Rwandská genocida měla hluboké kořeny a stála u kolébky velké africké války

Konflikt mezi Hutuy a Tutsii má hluboké historické kořeny sahající do předkoloniálních dob, čímž padá občas zaznívající tvrzení, že k němu přispěli Belgičané, kteří upřednostňovali světlejší Tutsie kvůli barvě jejich pleti.

Hutuové přicházeli do Rwandy z oblasti dnešního Čadu od 11. století a vytlačili původní obyvatele, pygmejské Twy, do lesů v horách. Zřejmě až po nich přicházeli od 14. století Tutsiové, kteří byli pastevci a válečníky. Ti oblast ovládli a vytvořili rwandské království s kontinuální dynastií od 15. století až do devadesátých let 19. století, kdy se oblast stala součástí Německé východní Afriky. V roce 1916 Ruandu-Urundi dobyli Belgičané.

Němečtí a po nich belgičtí kolonizátoři komunikovali především s tutsijskou elitou, která vlastnila půdu, protože pro kolonialisty je vždy nejsnazší ponechat stávající strukturu a jen ji převzít. I tutsijský král nechával Hutuům jejich náčelníky.

Belgičané však udělali za své nadvlády jeden krok, který přispěl k děsivosti genocidy. Zavedli identifikační průkazy, kde byla vyznačena etnicita, tedy jestli je jeho nositel Hutu, Tutsi, nebo Twa, což milicím usnadňovalo jejich krvavou práci.

Po druhé světové válce se Ruanda-Urundi dostala pod správu OSN a Belgičané ji měli připravit na samostatnost. Do správy země chtěli zapojit i většinové Hutuy, čemuž se Tutsiové bránili. V roce 1959 po smrti krále Mutary III. propukla rwandská revoluce, když byl napaden jeden hutuský náčelník. Sice přežil, ale fáma, že je mrtev vedla k vraždění Tutsiů.

V referendu se v roce 1961 rozhodlo, že země bude republikou, což znamenalo konec vlády tutsijské elity. Rwanda a Burundi získaly samostatnost 1. července 1962.

O rok později se Tutsiové, kteří utekli do Burundi, rozhodli vrátit a získat zpět moc silou, ale neuspěli. Do roku 1964 jich z Rwandy do Ugandy uteklo 300 000. Počet obětí těchto bojů se odhaduje až na 150 000.

V roce 1990 vyhnaní Tutsiové a jejich potomci ustavili Rwandskou vlasteneckou frontu (RPF), která v bojích dobyla malé území na severu země. Klid zbraní nastal v roce 1993, ale radikální Hutuové prosazující hutuskou nadřazenost, kteří založili hnutí Hutu power, odmítali jejich návrat.

K rozpoutaní genocidy přispěla nenávistná propaganda, proto se občas říká, že symbolem genocidy jsou mačeta a rádio. Už v roce 1993 se nakoupilo 30 000 mačet a ještě předtím střelné zbraně. Rádio hrálo klíčovou roli v šíření propagandy, protože tam byla většina obyvatel negramotná, gramotných bylo 1,5 milionu lidí ze 7,5 milionu.

Nenávist šířily především stanice RTLM založená Félicienem Kabugou, který platil milice Interahamwe, a časopis Kangura (Probuzení). Ten zveřejnil hutuské desatero, které sestavil už v roce 1990 Hassan Ngeze.

Stavělo se proti jakýmkoli vztahům Hutuů s tutsijskými ženami. Pokud si Hutu nějakou vzal nebo ji měl jako konkubínu či sekretářku, byl označen za zrádce. Zrádcem byl i ten, kdo měl za obchodního partnera Tutsie, investoval své nebo vládní peníze do tutsijského podniku, půjčil si od Tutsie peníze, nebo mu naopak poskytl úvěr, či zajistil Tutsiům dovozní licence. „Hutuové musí být pevní a opatrní vůči jejich společnému nepříteli –Tutsiům,“ stálo v desateru.

V propagandě byli Tutsiové označováni jen jako švábi (inyenzi) a měla se provést umuganda, tedy kolektivní práce. Termín inyenzi se používal už od roku 1963, protože tehdy tutsijské bojůvky útočily v noci a ve dne nebyly vidět, jako švábi. Původně označoval jen bojovníky RPF, pak ale všechny Tutsie. Sloveso gukora, tedy pracovat, se používalo ve smyslu práce na likvidaci Tutsiů. Jako ke každé práci k ní byly potřeba ibikoresho, tedy nástroje. Těmi byly míněny mačety a pušky. Často se používalo spojení o odstranění zbylého křoví nebo plevele.

Právě propaganda rozněcovala nenávist, která vedla ke genocidě s nejrychleji rostoucím počtem obětí. Podle nejstřízlivějších údajů bylo denně zavražděno přes 5000 lidí.

Protože mezinárodní společenství proti genocidě nezasáhlo, zaútočila ze severu tutsijská Rwandská vlastenecká fronta a do půlky července ovládla celou zemi. Po porážce hutuských radikálů byla ustavena vláda, kdy se prezidentem stal Pasteur Bizmungu z kmene Hutu, ovšem klíčové postavení měl dnešní prezident Paul Kagame, který se stal ministrem obrany a zastával i funkci viceprezidenta. RPF se stala vůdčí stranou v zemi.

Jakmile začala RPF postupovat, nastal exodus Hutuů. Už na konci dubna čtvrt milionu Hutuů utíkalo na východě země do Tanzanie, kam jich nakonec uprchlo půl milionu. Ti také poprvé mluvili o zvěrstvech ze strany Tutsiů, které však byly tehdy opomíjeny.

Tým vysokého komisariátu OSN pro lidská práva vedený Robertem Gersonym, který po genocidě zjišťoval podmínky pro urychlený návrat Hutuů do vlasti, uvedl po výslechu několika set svědků v oficiálně nezveřejněné zprávě, že místy docházelo k systematické perzekuci Hutuů ze strany RFP a i k vraždám. Některé prý nařídil přímo Kagane. Mezi dubnem a srpnem mělo být zabilo 25 až 40 tisíc lidí. Masakry ze strany RPF na sebe přitáhly pozornost v dubnu 1995, kdy bylo zmasakrováno několik set, ale možná až 4000 Hutuů v uprchlickém tábore Kibeho ve rwandské provincii Butare. V táboře bylo osmdesát až sto tisíc uprchlíků.

Střety mezi Hutuy a Tutsii se přenesly do dalších zemí, zejména do Burundi, kde si boje mezi nimi od října 1993 až do května 2005 vyžádaly 300 000 obětí.

Přispěly ale i k propuknutí velké africké války na konci 90. let. V roce 1994 utekly statisíce Hutuů do tehdejšího Zaire. Pokoušeli se je pronásledovat Tutsiové, kteří se stali oporou opozičního vůdce Laurenta -Désiré Kabily, za nímž stála i Uganda. Ten v roce 1996 zahájil vojenská tažení proti slábnoucímu autokratovi Mobutuovi Sese Sekovi.

Kabila v květnu 1997 Mobutua svrhl, což si vyžádalo celkem asi 15 000 až 20 000 obětí. Tím však konflikt v Zaire, mezitím přejmenovaném na Demokratickou republiky Kongo, neutichl. V roce 1998 se Kabila rozhodl zbavit se rwandských vojáků, aby nepůsobil jako rwandská loutka. Na konci července nařídil okamžitý odchod všech sil z Ugandy a Rwandy. To vyvolalo vzpouru Tutsiů usazených po staletí v Kongu, kteří vytvořili za podpory Rwandy a Ugandy síly RCD.

Do války se postupně zapojily i další země. Kabilovu vládu podpořila Angola, Čad, Libye, Namibie i Zimbabwe, přičemž mnohým zemím šlo hlavně o to získat přístup ke konžskému nerostnému bohatství. Válka oficiálně skončila 2003, ale boje pokračovaly až do roku 2007. Podle nejstřízlivějších odhadů si vyžádala milion až dva miliony obětí, i když Mezinárodní záchranný výbor uvedl 5,4 milionu.

V listopadu 1994 byl zřízen Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR), který sídlil v tanzanském města Arusha a působil tam až do roku 2015. Z 93 obviněných odsoudil 62, 14 omilostnil a další předal národním soudům.

Odsouzeni byli vůdce Théoneste Bagasora a v procesu s ním i velitel výsadkářů Aloys Ntabakuze. Dále byli odsouzeni ministr obrany Augustin Bizimana, velitel prezidentské gardy Protais Mpiranya, dva vysocí představitelé milice Impuzamugambi Jean-Bosco Barayagwiza a Hassan Ngeze. Dopadnout se nepodařilo obchodníka Féliciena Kabugu, který platil milice Interahamwe a rozhlasovou stanici RTLM šířící nenávist k Tutsiům.

Většina obviněných ale byla souzena přímo ve Rwandě místními soudy. Ty ovšem byly přehlcené, protože zadrženo bylo 130 000 lidí, i když věznice měly kapacitu jen 18 000 míst. Ze 750 soudců jich po genocidě zůstalo ve funkci jen 244. Zřízeny proto byly v roce 2001 tradiční soudy Gacacca, které prošetřily skoro dva miliony případů a soudily milion lidí. Soudy byly v roce 2012 rozpuštěny po kritice, že obhájci hráli malou roli a nebylo se možné odvolat k běžnému soudu. Neřešily také případy zločinů RPF.

Ustavení funkčního tribunálu pro Rwandu a bývalou Jugoslávii bylo klíčovým krokem pro lepší prosazování mezinárodního humanitárního práva a vedlo k upřesnění termínu genocida a lepšímu stíhání strůjců genocidy i těch, kdo ji prováděli. Termín genocida se od devadesátých let často uplatňuje, aby se upozornilo na zvěrské jednání nějaké skupiny vůči jiné, u kterého je obtížné prokázat, že jde skutečně o genocidu. Rwandská genocida má všechny znaky genocidy, tedy nadřazenost jedné skupiny nad druhou, v tomto případě etnicko-klanovou, i snahu zcela zničit ostatní skupiny, dosáhnout toho, že ve Rwandě nebudou žádní Tutsiové.

Obvinění Izraele, že páchá genocidu v Pásmu Gazy, je naopak obtížně podložitelné, protože Izraeli nejde o likvidaci Palestinců, ale teroristického hnutí Hamás. Vyjádření některých izraelských představitelů však mohou mít charakter podněcování ke genocidě. Obtížně by se prokazovaly i genocidní záměry Ruska.