Statečné české rodiny pomáhaly skupině parašutistů vysazených v roce 1944 v protektorátu

Bez pomoci statečných a vlastenecky založených rodin Kontů, Hejnů, Fišerů a Šťastných, z nichž každá zaplatila pomoc životem nejméně jednoho člena, by parašutisté neměli šanci začít vysílat do Londýna. Avšak 13. května 1944, před dvaaosmdesáti lety, byli členové skupiny dopadeni protiparašutistickým referátem pražského gestapa a zatčeni. Jeden ze členů výsadku, Vladimír Hauptvogel, se však na rozdíl od kamarádů s kapitulací nesmířil.

Noc ze soboty na neděli 9. dubna 1944. Čtyřmotorový letoun Halifax, řízený polským kapitánem Wladyslawem Krzywdou a startující z italského Brindisi, prorazil nad Jugoslávií temné mraky. Chvilku ho pronásledoval německý stíhací Messerschmitt, který po Halifaxu několikrát vystřelil, ale brzy se mu ztratil.

Teprve nad Šumavou se viditelnost zlepšila.

Po třech a půl hodinách letu musí osazenstvo letounu občas protáhnout těla, navlečená do kombinéz. Je jich šest. Dvě paraskupiny československých vojáků, které mají být za pár minut vysazeny do protektorátní noci.

Skupinu SULPHUR tvoří Adolf Horák a Oldřich Janko. Skupina CHALK je čtyřčlenná. Velitel Bohumil Bednařík, jeho zástupce Vladimír Hauptvogel, radista František Nedělka a Josef Künzel. Jako dispečer celou tajnou akci jistí a klid dodává poručík Rudolf Hrubec. Když se přiblíží k místu seskoku, Hrubec připomene: „Kluci, pamatujte na dobré vychování – při výskoku ruce k tělu, nohy u sebe a hlava vzhůru!“

Nejdřív vysadí čtveřici CHALKU. Nedaleko Větrova, přibližně deset kilometrů od Kamýku, na levém břehu Vltavy. V Londýně dostali dvě záchytné adresy – na hospodáře Větrovského do Chraštiček a na majitele lihovaru Biskupa do Zalužan. Ani jedna z adres bohužel moc nezafunguje.

Během přesunu směr Chraštice narazí kolem deváté večer u Solenic na četnickou hlídku, která patroluje na kolech. Čerstvě povýšený štábní strážmistr Jaroslav Šlechta a strážmistr Ladislav Jakobe se přiblíží k podivné čtyřčlenné skupině, oblečené v pláštích, kloboucích a s batohy na zádech.

„Kdo jste a kam jdete?“ táže se Šlechta. Velitel Bednařík to riskne. Otevřeně jim řekne, že sice teď přicházejí od řeky, ale ve skutečnosti to bylo z nebe, jako parašutisté, a že potřebují pomoc, ne komplikace. Šlechta se ještě vyptává a Bednařík mu jasně řekne: „Podívejte se, pánové, více se nás na nic nevyptávejte. Když budete mlčet, budeme mlčet i my. Navíc máme čtyři zbraně, vy jen dvě. Vůbec jste nás neviděli.“ Oba vyděšení četníci souhlasí a Bednaříkovi na dotaz po směru na Těchnice ukáží směr. Skutečně do staniční knihy pak k obhlídce napíšou, že proběhla bez problémů.

Parašutisté se živí vitamínovými tabletami, čokoládou a masovými preparáty. Věkově jsou si blízcí, měli možnost se vzájemně poznat během vojenské anabáze ve Velké Británii i při dlouhém čekání v Itálii. Velitel nadporučík Bednařík, přezdívaný Čert, pochází z Velkého Újezdu u Olomouce a má za sebou ze skupiny nejdelší vojenskou kariéru. Je mu třicet tři let.

Vladimíru Hauptvogelovi je rovných třicet. Četaři Josefu Künzelovi, vyučenému číšníkovi, je pětadvacet. A radistovi četaři Františku Nedělkovi, knihaři z Moravské Ostravy, jednatřicet. Teď mají ovšem nové identity. Bednařík je zámečník Brauner, Hauptvogel zemědělský dělník Horák, Künzel je zámečníkem Křížkem a Nedělka knihařem Nedomanským.

Mají vytrénovaná těla a za těch tři a půl roku po útěku z okupované vlasti poznali strázně vojenského života. Nemohou ale znát skutečný morální stav národa, decimovaného nacisty.

Vidina českého chleba a přespání v teplé místnosti sílí. Zvlášť teď, když se teplota po ránu drží kolem nuly. Trvá jim to skoro pět dní, než dojdou na první záchytnou adresu. Jenže v Chraštičkách se dozvídají, že Větrovský je již dva roky mrtev. Teprve u Ladislava Větrovského v čísle 2 pochodí trochu lépe. Bednařík s Künzelem se představí jako utečenci z totálního nasazení, dostanou půl bochníku a meltu. A také doporučení, že u souseda Šťastného na okraji obce naleznou opravdové národovce. Tady dostanou jídlo a radu, že v lesích kolem Vltavy je řada hájoven, kde bydlí stoprocentní Češi, a existuje tam šance se dobře skrýt.

Skupině se podařilo navzdory nepříznivé situaci seznámit se s dobrými vlastenci. S rodinou Šťastných v Chraštičkách, manželi Kontovými z malé obce Podholušice, s rodinami hajného Jaroslava Fišera a hajného Karla Hejny. V tomto pozdním jarním čase už jde spát venku, navíc pan Fišer jim poskytne velký krmelec plný sena. O jídlo není mezi dobrými lidmi nouze. Nedělkovi se daří vysílat první zprávy do Londýna z podkrovního pokoje od Kontů a posléze přijímat zprávy z Londýna u Šťastných.

Parašutisté však netuší, že se kolem nich začínají stahovat smyčky. Ze dvou stran. Jednak bázlivý hajný Jelínek z Annina Dvora informoval o návštěvě podezřelých mužů četnictvo a ti vyrozuměli klatovské gestapo. Druhé nebezpečí přijde z nečekané strany – parašutisté Horák s Jankem, kteří letěli s CHALKEM, se po vysazení a zjištění situace v protektorátu vnitřně zhroutili, byli po pár dnech zatčeni a Adolf Horák ještě v autě cestou do Prahy přislíbil šéfovi protiparašutistického referátu pražského gestapa SS-Hauptsturmführerovi Willy Leimerovi spolupráci. A protože přibližně znal místo, kde seskočil CHALK, byl do akce pátrání nasazen právě Horák. Několik týdnů pročesával s gestapákem Nachtmannem lesy a hájovny kolem Vltavy.

Sobota 13. května 1944, deštivé ráno. Gestapo z Klatov má poplach. A také vojsko SS ze ženijního pluku, celkem jedenáct rot, které brzy ráno uzavřely prostor kolem několika vesnic. Provizorní velitelství je na četnické stanici v Chrašticích.

V obci je ještě za svítání vyhnáno obyvatelstvo z domů a postaveno ke hřbitovní zdi na návsi, kontroluje se každé stavení. V Malých Chrašticích, kde nad ránem radista Nedělka ještě přijímal zprávy z Londýna, končí uzávěra obklíčení. Nedělka s radiopřijímačem v batohu se pokusí nenápadně projít mezi hlídkami, ale u požární zbrojnice ho na motocyklu míjí německý voják, který zastaví a žádá po něm legitimaci. Nedělka trochu zazmatkuje, nechce však způsobit hluk a pokusí se ranou pěstí srazit vojáka z motocyklu. Jenže ten ránu vykryje a Nedělku zatkne.

Radista pak pod tlakem („máš možnost zachránit vás i lidi z vesnice“), hrubým zacházením klatovských gestapáků Lindnera a Wotavy a zvlášť když dorazí auto z pražského gestapa se spolupracujícím Adolfem Horákem, rezignovaně vypoví, kde se skrývají kamarádi a ve které části lesa mají ukryté zbraně.

Lesní mýtina na Nivách téhož dne v dopoledních hodinách. Z hájenky vyvlekli klatovští gestapáci vysokého muže - hajného Jaroslava Fišera - zatáhli ho do blízké stodoly a tam ho surově mlátili, dokud neřekl, kde se skrývají parašutisté. Přerazili tam o něj hrábě a vymlátili mu přední zuby. Ukázal na nedaleký les s krmelcem.

Pražští a klatovští gestapáci rozhodně nepůjdou v první linii. Vybrali deset mužů z roty SS a jdou „na lov“. Potichu obstoupí krmelec a Horák s gestapáky v zádech zavolá: „Láďo, Josefe, jste tam? Bohušu, vylez!“

Künzel se podívá dírou mezi prkny a zašeptá: „Horák! Co tady chce?“ Hauptvogel nabije pistoli a chce se bránit. Bednařík jako velitel musí pohotově reagovat: „Dělej si, co chceš, ale jsme v koncích.“ Horák zvenku znovu volá: „Chlapci, máte to marný, nedělejte hlouposti. Jste obklíčeni. Nebudete-li střílet, zachráníte lidi, kteří vám pomáhali, svoje rodiče, nemá to cenu.“ Nakonec trojice parašutistů otvírá dvířka a slézá s batohy dolů po žebříku.

Komisař gestapa Willy Leimer je v euforii – celá paraskupina z Anglie se mu vzdala bez boje. Je tou situací tak překvapen, že parašutisty nespoutají. Prošacují je, vezmou pistole, peníze a kapsle s jedem. S úlovkem se vracejí k hájence a nasedají do šestimístného mercedesu klatovského gestapa a jedou do Chraštiček.

Následující situaci popisuje ve svých poválečných výpovědích pět ze šesti pasažérů automobilu. Zde je krátká rekonstrukce: Řídí klatovský gestapák Herman Wodicka, vedle něj vepředu sedí Willy Leimer. Za ním gestapák Johannes Freylach, po jeho levé ruce je místo zaplněné batohy zatčených a kufříkem s radiomajákem Eurekou. Vzadu sedí Hauptvogel, Künzel a Bednařík. V koloně aut jsou předposlední, za nimi je pouze voják na motorce. Jedou prašnou lesní cestou.

Asi po pěti minutách jízdy, když řidič Wodicka v mírné zatáčce zpomaluje, využije Hauptvogel situace, tvrdě srazí Fraylacha do předklonu, prudce otevře dveře a vyskočí za jízdy. Jako trénovaný běžec rychle mizí v lesním porostu. Za jízdy vyskakuje z auta i řidič Wodicka a pronásleduje parašutistu. Auto jede samovolně asi třicet metrů a narazí do stromu. Leimer a Freylach vylézají z auta a vidí mezi stromy, jak Hauptvogel zpomalil, natrénovaným gestem vytáhl ukrytou pistoli Colt 7,65 mm, otočil se a zasáhl Wodicku do pravého ramene. Ten se kácí a Hauptvogel mizí mezi stromy.

Opatrnický Freylach skrytý za kmeny smrků se snaží s motocyklistou poskytnout Wodickovi první pomoc. Leimer slyší výstřely a připoutá k sobě Nedělku s Bednaříkem, kteří se ve zmatku nepokoušejí utéci, ale alespoň kopanci rozbít na otřesy citlivou Eureku. Vše se odehraje během několika sekund. Josef Künzel po letech, kdy se přijde na osudová místa podívat, suše prohlásí: „Láďa Hauptvogel byl sekáč.“

Parašutista proběhl les na Pteči a na chvíli se skryl v rozkopaných mezích nad vsí Zbenice. Když uviděl jednotky SS postupovat v rojnici v jeho patách, vběhl do Zbenic. Na hospodském dvoře ve sprintu přeskočil kamenný taras, proběhl uličkou mezi domy a chtěl zmizet do krajiny. Jenže z pravé strany proti němu vyběhl německý voják. Hauptvogel ho v pohybu zasáhl do hrudníku a utíkal dál.

V otevřené krajině je však po několika minutách zasažen několika střelami. Jedno ze svědectví tvrdí, že zraněný Hauptvogel si vzal život střelou do spánku. Druhá verze, především příslušníků gestapa, hovoří o zastřelení německými pronásledovateli. Pitevní protokol se nenašel, nelze tedy dát jasnou odpověď. Zbenický občan Karel Oborník si pamatuje situaci, kdy oba mrtvé snesli k místní hasičské zbrojnici: „Ten Němec ještě chvíli žil, mluvil polsky a německy a žádal o mléko a vodu. V prsou měl vstřel. Pamatuji se i na Hauptvogelovo mrtvé tělo, ale kde měl vstřely, to už nevím. Němci se k němu chovali odporně, hodili ho na sajtnu náklaďáku jako kus hadru.“

Tělo Vladimíra Hauptvogela bylo dopraveno do Prahy do Ústavu soudního lékařství a spáleno pravděpodobně ve strašnickém krematoriu. O několik týdnů později začala spojenecká invaze do Evropy.

Tři zbývající členové výsadku přežili válku v zajetí na pražské Jenerálce. Jen jeden z nich pak dožil ve vlasti, a to velitel Bohumil Bednařík, který zemřel v zapomnění v Olomouci v roce 1972. František Nedělka emigroval po komunistickém puči a zemřel v polovině sedmdesátých let ve Velké Británii.

Josef Künzel, který také emigroval, žil a podnikal v Kolumbii a po roce 1990 se vrátil na osudová místa svého života na Chraštičsko. Setkal se tam se svým ochráncem Josefem Kontou, ke kterému obdivně pronesl: „Bez vaší statečnosti by nacistické zlo nikdy nebylo poraženo.“ Künzel zemřel v Bogotě v roce 2007.

Gestapák Wodicka s nemohoucí pravou rukou nebyl nikdy odsouzen a zrádce Adolf Horák byl ještě za války popraven v Terezíně.

V souvislosti s činností paraskupiny CHALK gestapo zatklo třináct spolupracovníků, z nichž německé koncentrační tábory nepřežilo šest mužů a žen, oceněných Československým válečným křížem 1939 in memoriam.