Článek
V roce 2025 uplyne 80 let od osvobození Československa a konce druhé světové války. Novinky k tomuto významnému výročí představují projekt Rok osvobození. Právě proto v tomto článku vidíte historické rozhraní vytvořené pouze pro tuto rubriku, které je doplněno moderními prvky.
V době, kdy Rusko už třetí rok útočí na Ukrajinu a probíhá celá řada dalších konfliktů, je nutné si neustále připomínat, jak důležitá je svoboda a jaké utrpení s sebou válka přináší.
S otevřením druhé fronty a blížícím se koncem války se Emanuel Moravec stále více uchyloval k burcujícím plamenným výzvám a morálním apelům. V posledních válečných měsících vycházely jeho úvahy, varující před „londýnskými Židy“ a blížícími se masami bolševiků, buď v Přítomnosti, Českém slově, nebo jako nedělní úvodníky Lidových novin.
Budeme-li je hodnotit nezaujatě, jsme nuceni konstatovat, že jeho temné předpovědi se vyplnily téměř do posledního písmene.
V pátek 19. ledna 1945 došlo k poslední rekonstrukci protektorátní vlády. Moravec si v ní podržel křeslo ministra školství a národní osvěty. Jako vojenský teoretik si byl jistě plně vědom skutečnosti, že nestane-li se zázrak, je osud Velkoněmecké Říše i protektorátu zpečetěn. Před veřejností však hleděl na to, aby si zachoval tvář. Tón jeho článků a projevů byl neměnný; v roce 1945 jich napsal patnáct.
Přijde doba, kdy se Evropa zbaví osvoboditelů
V úvodníku „Kdo k nám nese válku“ (Večerní České slovo, 26. duben) vykreslil postavení Československa jako satelitu Sovětského svazu:
„Nepřítel z východu nemá v plánu nic jiného než zřízení české sovětské republiky, která nakonec bude mít v rámci Sovětského svazu mnohem méně autonomie, než jakou mají české země v rámci Velkoněmecké říše. V české sovětské republice bude obecná branná povinnost. Benešova dlouhodobá smlouva s Moskvou není jen smlouvou politickou a hospodářskou, jakou je smlouva Prahy s Berlínem, nýbrž to je také smlouva vojenská do všech důsledků.
Beneš se zavázal, že české země půjdou se Sovětským svazem v dobrém a zlém, a proto v třetí světové válce neměli by se Češi tak dobře, jak je jim v druhé světové válce, ve které nenarukovali. V třetí světové válce české pluky by byly pod vedením sovětských generálů v tažení proti západním kapitalistickým demokraciím. České země by se staly hned od počátku válečným polem, poněvadž by tvořily sovětské západní pomezí.“
S eskortou na poslední cestu
V den vypuknutí Pražského povstání, 5. května 1945, usoudil německý státní ministr pro Čechy a Moravu SS-Obergruppenführer Karl H. Frank, že rozhlasový projev ministra Moravce by mohl napomoci k uklidnění situace.
O budovu rozhlasu se však již bojovalo, a proto měl být Moravec odvezen do Mělníka, neboť tamější vysílač byl ještě pod německou kontrolou. Bližší instrukce čekaly na německém státním ministerstvu v Černínském paláci, kam měl Moravce z jeho ministerstva v Kolowratském paláci dopravit ozbrojený doprovod.
Okolo 14:30 hodin dorazila do Valdštejnské tři nákladní auta obsazena Ochrannou policií (Schupo). Když její příslušníci vyváděli ministra po zadním schodišti, pokusil se Moravec v nestřeženém okamžiku o sebevraždu. Policisté mu ale těsně před výstřelem srazili ruku a odvedli jej do vozu.
Eskorta nejprve vyrazila přes Malostranské náměstí, kvůli prudké střelbě však musela zvolit delší cestu přes Klárov a Chotkovu ulici. V její horní části, přibližně uprostřed táhlého stoupání, kde se začíná rozevírat pražské panorama, došel autu, které jelo v čele, benzin. Než byla nádrž doplněna, přiložil si Moravec těsně k pravému spánku pistoli – a stiskl spoušť.
Pohřben mezi zločinci i hrdiny
Moravcova mrtvola byla dopravena do budovy dejvického Arcibiskupského gymnázia, sídla velitele Schupo a zde ještě téhož dne pohřbena v zahradě. K exhumaci došlo 7. června. Ostatky byly převezeny do Ústavu soudního lékařství, pitvy se o den později zhostil Jaromír Tesař, který v následující zprávě konstatoval: „Emanuel Moravec zemřel pohmožděním mozku a zlomením lebky po střelné ráně pravého spánku. Při pitvě nebylo shledáno nic, co by svědčilo proti sebevraždě.“
Tělo bylo uloženo společně s mrtvolou neznámého příslušníka Zbraní SS a tří německých dětí do černě natřené truhly a 16. června zakopáno v odlehlé části Ďáblického hřbitova. Skutečnost, že ostatky apoštola národní zrady spočívají na stejném místě, kam gestapo pohřbívalo představitele domácího odboje, kteří padli v boji s ním (včetně parašutistů z Resslovy ulice či štkpt. Václava Mortávka), patří k největším paradoxům moderních českých dějin.
Projekt Rok osvobození poutavým způsobem přibližuje důležité i některé méně známé aspekty posledního roku války i týdny po jejím konci. Díky spolupráci s Vojenským historickým ústavem představí i použité zbraně, nechybějí reportáže ze zahraničí, které doplní články oživené infografikou, dobové materiály, rozhovory nebo podcasty. V některých materiálech dostane prostor také umělá inteligence.