Landsmanšaft v Brně: Trojský kůň, nebo krok ke smíření?

Sudetoněmecký landsmanšaft pozvali do moravské metropole organizátoři kulturního festivalu Meeting Brno. A brněnské zastupitelstvo se usneslo, že snahu o usmíření a vzájemný dialog vítá.

„Rodiny lidí, kteří k nám přijedou, byly vyhnány ze země, kde po generace žily. Jejich předkové mohli být spojeni s nacistickým režimem, ale trauma není menší proto, že je složitější – zvlášť když v sobě nese vinu předků, stud a mlčení. Setkání sudetských Němců v Brně je příležitost dotknout se ran naší společné historie. Tím, že se těchto ran společně dotkneme, je nebudeme muset dál tiše nést každý zvlášť,“ apelovala výkonná ředitelka festivalu Veronika Smyslová.

Dobře ví, jak se mohou dějiny podepsat na životě obyčejných lidí: její prababička se narodila ve Vídni. Zamilovala se do českého vlastence a odešla s ním na Moravu. Pod tlakem se přihlásila k německé národnosti, kvůli čemuž po válce manžele se třemi dětmi více než rok zadržovali v internačním táboře. Podařilo se jim sice prokázat, že nespolupracovali s nacisty, takže nebyli odsunuti, mezitím však přišli o všechen majetek.

„Domov je otevřené srdce a dlaň připravená k pozdravu a setkání,“ uvedla prezidentka festivalu, farářka Martina Kopecká na YouTube kanálu Meeting Brno s připomínkou domovů těch, kteří byli po válce odsunuti.

Komu je však toto vstřícné gesto v dobré vůli nabízeno? Jde o idealismus a politickou naivitu – nebo skutečně konečně nazrál čas odpustit válečné křivdy a jít dál? Třeba to ukáže širší kontext na pozadí historických událostí a osudů lidí s nimi spojených.

„Během německé okupace jsem přišel v koncentračních táborech o osmnáct členů rodiny včetně těch nejbližších, které jsem celý život postrádal. Vrahům jsem neodpustil a neodpouštím. Zlo, které se prohnalo střední Evropou, Československou republikou a našimi životy, však není dědičné a stavět se k němu jako k dědičnému není plodné,“ uvedl spisovatel Milan Uhde, čestný občan Brna, někdejší ministr kultury a předseda Poslanecké sněmovny.

Myšlenku na konání sudetoněmeckého sjezdu v Brně podpořil i historik Vojtěch Kyncl. „Válečné násilí bylo po roce 1945 vystřídáno násilím motivovaným pomstou. Odsun Němců měl vést k národnostně homogennímu státu a zároveň byl vnímán jako forma reparací. Mnohé oblasti však byly následně zpustošeny, protože noví obyvatelé nedokázali navázat na staleté způsoby života a socialistická armáda potřebovala cíle pro dělostřelectvo. Zbyly nám názvy zaniklých obcí s ruinami kostelů a statků,“ uvedl historik.

„Nenávist pak byla přenášena mezi generacemi a často zneužívána politikou. O to důležitější je dnes překročit stíny minulosti. Setkání v Brně vnímám jako mimořádně pozitivní příležitost k otevřenému dialogu a historickému porozumění,“ dodal.

Ani protifašistickému aktivistovi Miroslavu Prokešovi, který byl sedmnáct let členem rady Česko-německého diskusního fóra, sjezd v Brně nevadí, přestože všichni jeho prarodiče byli zavražděni v koncentračních táborech.

„Landsmanšaft má dnes sotva několik tisíc členů o průměrném věku přes sedmdesát let a působí jako krajanský spolek. Jde jim převážně o zachování kulturního dědictví jako nářečí, gastronomie a architektury, financují obnovu spolkových domů a kostelů, investují do projektů v obcích,“ vysvětlil.

„Na rozdíl od české perspektivy je v Německu – s výjimkou Bavorska – landsmanšaft vnímán jako okrajová organizace, jejíž význam soustavně klesá,“ podotkl k tomu politolog Martin Jeřábek z Institutu politologických studií FSV Univerzity Karlovy.

„Že to pozvání landsmanšaft ukvapeně přijal, však považuji za nešťastné. Chytrá politika vypadá jinak. Mohlo se ještě dva tři roky počkat a mezitím vést celospolečenskou debatu. Takto to zvedlo zbytečný odpor. Ale aspoň si můžeme my, potomci, jejichž rodiny byly německými nacisty za války vyvražděny, dovolit luxus odpustit potomkům viníků. Kolektivní nenávist až za hrob k ničemu dobrému nepovede, zejména když nenávidíme mylný obraz lidí, s nimiž jsme nikdy nemluvili,“ doplnil Miroslav Prokeš.

Odpuštění se ovšem nedá vynutit, a už vůbec ne politicky. Svědčily o tom výkřiky více než stovky rozhořčených brněnských občanů, kteří přišli na zastupitelstvo proti sjezdu protestovat. „Hanba! Jste vlastizrádci a zbabělci! Fašisti! Fuj!“ neslo se sálem…

„O odpuštění nemůže být řeč. Z agresorů se v jejich vlastní rétorice stávají oběti, historii však nelze psát až rokem 1945. Skutečné usmíření nemůže stát na zapomnění nebo na překrucování příčin a následků,“ prohlásil zastupitel Brna-střed Roman Freimuth, jehož babičku, maminku a tatínka zavraždili nacisté v koncentračních táborech.

Zásadní nesouhlas s konáním sjezdu vyjádřila jednotně celá brněnská SPD. „Landsmanšaft mluví dvěma jazyky: v interních stanovách se zbavili výrazů restituce a Benešovy dekrety, ale v ideovém a politickém manifestu jasně píšou, že o zrušení platnosti Benešových dekretů usilují,“ uvedl zastupitel Tomáš Skřička. Nutno dodat, že zmíněný manifest pochází z roku 1979 a lze ho najít pouze v archivu SL.

„Neomlouvají se za své rodiče a prarodiče, ale jen za to, co napáchali nacisté. A nepřijeli se sem usmiřovat, ale prosazovat svoje představy,“ podotkl místopředseda Českého svazu bojovníků za svobodu Emil Kulfánek, správce Památníku Pečkárna. „Jde o špatně sjednanou akci, v nevhodné době a na nesprávném místě,“ doplnil předseda Jaroslav Vodička s tím, že jeho organizace na festival pozvána nebyla.

„Ministerstvo to komentovat nebude, nejedná se o diplomatickou agendu,“ sdělil tiskový mluvčí ministerstva zahraničí Adam Čörgő. Což bylo pochopitelné stanovisko. Překvapivě ho však sdílela i Židovská obec Brno. „Nebudeme se k avizovanému setkání vyjadřovat,“ vzkázal předseda Jáchym Kanarek. Za druhé světové války bylo přitom odvlečeno do koncentračních táborů 10 080 brněnských Židů, z nichž se konce války dočkalo pouze 841.

Na pozvání českého krále Přemysla Otakara I. a posléze jeho vnuka Přemysla Otakara II. osidlovali němečtí osadníci pohraniční hvozdy už od 12. století. Zejména v Krušných horách, Krkonoších a na Šumavě vznikly početné německy mluvící menšiny.

„Nevraživost mezi Čechy a Němci zesílila v období vzepjatého národnostního cítění koncem 19. století. A vznik samostatného Československa v roce 1918 napětí v česko-německém vztahu neodstranil, přestože část německé menšiny s československou vládou spolupracovala,“ podotkl politolog Martin Jeřábek.

Hospodářská krize pak vedla k radikalizaci. Sudetoněmeckou stranu Konrada Henleina volily v parlamentních volbách 1935 téměř dvě třetiny obyvatel pohraničí. A Henlein naslouchal Hitlerovi, stal se nástrojem agresivní politiky třetí říše s cílem zničit ČSR. Tak došlo k mnichovskému diktátu a vysídlení statisíců Čechů z pohraničí, následně pak k vyhlášení protektorátu a snaze o „konečné řešení české otázky“ za druhé světové války.

Československá exilová vláda v čele s Edvardem Benešem vydávala už koncem války v Londýně dekrety, které řešily obnovu státu, ale také potrestání válečných zločinců, zrádců a kolaborantů či konfiskaci majetku Němců a Maďarů a jejich odsun ze země. Vysídlení podporoval i domácí odboj, který měl ještě v čerstvé paměti heydrichiádu a vyvraždění Lidic. A potvrdila ho smlouva podepsaná Sovětským svazem, Spojenými státy a Velkou Británií na konferenci v Postupimi v létě 1945 s tím, že „odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky“.

Odhady, kolik Němců při něm zahynulo, jsou vzhledem k tehdejšímu chaosu i rozdílné interpretaci velmi orientační, oficiálně se uvádí okolo 30 000 Němců. Většina z obětí přišla o život ještě před Postupimí, při takzvaném „divokém“ odsunu, provázeném výbuchem nenávisti a touhou po odplatě. Jen pro srovnání: podle poválečných statistik dosahuje počet československých obětí nacismu až 360 000 osob.

Celkem bylo z Československa odsunuto nebo uprchlo až 3,5 milionu sudetských Němců. Nejvíc – přes milion – jich skončilo v Bavorsku, kde vzniklo Sudetoněmecké krajanské sdružení neboli landsmanšaft na ochranu zájmů odsunutých Němců. K základním bodům jeho programu patřilo „právo na domov“, zrušení tzv. Benešových dekretů a navrácení majetku.

„Vysídlenci ze Sudet byli přijati jako ‚čtvrtý kmen‘ bavorského lidu a vzhledem ke svému počtu získali i politický vliv díky propojení na bavorskou CSU, konzervativní politickou stranu, která po desetiletí dominuje na zemské úrovni tamní politice,“ připomíná politolog Martin Jeřábek.

Značnou nelibost vzbudil krátce po svém zvolení prezident Václav Havel, když počátkem roku 1990 vyjádřil na zahraničních cestách do Německa politování nad tím, že při odsunu docházelo k excesům. Bylo to pochopitelné: ve stejné době se poslanec Evropského parlamentu Bernd Posselt, současný mluvčí landsmanšaftu, opakovaně zasazoval o zrušení Benešových dekretů s tím, že patří „na smetiště dějin“.