Trump nebyl první. Nobelovu cenu dostal darem i Goebbels

Za druhé světové války věnoval svou medaili nacistickému ministru propagandy Josephu Goebbelsovi.

Knut Hamsun (1859–1952) patří k nejvýznamnějším osobnostem evropské literatury první poloviny 20. století. Je považován za jednoho z průkopníků moderního psychologického románu a jeho tvorba zásadně ovlivnila řadu světových autorů, včetně Franze Kafky či bratrů Mannových. Mezi jeho nejslavnější díla patří romány Hlad, Mystérie, Pan nebo Matka země, za niž v roce 1920 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.

Za literárním úspěchem se ale skrývala i méně známá kapitola jeho života. Už před vypuknutím druhé světové války Hamsun otevřeně vystupoval proti Velké Británii i Spojeným státům a naopak se stále s většími sympatiemi vyjadřoval k Německu.

Po nacistické okupaci Norska v roce 1940 se jeho postoje ještě více vyhranily a stal se jedním z nejvýraznějších intelektuálních podporovatelů nacistického režimu.

Na jaře roku 1943 se Hamsun se svou manželkou Marií vydal do Berlína. Nešlo o náhodnou cestu. V nacistickém Německu byl vnímán jako literární autorita světového významu a říšský ministr propagandy Joseph Goebbels jej dlouhodobě obdivoval.

Podle dobových pramenů i Goebbelsových deníků proběhlo jejich setkání v přátelském a uctivém duchu. Goebbels Hamsuna označoval za největšího žijícího spisovatele Evropy a Hamsun na oplátku vyjadřoval uznání nacistickému Německu, které považoval za „hráz proti dekadenci Západu“.

Právě během této návštěvy se spisovatel rozhodl učinit gesto, které se později zapsalo do historie jako jeden z nejskandálnějších činů spojených s Nobelovou cenou. Po návratu z Berlína totiž Goebbelsovi poslal darem svou zlatou medaili, kterou obdržel s Nobelovou cenou za literaturu.

V doprovodném dopise, z něhož cituje norská veřejnoprávní společnost NRK, Hamsun napsal: „Neznám nikoho, kdo by tak neúnavně, rok za rokem, psal a mluvil o věci Evropy a lidstva tak idealisticky jako Vy, pane říšský ministře.“

Motivy, které spisovatele k tomuto kroku vedly, dodnes rozdělují historiky, literární badatele i psychology. Jednoznačné vysvětlení neexistuje. Zčásti šlo nepochybně o upřímné přesvědčení a výraz obdivu. Hamsun byl v té době oddaným stoupencem nacistického Německa a věřil, že představuje kulturní a morální alternativu k angloamerickému světu, který považoval za materialistický a duchovně prázdný.

Nelze však vyloučit ani pragmatičtější důvody. Darování medaile mohlo být promyšleným krokem, jak si otevřít dveře k nejvyšším nacistickým kruhům. To se Hamsunovi skutečně podařilo. V červnu 1943 ho ve svém venkovském sídle Berghof přijal sám Adolf Hitler.

Setkání ale neproběhlo tak, jak si Hamsun představoval. Spisovatel se během rozhovoru pokusil kritizovat říšského komisaře pro Norsko Josepha Terbovena, což vedlo k ostré výměně názorů. Podle norského deníku Fædrelandsvennen Hitlerovi spolupracovníci později uvedli, že nikdy neslyšeli, aby nějaký zahraniční host Hitlera opakovaně přerušoval a otevřeně mu oponoval.

Přestože Hamsun zůstal až do konce války přesvědčeným stoupencem nacistické ideologie, po jejím skončení nebyl uvězněn.

Kvůli vysokému věku a zhoršenému duševnímu stavu byl umístěn do psychiatrické léčebny a za podporu nacistického režimu mu byla uložena vysoká finanční pokuta.

Jeho literární dílo sice přežilo, ale morální autorita v očích mnoha Norů nikoli. Debata o Hamsunově odkazu dodnes rozděluje norskou společnost. Zatímco jedni jej považují za literárního génia, jehož tvorbu je třeba oddělit od politických postojů, druzí tvrdí, že jeho otevřená podpora nacismu takové oddělení znemožňuje.

Osud zlaté medaile, kterou Hamsun Goebbelsovi daroval, zůstává dodnes nejasný. Přestože se norská média v posledních letech několikrát pokusila vypátrat její stopu, veškeré snahy zůstaly bez úspěchu.

Podle jedné z teorií mohla být zničena během bombardování Berlína na konci války, kdy zaniklo obrovské množství uměleckých a cenných předmětů. Jiní se domnívají, že se mohla dostat do rukou postupující Rudé armády a být zabavena jako válečná kořist.

Nelze však vyloučit ani možnost, že medaile válku přežila a skončila v soukromé sbírce, případně že byla z praktických či ideologických důvodů jednoduše roztavena.