a českých kontingentů v konfliktech v bývalé Jugoslávii a na Blízkém východě a ochotou přinášet materiální a v nevyhnutelném případě i lidské oběti společné euroatlantické bezpečnosti.

Jako jeden z nejhlasitějších varovných hlasů před hrozbou, kterou pro celou Evropu představovala občanská válka v bývalé Jugoslávii, významně přispěl ke změně postoje hlavní světové velmoci Spojených států a k mezinárodní intervenci, díky níž se nakonec podařilo konflikt zastavit, jakkoli dodnes přežívá v latentní formě.

Jako jeden z prvních Evropanů dokázal rozpoznat autoritářské a imperialistické sklony Vladimíra Putina dlouho předtím, než se začaly projevovat v agresivních akcích vůči okolním zemím.

Jako jeden z mála Evropanů se nebál vyjádřit názor, že se Evropa musí podílet na intervenci v Afghánistánu a Iráku poté, co se Spojené státy 11. září 2001 staly obětí brutálního útoku islámských fundamentalistů. To, že měl zejména v případě Iráku odlišný názor na formu a cíle takové intervence, na věci nic nemění.

To, co by se dalo nazvat „Havlovou doktrínou“, prezident přesně formuloval už v projevu při odhalení pomníku svého velkého předchůdce T. G. Masaryka v březnu 1993: „Jako ti, kteří se kdysi stali obětí hanebného mnichovského ústupku násilníkovi, musíme přece vědět lépe než kdo jiný, že před zlem se nesmí ustupovat, byť by nebylo pácháno přímo na nás. Naše lhostejnost k jiným může mít ostatně jediný možný následek: lhostejnost jiných k nám.“

Tato slova zaznívají jako memento právě v těchto dnech, kdy se česká vládnoucí koalice zdráhá vydat na obranu takové prostředky, na nichž se jednomyslně shodly všechny členské země Severoatlantické aliance. A Havlovo poučení z historie zní jako políček do tváře ve chvíli, kdy si jeden z nejvyšších ústavních činitelů triumfálně přičítá zásluhu na tom, že Česká republika nadále neposkytuje žádnou zbrojní ani finanční pomoc bojující Ukrajině.

Tato zahanbující situace názorně ilustruje důležitost Havlova přesvědčení, že svoboda a bezpečnost nejsou zaručeny jednou provždy, ale každá generace si je musí umět obhájit znovu. „Je snadné mít v programu nezávislost, a přitom nechat na jiných, aby ten program uskutečňovali,“ podotkl v únoru 1990 ve svém slavném projevu ke společnému zasedání obou komor amerického Kongresu. „Kdyby takto mysleli všichni, brzy by nebyl nezávislý nikdo.“

Po rozptýlení počátečních iluzí o jednotném evropském domě tváří v tvář pokusům o restauraci totalitního systému v Rusku a eskalaci násilí v bývalé Jugoslávii přispěl Václav Havel podstatnou měrou k revitalizaci atlantického spojenectví a k rozšíření Severoatlantické aliance jako základního pilíře bezpečnosti Evropy i Spojených států.

Jeho přesvědčení o životní důležitosti tohoto vztahu se nezakládalo pouze na významu Spojených států jako největší světové vojenské mocnosti, ale na hodnotové sounáležitosti zemí se společnou historií a z ní vyplývajícího respektu k lidskému životu, osobní identitě a individuálním lidským právům na obou březích Atlantického oceánu.

Havel vždy oponoval představám o rozbíhavém směřování obou kontinentů a vymezování se „postmoderní“ Evropy vůči Spojeným státům. Dokonce si za to kolem přelomu století vysloužil od evropské levice nelichotivou nálepku „užitečného idiota“ prezidenta George W. Bushe. Ponechávalo ho to klidným.

Stejně tak si byl na druhé straně vědom evropské nutnosti vzít na sebe větší díl odpovědnosti za vlastní bezpečnost a spoléhat se ve větší míře na vlastní síly.

K americkým kongresmanům promlouval o naději, že „dříve nebo později nebudou už vaši chlapci muset střežit a případně zachraňovat svobodu v Evropě, protože si ji Evropa konečně bude schopna pohlídat sama.“ Vycházel tím prorocky vstříc současnému volání z americké strany.

Pokud by byl ale dnes naživu, asi by se stěží smiřoval s transakčním pojetím světa amerického prezidenta Donalda Trumpa s jeho očividnou neúctou k hodnotovým aspektům mezinárodních vztahů a s jeho zjevným pohrdáním hodnotami euro-amerického společenství. Určitě by ale nezaměňoval politiku jednoho prezidenta a jeho neúctu k jiným zemím s postojem americké společnosti jako celku.

V projevu k americkému Kongresu vyjádřil Havel naději, že „převratné změny konce studené války nám umožní konečně vstoupit… do éry multipolarity, v níž budou všichni - velcí i malí, bývalí otroci i bývalí páni - tvořit to, co Abraham Lincoln nazval ‘The Family of Man’“.

Tento optimismus si lze obtížně zachovávat tváří v tvář prohlášení současného amerického prezidenta z tribuny Valného shromáždění Organizace spojených národů, že „kořist patří vítězům“. Navíc když není úplně zřejmé, v čem vlastně Spojené státy pod jeho vedením vítězí.

Jedním z nejzávažnějších a nejhrozivějších jevů poslední doby je rozpad dosavadního sice křehkého a neuspokojivého mezinárodního řádu založeného na respektování pravidel, který poskytoval alespoň jakési záruky a bezpečí zemi naší velikosti.

Ale Havel už v témže projevu k americkému Kongresu před třiceti šesti lety konstatoval, že do Lincolnovy „rodiny člověka máme velmi daleko; dokonce se tomu ideálu spíš vzdalujeme než přibližujeme“.

Že rodinnou harmonii těžce hledáme tváří v tvář režimům, které jsou nám politicky a kulturně cizí či přímo nepřátelské, je pochopitelné, a vlastně přirozené. Že ale dokážeme soužít jen s maximálním sebezapřením s lidmi, s nimiž nás spojuje stejný původ, jazyk a historie, dokumentuje hloubku rozvratu společnosti nejen v celém světě liberální demokracie.

Vysvětlení lze opět hledat u Havla: „Zájmy osobní, sobecké, státní, národní, skupinové i - chcete-li firemní stále ještě převládají nad zájmy vskutku obecnými a globálními.“

Příčinu tohoto stavu Havel hledá a nalézá ve ztrátě smyslu pro odpovědnost „k něčemu vyššímu, než je má rodina, má země, můj podnik, můj prospěch.“ A chtělo by se dodat - má politická strana. Odpovědnost nahradila snaha o získání prospěchu na úkor druhých, a to prakticky za každou cenu.

Demokracie je jistě vždy a za každých okolností řízený spor a boj o moc. Ještě nedávno, u vědomí společného zájmu na zlepšení stavu věcí veřejných, měl takový spor charakter dialogu spíše než překřikování. V jazyce teorie her není demokracie hra s nulovým součtem, ale podobá se spíš hře, v níž vítězí strategie, která přináší největší prospěch největšímu počtu účastníků.

Ve své kritice morálního stavu společnosti a varování před jeho zhoubným prohlubováním se Havel zabývá nejen „známými známými“ ustupování zlu a společenské nezodpovědnosti. Ale také „známými neznámými“ technického vývoje a jeho předpokládaného směřování do budoucnosti. V celém jeho díle ho provázela představa života jako projevu negentropie, lokální vzpoury proti druhému zákonu termodynamiky o nezadržitelném směřování k tepelné smrti vesmíru.

Václavův mladší bratr, vědec Ivan Havel, byl jedním z prvních českých výzkumníků v oblasti umělé inteligence. Díky němu se v Havlově rané hře Vyrozumění objevil umělý jazyk ptydepe, který si člověk může osvojit jen na základě úředního vyrozumění srozumitelného pouze těm, kdo už ptydepe znají. Havel zde pracuje s představou odcizeného společenského mechanismu, jakéhosi absurdního samopohybu moderní technické civilizace. Člověk „bezmocně přihlíží, jak onen chladně fungující stroj, který vytvořil, ho nezadržitelně pohlcuje a vytrhuje ze všech jeho přirozených vazeb“.

Právě v umělé inteligenci se lidstvo poprvé v historii setkává s jevem, který sice vytvořilo, ale kterému má čím dál větší potíže porozumět a nad kterým podle množících se indikací postupně ztrácí kontrolu. Dokud se lidské výtvory chtě nechtě podřizovaly lidské vůli, pocházelo nebezpečí pouze od lidí se zlou nebo zvrácenou vůlí.

V okamžiku, kdy se umělá inteligence začíná lidské vůli vymykat a nahrazuje ji vůlí vlastní nebo jejím ekvivalentem, nás podle Havlem citovaného výroku Martina Heideggera může zachránit už jen nějaký Bůh.

Změna tohoto neutěšeného stavu a návrat k vědomí, že „jedinou skutečnou páteří všeho našeho konání - má-li být mravné - je odpovědnost“, předpokládá uskutečnění „globální revoluce ve sféře lidského vědomí“. Bez ní je „cesta tohoto světa ke katastrofě, ať už ekologické, sociální, populační či celkově civilizační, neodvratná“.

Ani Havel nenabízí recept, jak takovou globální revoluci ve sféře lidského vědomí uskutečnit. Ukazuje však alespoň směr, kde hledat.

Autor byl ředitelem Knihovny Václava Havla, prezidentovým mluvčím a poradcem a působil v diplomacii