Uplynulo 80 let od zahájení odsunu Němců do sovětské okupační zóny

Když v květnu 1945 skončila druhá světová válka, panovala v Československu silná protiněmecká nálada. Předválečné i válečné chování československých Němců a navazujících šest let nacistické okupace zanechaly v české společnosti hluboké trauma.

Krátce po osvobození proto začaly takzvané divoké odsuny, při nichž byli Němci z českého území vyháněni živelně, bez jasných pravidel, někdy i za použití násilí.

Až v létě 1945 získal nucený přesun německého obyvatelstva mezinárodní rámec. Vítězné mocnosti - Sovětský svaz, USA a Velká Británie - v závěrečném protokolu postupimské konference, který je známý pod označením Postupimská dohoda, schválily odsun německého obyvatelstva z Československa, Polska a Maďarska do okupačních zón v Německu s podmínkou, že bude prováděn „řádným a humánním způsobem“.

První organizovaný transport z Československa vyjel 25. ledna 1946 z Mariánských Lázní do americké okupační zóny. O několik měsíců později, 10. června 1946, začal organizovaný odsun také do sovětského okupačního pásma.

Transporty podléhaly přesně stanoveným pravidlům a organizaci úřadů a kontrolních orgánů. Němci byli nejprve soustřeďováni do sběrných středisek, kde procházeli evidencí. Následně byli zařazováni do konkrétních vlaků.

Do sovětského pásma odjíždělo od června 1946 až šest vlaků denně, každý přepravoval přibližně 1200 osob. Transporty směřovaly především do dnešního Saska a Durynska. Přesuny obyvatel ale neprobíhaly pouze po železnici, využívala se také silniční či říční doprava.

Lidé si s sebou mohli odvézt pouze omezené množství osobních věcí a finanční hotovost do částky 1000 marek. Ve většině případů bylo povoleno jedno zavazadlo o hmotnosti padesáti kilogramů na osobu.

Podle historických údajů bylo do americké okupační zóny přesídleno 1 446 059 osob a do sovětské zóny 786 482 osob. Celkem tedy bylo z Československa od konce ledna do začátku listopadu 1946 v rámci organizovaných transportů přesídleno 2 232 541 Němců.

Odsun v mnoha ohledech změnil podobu českého pohraničí. Regiony, které byly po staletí osídleny především německy mluvícím obyvatelstvem, se během několika měsíců téměř vylidnily. Do pohraničí následně přicházeli noví obyvatelé nejen z Československa, ale také reemigranti z ukrajinské Volyně, Rumunska a dalších zemí.

Portál Paměť národa upozorňuje, že odsun měl vedle politických a etnických důsledků také výrazný hospodářský dopad. Pohraničí přišlo o část své průmyslové tradice, řemeslných profesí i kulturní kontinuity.

Přes snahu státu se navíc nepodařilo rychle nahradit část kvalifikovaných pracovníků, kteří byli donuceni odejít. Některé oblasti se následně potýkaly s nedostatkem obyvatel i pracovních sil ještě dlouhá desetiletí.

Ani osmdesát let po zahájení odsunu do sovětské zóny nejsou tehdejší události vnímány zcela jednoznačně. Zatímco velká část české společnosti stále zdůrazňuje především to, že českoslovenští Němci výrazně přispěli k rozbití Československa a jeho následné okupaci nacistickým Německem, stejně jako fakt, že o odsunu rozhodly vítězné mocnosti, někteří připomínají utrpení civilistů a násilnosti, které odsun v jistých případech provázely.

Současní historici se většinou shodují v tom, že poválečný odsun německého obyvatelstva nelze vytrhávat ze souvislostí konce války, kterou Německo rozpoutalo a v níž bylo nakonec poraženo. Zároveň ale upozorňují, že princip kolektivní viny, o jehož uplatnění rozhodli vítězové - Sovětský svaz, USA a Velká Británie - vedl i k postihům lidí, kteří se na nacistických zločinech nepodíleli.