Před 80 lety začal v Mariánských Lázních oficiální odsun českých Němců

Vysídlením, transferem, odsunem nebo také vyhnáním sudetských Němců z poválečného Československa, které vyvolaly vyostřené staré spory, nástup nacismu v Německu a tragické zkušenosti okupace a války, definitivně skončilo staleté komplikované soužití mezi Čechy a Němci.

Již v londýnském exilu se během druhé světové války pod dohledem prezidenta Edvarda Beneše připravovaly různé plány a alternativy, jak sudetoněmeckou otázku v novém Československu řešit. V tomto smyslu bylo důležité, že především budoucí klíčový spojenec, Moskva, deklarovala, že tento údajně životní problém Československa sleduje s „plným pochopením“ a jeho řešení bude podporovat.

Vítězná Velká trojka postupně myšlenku transferu německých menšin ze střední Evropy přijala a souhlasila s ní, nekonkrétní byl ale případný rozsah a způsob. Odsuny podle historika R. M. Douglase, autora knihy o vyhnání Němců po druhé světové válce z roku 2013, probíhaly ve třech překrývajících se fázích. Nejprve od poloviny roku 1944 do začátku roku 1945 ještě německá správa organizovala evakuaci etnických Němců před postupující Rudou armádou.

Když válka skončila, polská a československá vláda se pokusily své německy mluvící obyvatelstvo vyhnat. Pro tento divoký odsun byly typické chaos, brutalita, vypjaté emoce a etnické násilí. U nás si s ním spojujeme především postoloprtský masakr, během něhož v červnu 1945 vojáci Československé armády zabili bez soudu minimálně 763 internovaných civilních obyvatel německé národnosti, nebo brněnský pochod smrti z konce května 1945, který nepřežily v důsledku vyčerpání, nemocí, násilí i sebevražd stovky až tisíce osob.

V rozsáhlé síti sběrných táborů podle Mezinárodního výboru Červeného kříže navíc panovaly spíše nevyhovující, někde až zdraví a život ohrožující podmínky. Nedostávalo se potravin a léků, mezi internovanými se šířily infekční nemoci.

Násilí nezřídka veřejně podněcovali sami politici, například prezident Beneš ve svém projevu v Brně 12. května 1945 použil v souvislosti s Němci jednoznačný termín „vylikvidovat“. Násilí na Němcích bylo nejen tolerováno, ale zpětně i omlouváno a omilostněno. V prohlášení vlády z 30. října 1945 premiér a sociální demokrat Zdeněk Fierlinger násilí omlouval „překypělým cítěním našeho lidu“.

O necelý rok později nová vláda komunisty Klementa Gottwalda připravila zákon č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Činy a zločiny etnického násilí a pomsty spáchané do 28. října 1945 byly v podstatě překvalifikovány na jednání, které „směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“, a tím pádem nemělo být „bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“

Zločiny divokého odsunu znepokojily nemálo západních politiků, a proto během Postupimské konference někteří členové Velké trojky požadovali dočasné moratorium na další vysídlování, dokud nebude naplánováno a prováděno jako „spořádaný a humánní“ proces.

Tím podle Douglase začala třetí fáze organizovaného a s okupačními mocnostmi předjednaného odsunu. Československé instituce a jejich představitelé se na něj připravovali v rovině politické, propagandistické, právní i logistické. Fierlinger ve svém výše zmíněném prohlášení z října 1945 vyloučil „soužití našeho národa s Němci a Maďary v hranicích jednoho státu“. Budování nového poválečného státu si nedokázal představit, aniž by se otázka německé menšiny, která podle něj těžce porušila svoje povinnosti vůči republice, radikálně vyřešila. Němci museli odejít, a proto byli nejprve dekretem č. 33/1945 Sb. zbaveni státního občanství, aby tak vznikl zákonný podklad pro jejich vystěhování. Fierlinger za svou vládu slíbil, že pracuje na tom, aby bylo možno „co nejrychleji a nejhumánněji“ odsunout zhruba dva a půl milionu osob.

Takzvaný spořádaný odsun německého obyvatelstva z obnoveného poválečného Československa pod dohledem Spojenecké kontrolní rady oficiálně začal v Mariánských Lázních. První transport zde byl sestaven 24. ledna 1946 a o den později byl vypraven směrem na Domažlice a pak do Bavorska.

Situace v tomto světově proslulém lázeňském městě a v západních Čechách obecně byla ve vztahu k odsunu specifická. Do konce roku 1945 zde totiž ještě pobývali američtí vojáci, kteří se násilným akcím proti německému obyvatelstvu snažili bránit. V Mariánských Lázních dokonce došlo k unikátnímu protestu německých žen.

Jak uvádí v diplomové práci Češi a Němci v jednom poválečném městě – Mariánské Lázně v letech 1945–1946 (2013) Michal Fejtl, dne 27. června 1945 se odpoledne před budovu dnešní radnice shromáždily asi dvě stovky žen se svými malými dětmi. Žádaly přijetí u styčného amerického důstojníka a místního předsedy a kromě jiného si stěžovaly na chování Čechů a také na nedostatečné potravinové příděly.

Jinak zde ale platila stejná pravidla jako jinde. Němci museli podle Fejtla povinně nosit bílé pásky a postupně byli koncentrováni do sběrných táborů v prostoru letiště Skláře, kde byly už před válkou vybudovány dřevěné baráky pro letecký a pozemní personál a kam Němci museli přijít pěšky, často z mnoha kilometrů vzdálených vesnic.

Fierlinger v říjnu 1945 sliboval, že Československo odsun připravuje „velmi podrobně a pečlivě“ a provede ho „naprosto lidsky a organisovaně“. Nakonec si ale Němci s sebou mohli vzít zavazadla o maximální hmotnosti padesáti kilogramů a také nejvýše pět set říšských marek na osobu. Hygienické a další pomůcky na cestu si podle Fejtla museli zajistit ze svého.

I proto se podle historika Tomáše Staňka životní podmínky i v Mariánských Lázních internovaných Němců staly předmětem domácí kritiky i mezinárodní zvýšené pozornosti. Spisovatel a novinář Michal Mareš, jemuž otce po osvobození zabili členové Revolučních gard a jenž se pak stal ojedinělým kritickým hlasem z kloubů vymknuté situace ve „zdivočelém pohraničí“, například kritizoval nevyhovující poměry v jedné mariánskolázeňské nemocnici s asi šesti sty pacienty německé národnosti.

Československé orgány se proto snažily vyvrátit rostoucí negativní publicitu v západním tisku a chtěly ukázat především světové veřejnosti, že odsun probíhá skutečně podle přání Velké trojky. Lednový transport proto na vlastní oči sledovali například britský konzul v Karlových Varech Oswald Bamborough nebo americký velvyslanec v Československu Laurence Steinhardt.

Československá vláda pro ně podle Douglase připravila „uklidňující podívanou“. Všem odsunovaným vydala týdenní dávku jídla, k vlaku připojila oddíl Červeného kříže s německými zdravotními sestrami a všechny cestující nechala nejprve vyšetřit německým lékařem.

Štáb amerického filmového týdeníku The March of Time tak mohl natáčet usmívající se, dobře oblečené ženy s dětmi, jak stojí v řadě na poslední teplé jídlo před odjezdem. Jak uvádí Douglas, na konzula Bamborougha podle jeho oficiálního prohlášení chování československých představitelů učinilo hluboký dojem. Britský novinář A. L. Lloyd, kterého úřady pozvaly, aby sledoval jiný, podle Douglase také „inscenovaný“ transport z Karlových Varů, zase popsal ve svém článku pro britský obrázkový magazín Picture Post ze 17. srpna 1946 scénu odsunu spíše jako „konec zahradní slavnosti.“

Během následujících šesti měsíců odešlo z mariánskolázeňského okresu kolem 30 tisíc osob a zůstalo v něm jen asi 450 Němců. Celkem se Československo v letech 1946 až 1947 zbavilo 2,5 milionu Němců, z toho 750 tisíc nasměrovalo do sovětské a 1,75 milionu do americké zóny. Připočteme-li k tomu i předchozí divoké fáze odsunu, celkové číslo se vyšplhalo až ke třem milionům. I tak to byla jen malá část. Historik Douglas odhaduje celkový počet vyhnaných, deportovaných či před blížícími se sovětskými jednotkami uprchnuvších mezi dvanácti až čtrnácti miliony Němců především z území Polska či Československa. Kromě nich ale tato migrační vlna s sebou vzala i statisíce německy mluvících obyvatel Jugoslávie a Rumunska, jejichž odsun velmoci sice neschválily, ale poválečné režimy v Bělehradě a Bukurešti se jich přesto zbavily.

I když musela většina Němců odejít, někteří z nich, například pro chod ekonomiky, průmyslu a dopravy nepostradatelní odborníci, získali výjimku. Jak uvádí Fejtl, například ředitelství Státních lázní a vřídel v Mariánských Lázních 7. června 1946 žádalo, aby v zemi mohlo zůstat jejich 35 německých zaměstnanců, bez nichž měl být provoz a údržba vřídel nemožný. Výjimku dostávali i prověření odpůrci nacismu a příslušníci smíšených rodin, v nichž jeden z manželů byl Čech či Češka.

Československá vláda a místní úřady hodlaly demograficky zdecimovaný kraj rychle postavit na nohy a chtěly k tomu využít existující, od Němců „očištěnou“ a pod heslem Již nikdy více Marienbad! překotně počeštěnou lázeňskou infrastrukturu.

Přilákat zahraniční i domácí hosty měl do vylidněného kraje a nejprve do Mariánských Lázní a pak především do Karlových Varů nově založený mezinárodní filmový festival, který letos v červenci čeká svůj jubilejní 60. ročník. I proto filmovou infrastrukturou nevybavené lázně dostaly přednost před tradičně filmovým Zlínem, jenž se přes svou bohatou tradici protektorátních Filmových žní (1940–1941) musel nakonec od roku 1948 spokojit jen s pořádáním méně prestižního a spíše na domácí publikum orientovaného Filmového festivalu pracujících.

Již v srpnu 1946 tak mohli filmoví diváci po celé republice ve Filmovém týdeníku pozorovat spokojené lázeňské hosty, jak se na kolonádách mísí s filmovými profesionály, jako byli například ústřední ředitel Československé filmové společnosti Lubomír Linhart nebo filmový teoretik a pozdější rektor FAMU Antonín Martin Brousil, který předsedal sedmičlenné komisi. Ta pro první ročník mariánskolázeňského festivalu vybrala celkem třináct dlouhých a dvaadvacet krátkých filmů ze sedmi států, včetně Nezbedného bakaláře Otakara Vávry, Četaře Yorka Howarda Hawkse nebo Přísahy Michaila Čiaureliho.

Jak připomíná filmový publicista a historik Květoslav Kroča, první ročník navštívilo několik desítek tisíc lidí a například partyzánské drama Václava Kubáska V horách duní (1946) vidělo přes sedm tisíc diváků. A tak zatímco z lázeňského kraje odjížděly transporty Němců, do bývalých „kurortů“ mířily v prvních poválečných letech tisíce návštěvníků, kteří žádali o autogram populární sovětské herce Nikolaje Čerkasova a Ljubov Orlovovou a v rámci doprovodného programu obdivovali exhibici tenisového profesionála Karla Koželuha. Na kolonádě potkávali léčivé prameny popíjejícího národního barda a toho času i sekčního šéfa ministerstva informací pověřeného řízením znárodněné československé kinematografie Vítězslava Nezvala.

Autor je historik