Ten, který zradil – jaro 1945 v životě parašutisty Karla Čurdy

Karel Čurda v roce 1942 v Londýně a v roce 1947 v Praze na Pankráci. Mezitím byl parašutistou s krycím jménem Karel Vrbas a Němcem Karlem Jerhotem. Na jeden krátký život až příliš mnoho identit.

Parašutista Karel Čurda (1911–1947) je dnes považován za ztělesnění zrady (přitom finanční odměna nebyla důvodem jeho udavačství), která vedla ke smrti nejen jeho sedmi spolubojovníků v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze po atentátu na Reinharda Heydricha, ale i k vraždám několika stovek jejich spolupracovníků. Přitom Čurda byl ve výcviku dobře hodnocen a dobrovolně se přihlásil k riskantní misi v protektorátu. Kdyby neodjel z Prahy a zůstal se svými druhy, jeho jméno by dnes bylo uvedeno na pamětních deskách. Ocitl se sám na venkově, nebyl schopen ustát velký tlak a podlehl drtivé atmosféře heydrichiády. Na sebeumlčení nenašel odvahu. Pak už byl jen krok k paktování se s gestapem. Proč však v mezní situaci, jakou bylo jaro a léto 1942, neselhali jiní, nevycvičení „civilové“, ženy a mladí lidé, křehcí a bezbranní?

Jaké bylo Čurdovo jaro roku 1945? Vlastně dost tristní. Po zradě v červnu 1942 se dal plně do služeb gestapa. Přijal německé občanství, změnil si jméno na Karl Jerhot, aktivně se účastnil akcí na dopadení parašutistů vyslaných do protektorátu z Velké Británie, mezi nimiž byli jeho přátelé – například František Pospíšil. Zapříčinil zatčení řady lidí z domácího odboje, ale i takových, kteří si před ním v hospodě nedávali pozor, co nahlas říkají. Oženil se se švagrovou úředníka gestapa Ereta, narodil se jim syn Karl (zemřel v roce 2021 ve Vídni; z dřívějšího vztahu měl Čurda nemanželskou dceru). Pravidelně si pod dozorem příslušníka gestapa Diaba chodil do banky vybírat pětimilionovou odměnu, jenže o jeho služby gestapo postupně přestávalo mít zájem. Důvod byl prostý – Čurda byl permanentně naložený v lihu a stával se nespolehlivým.

Skoro každý den dochází Jerhot do restaurace hotelu Beránek na Tylově náměstí v Praze. Má to z bytu ve Francouzské ulici jen kousek. V Beránku sedává u stolku s denní společností: s nemocničním sluhou Pinkasem, lakýrníkem Soukupem, s disponentem Kožíškem, krejčím Černým a Kurzweilem, velkoskladníkem ovoce a zeleniny. Jerhot umí poručit pro celou společnost pití a občas prohodí: „Byl bych raději, kdyby přišli Angličané než Rusové.“

Ve výčepu za pokladnou sedá pohledná pětadvacetiletá Růžena Fuchsová, původem z východočeského venkova. Jerhot se za ní zastavuje, rozmlouvá, nechává nemalá dýška. Nejdříve se ho Růžena trochu bojí, jenže Jerhot jí přesvědčivě vysvětlí, že pracuje na policii jako úředník, a dodá: „Po válce se teprve uvidí, jaké mám zásluhy a co jsem dělal.“

Příslušník gestapa Diabo mu v březnu 1945 sežene zaměstnání a přikáže: „Budeš dělat závozníka u autodopravce Jiráska v Řipské.“ Párkrát se tam Jerhot ukáže. Pak ale přestane docházet. Ozve se až ke konci dubna 1945. Nechá si zavolat majitele Jiráska do řídicí úřadovny gestapa. Nařídí mu, aby co nejdříve odvezl komisaře Diaba a několik kufrů za Plzeň. Jirásek zariskuje a s řidičem Týcem poškodí kotel u nákladního auta. V den odjezdu Jerhot zuří u nepojízdného auta. Vztekle přivede Diaba do garáže. Vyhrožuje pistolí Týcemu i Jiráskovi: „Pokud auťák neopravíte, budete zatčeni.“ Ale to už se nestihne.

Před květnovým povstáním zmizí Jerhot s manželkou a synem do Manětína u Plzně. Bydlí u Eretovy matky, trafikantky paní Řepové, v malém domečku u mostku. Před okny mají sochu svaté Ludmily. V Praze ještě Jerhot stihl z banky vyzvednout skoro čtyři miliony – v markách. Ukryl je do kůlny. Poslouchá rádio o ústupu německých vojsk. Dozvídá se o „hrdinné smrti“ vůdce. Řepová mu z trafiky nosí noviny. K tomu popíjí kořalku a okny sleduje splašený útěk německých vojáků. Na nebi vidí blýskavé svazy spojeneckých letadel. Duní bombardovaná Plzeň. Od západu se blíží Američané. Chce ještě zajet do Prahy, jenže spojení je komplikované. Z koncentračního tábora se do Manětína vrátil vyhublý Václav Václavík, který jeden čas pracoval jako tlumočník v Praze na gestapu. Znají se od vidění. Jerhot mu nabízí tři miliony za to, když mu jako politický vězeň a starý známý pomůže k útěku k Američanům.

Sobota 5. května 1945. Jde se přihlásit na místní četnickou stanici vrchnímu Šimkovi. Vypoví, že se jmenuje Karel Čurda, že byl jako anglický parašutista vysazen do protektorátu a teď se skrývá tady v Manětíně. A žádá, aby vrchní Šimek informoval Plzeň a Obrané zpravodajství v Praze. Do Prahy ho za pár dní odveze kapitán Nechanský. V Dejvicích už úřaduje plukovník Paleček, „strejda Palec od paragánů“. Sepíšou s Čurdou první zprávu o činnosti. Ten ve výpovědi šikovně mlží a zamlčuje. Vystaví mu jako československému vojákovi potvrzení o účasti v odboji. Jerhot, vlastně teď už zase Čurda, se ukáže ve „své“ restauraci u Beránka na Tyláku. „Kde jsi byl za revoluce? Jak jsi to přečkal?“ ptají se známí v restaurantu. Okázale mluví na celé kolo: „To se budete divit, holomci… Pane vrchní, koňak na můj účet!“ Ukazuje všem list s razítkem Ministerstva národní obrany: Rotmistr Karel Čurda, potvrzení o účasti v protinacistickém odboji, příslušník paraskupiny Out Distance. Podpis plukovník Paleček. „To čumíte, co! Pracoval jsem tři roky jako anglický špion proti Německu. Musel jsem se tak dlouho zapírat, i když jsem neuměl německy,“ chlubí se. Čurda ten den zůstal v restauraci do večera. Pokladní Růženě Fuchsové namluví, že sice může spát už v kasárnách, ale že tam je na cimře hodně chlapů a on by se potřeboval ještě pořádně vyspat. Růžena požádá kolegyni, zda by jí nepůjčila klíče od bytu.

Ve středu 16. května se Čurda s Růženou drží za ruku a procházejí se po Vinohradech. Růžena Karlovi vypráví, jak 5. května nesla do rozhlasu jídlo za prudké palby. Čurda jí slibuje, že se brzy rozvede a vezme si ji. A ptá se: „Jak si představuješ manžela?“ Ona odpoví bez rozmýšlení: „Třebas chudého, ale dobrého Čecha.“

Čtvrtek 17. května. S Růženou se loučí ráno kolem osmé u vinárny Demínka na rohu Žitné. Chce jít ke „svému“ holiči Kalouskovi na Smíchov a večer si domluví setkání s Růženou v Beránku. Už se neuvidí.

Jan Kalousek, holič a kadeřník, měl svůj kvelb v Praze ve Zborovské ulici. S Čurdou se seznámil v nočním podniku Nocturo. Ten mu tehdy namluvil, že prodal továrnu na nábytek za pět milionů a teď si užívá. Kalousek pak Čurdu pravidelně stříhal i holil. Občas mu také z venkova sehnal nedostatkové jídlo. Naposledy mu Čurda ze svého bytu přenechal šicí stroj za dvě kila uzeného masa. A právě ve čtvrtek 17. května si pro uzené konečně chtěl zaskočit. Kalousek tušil, jakému démonu jeho upovídaný zákazník za války sloužil. Oznámil předem na policii, že se k němu dostaví jistý muž, podezřelý ze spolupráce s gestapem. Četníci nevydrželi čekat celý den a po obědě od Kalouska odešli. Když se pak Čurda konečně zjevil na Smíchově, Kalousek ho žoviálně vítal, zdržoval ho a naléval mu koňak. Mezitím znovu nenápadně nechal zavolat četníky. Když zazvonili u dveří, vrhl se Kalousek na Čurdu. Rvali se na zemi. Do chumlu se přidali čtyři uniformovaní strážníci (Opata, Liška, Panenka a Wimmer) a i ti poznali, jakou ohromnou sílu má zadržený. Než se jim podařilo Čurdu přemoci a nasadit mu želízka, trvalo to skoro deset minut.

Depeše z Londýna 24. května 1945 oznámila: „Angličané nás informovali, že z výslechu německého vojenského zajatce vysvítá, že Čurda a Gerik dali německým zpravodajským činitelům v Praze všechny podrobnosti o svém pobytu v Anglii. Stali se německými agenty a přijali značné peněžité obnosy za prozrazení svých kamarádů, kteří odpravili Heydricha.“ Plk. Paleček z Prahy odpovídá: „Hlásím, že jsou tyto okolnosti ze zdejšího šetření už známy. Čurdu nechal jsem zatknout kolem 17. 5., Gerika dopadl jsem dnes.“

Marie Jerhotová po manželově výjezdu do Prahy spálila v Manětíně na dvorku skoro čtyři miliony. To byla její verze. Čurda později tvrdil, že celý obnos předal Diabovi, aby jej uložil v nějaké německé bance. A pak je tu ještě třetí možnost – peníze si odvezl do Německa holič, gestapák a Čurdův švagr Robert Eret.

Když se Růžena Fuchsová z novin dozví, kým Čurda za války ve skutečnosti byl, zděsí se. Později bude vypovídat: „Budu se za to do smrti stydět. Totiž… měla jsem s tím gaunerem poměr tělesný. Kdyby se to mělo dozvědět mé příbuzenstvo… vlastenci a poctiví Čechové, stoprocentní národovci… volila bych raději dobrovolnou smrt. Netušila jsem, s kým se stýkám. Vlastně měla jsem jakési podezření, ale nebylo ničím podložené.“

Karel Čurda obýval pankráckou celu č. 178, byl několikrát vyslechnut. V podstatě nic nezakrýval a bylo mu jasné, že mnohé z jeho činnosti je odhaleno. Hájil se tím, že neudal některé kamarády, ač mohl. Mezi nimi druha z britského výcviku Josefa Šanderu, po kterém pátral v Hradci Králové, nebo listonoše Drobila, u kterého přespával po svém vysazení.

V roce 1947 napíše Katuše Marešová, sestra tiskaře Jana Vojtíška, dopis adresovaný Mimořádnému lidovému soudu: „Mezi těmi, jímž byl dům mého bratra Jana Vojtíška v Lázních Bělohradě v době heydrichiády bezpečným útulkem, byl i Karel Čurda, náš jihočeský krajan. Tak ráda bych byla přelíčení s ním přítomna a předložila mu fotografii šestičlenné rodiny Vojtíškovy, jeho obětí, zavražděných v Mauthausenu.“

Rozsudek je vykonán 29. dubna 1947 v 11.57 hod na nádvoří pankrácké věznice. Nejprve je přiveden Viliam Gerik. Na sobě má světlé pumpky, tmavé sako a pod ním pletenou vestu. K popravčímu pronese: „Chcete, abych od vás někoho pozdravoval v nebi?“ Při vytahování na šibenici zakřičí: „Tak nazdar! Zrovna tak bych šel na…“ Pak je přiveden Čurda. Dá si poslední cigaretu. Mlčí. „Jeho smrt byla rychlejší než u Gerika,“ píše se v popravčím dokumentu.

Autor je básník a spisovatel