Republice více práce! Komunistický režim přiděloval i odepíral práci, a šikanoval tak své odpůrce

Během hospodářské krize 30. let zažili, jak je kolabující volnotržní liberální ekonomika vydala napospas dlouhodobé nezaměstnanosti a z toho plynoucí existenční nejistotě, bídě a ztrátě životní perspektivy. Během války si zase prošli nejrůznějšími donucovacími pracovními systémy od pracovní povinnosti přes totální nucené nasazení až po pracovní tábory.

A po roce 1945, v nadšení z konce války a vize nové budoucnosti, byli ochotni obětovat se práci pro nové, lepší Československo.

Poválečná československá třetí republika i následný komunistický režim si vetkly práci do většiny svých sloganů a hesel a v nejrůznějších podobách ji řadily mezi své priority. Práce se měla stát smyslem života i jeho oslavou.

Předválečnou krizí, válečnou zkušeností i levicovou budoucností formovaný nový pohled na práci byl ale dvousečnou zbraní. Na jedné straně se politici snažili zajistit všem práci a neopakovat zkušenost 30. let. Vyvažovali to ale redefinicí práce jako něčeho, v čem se jednotlivec musí obětovat ve prospěch celku. Práce se měla stát nejvyšší hodnotou a povinností a měla být nadřazena jakémukoliv individuálnímu „sobeckému“ zájmu.

Spisovatel a básník Milan Jariš v kolektivním sborníku Jednotný národ, budovatel (1949) dával práci přímo existenciální smysl: „Lidstvo si představuji jako velkou armádu dělníků, budující velkolepý chrám Pravdy. Mé tělo, stroj, který pracuje, odumře, rozplyne se v atomy, ale hodnota mé práce, ta tu zůstane.“

Generální tajemník Svazu bojovníků za svobodu Jan Vodička v témže sborníku práci definoval jako hrdinskou povinnost a projev vlastenectví: „Budovatelská práce je dnes klíčem k socialistickému zítřku a hlavním smyslem našeho vlastenectví a socialistického snažení.“ Plná zaměstnanost, respektive její iluze však mohly být dosaženy jen za cenu radikálního omezení individuálních práv. Stát si vyhrazoval právo člověka k práci i přinutit s tím, že každý občan je povinen pracovat podle svých schopností a svou prací přispívat k prospěchu celku, jak výslovně říkala i první komunistická ústava z roku 1948.

Všeobecná pracovní povinnost byla v Československu poprvé zavedena na základě vládního nařízení už za protektorátu v roce 1939. S postupem války ovšem Němci uplatňovali celou škálu více či méně násilných donucovacích prostředků, aby z česko-moravského pracovního rezervoáru vytěžili maximum. Nejznámější a také nejmasovější bylo totální nasazení celých generačních ročníků, které řídily obávané úřady práce a rozhodovaly o tom, kam bude kdo na jak dlouho umístěn.

Takzvaný „totálajnzac“ sloužil nejen k zajištění chodu válečného hospodářství v protektorátu i v „rajchu“, tedy Německu, ale i jako germanizační nástroj českého prostoru. Trestem za porušení pracovní smlouvy, neplnění norem nebo neukázněné chování pak mohla být i deportace do pracovně-výchovných táborů.

K této praxi extrémního donucení a zneužívání pracovní síly se pak o několik málo let později zcela přirozeně vrátil i komunistický režim, když po celém Československu zřídil desítky táborů nucených prací. Do nich pak bez soudu a na neurčito posílal nejen osoby „práce se štítící“, ale i politické odpůrce a osoby, které chtěl izolovat od socialistické společnosti anebo jako tzv. muže určené k likvidaci a mukly utýrat prací k smrti například v uranových dolech.

Poválečné Československo se zaměřovalo na obnovu ekonomiky a hospodářství a pracovní síly byly potřeba především v těžebním průmyslu, výrobě stavebních hmot, stavebnictví a zemědělství. Vzhledem k válečným ztrátám a nucenému odchodu milionů českých a moravských Němců se lidí nedostávalo. Řešení našly politické elity mimo jiné i v systému všeobecné pracovní povinnosti a státní kontroly pohybu pracovních sil.

Jak připomíná Veronika Steinová z Právnické fakulty Masarykovy univerzity, jedno z prvních vládních nařízení č. 15/1945 Sb. o hlášení pracovního poměru například stanovilo, že ke vstupu každého nového zaměstnance do zaměstnání či ke každému zrušení pracovního poměru byl zapotřebí souhlas okresního úřadu ochrany práce.

Platnost sjednání pracovního poměru byla navíc podmíněna i předchozím souhlasem závodního výboru nově zřízených a komunisty ovládaných jednotných odborů, Revolučního odborového hnutí (ROH). Byly zavedeny pracovní průkazy s povinným zápisem o vzniku nebo zániku každého jednotlivého pracovního poměru.

Ve své první pracovní „ofenzívě“ se ale stát zaměřil nejprve na ty, které předtím zbavil československého občanství, osoby německé a maďarské národnosti. Na ně totiž dekret prezidenta republiky č. 71/1945 z 19. září 1945 uvaloval v podstatě nucené práce. Muži ve věku 14 až 60 let a ženy ve věku 15 až 50 let byli povinni konat jim uložené a přikázané práce kdekoliv a ihned. Oficiálně byl tento dekret zdůvodňován tím, že bylo potřeba rychle a neodkladně odstranit škody způsobené válkou a bombardováním.

Zahálet ale stále bobtnající stát nenechal ani plnoprávné občany Československa. Jak připomíná Steinová, v dekretu prezidenta republiky o všeobecné pracovní povinnosti stát uzákonil přímou intervenci státu jako prostředníka a dozorce ve vztahu zaměstnavatel–zaměstnanec. Omezil tím smluvní svobodu svých občanů a zajistil si, že mohl mocensky usměrňovat pohyb pracovní síly.

Práceschopní dospělí občané – muži ve věku od 16 do 55 let a ženy ve věku od 18 do 45 let – mohli být ve veřejném zájmu a neodkladně přiděleni na určitou práci nebo pracovní místo, pokud se nějaká důležitá hospodářská odvětví a oblasti výroby potýkaly s nedostatkem pracovních sil nebo nebyla pro zájemce o zaměstnání dostatečně atraktivní „dobrovolně“. Přidělovací dekret okresního úřadu ochrany práce pak pracovníkům přímo určoval konkrétní místo, kam mají nastoupit.

Pracovní poměr mohl být sjednán nebo rozvázán pouze po předchozím souhlasu příslušného okresního úřadu ochrany práce.

Vedle pozitivní motivace se pracovní „právo-povinnost“ zaměřovalo i na ty, kterým se pracovat nechtělo anebo dokonce budovatelské nadšení sabotovali a na něž stát i režim pohlížely jako na trestně stíhatelné příživníky.

Například generální tajemník Ústředního svazu československého průmyslu Jaroslav Fukátko měl v roce 1949 jasno: „Příživnictví a kořistění jakéhokoliv druhu bude všemi prostředky potlačováno a že jedině vykonaná práce, společnosti užitečná, bude rozhodující mírou pro hodnocení zásluh a odměňování každého jednotlivce.“

Přizvukoval mu předseda Národního shromáždění Oldřich John, který věřil v tak zvanou pracovní výchovu: „Pracovní střediska dají cílevědomou výchovu elementům, které si samy nedovedou najíti sociálně užitečné zaměstnání a poškozují společnost černým obchodem, zahálkou nebo dokonce činností státu nepřátelskou.“

Základní směr zákonodárství, vytýčený v pracovní sféře již v roce 1945, se v následujících letech i po převzetí moci komunisty měnil jen málo. V rámci zostřeného třídního boje proti údajným sabotérům a fluktuantům bylo například v roce 1952 zakázáno přijímat nové zaměstnance do pracovního poměru bez toho, že by měli v občanském průkazu vyznačené řádné ukončení předchozího pracovního poměru.

O rok později zase vláda rozhodla, že i výpověď podaná z vůle zaměstnance bude platná pouze tehdy, když s ní bude souhlasit i vedoucí podniku. Chyběl-li takový souhlas, mohl být dotyčný provinilec nařčen ze svévolného odchodu, nahlášen prokurátorovi a podroben stíhání. Stát si tak „ukrojil“ ještě větší díl kontroly nad tím, kdo kde pracuje, a především nepracuje, a povinnost pracovat nadřadil jiným individuálním zájmům.

Právo na práci také nezaručovalo práci podle dosaženého vzdělání, kvalifikace či zkušeností, hlavním kritériem byl opět zájem celku a plánovaného hospodářství, případně záleželo na více či méně svévolném rozhodnutí státních či stranických orgánů.

Dalším důležitým nástrojem, který stát využíval ve svém autoritativním řízení trhu práce, bylo administrativní rozmisťování absolventů, tzv. umístěnky, které na dobu až tří let vydávalo ministerstvo školství a které rozhodovaly o tom, na jakém místě a jak dlouho bude daný absolvent pracovat.

Asi nepřekvapí, že absolventi i za cenu úplatků nebo příbuzenských intervencí usilovali o to, aby byli umístěni do Prahy, velkých měst či jiných, z hlediska životních i kariérních možností atraktivnějších destinací, a naopak se vyhýbali nepopulárnímu, protože vylidněnému a pustnoucímu pohraničí.

Stát si také hlídal výchovu a vzdělávání pracovníků pro klíčové profese. Na základě zákona o státních pracovních zálohách z roku 1951 mohli budoucí pracovní poměr absolventů určovat a nařizovat přímo příslušní ředitelé škol a ústavů.

V kontextu toho, jak stát výrazně řídil pracovní trh a vztahy na něm, se může zdát paradoxní, že první jednotný zákoník práce vstoupil v platnost až v lednu 1966. Nebyla v něm sice výslovně stanovena „povinnost pracovat“, ale za vše mluvila z ústavy převzatá formulace: „Práce ve prospěch společnosti a podle jejích potřeb je přední povinností a současně předním právem i věcí cti každého občana…“

Zákoník nabízel zaměstnancům vysokou míru ochrany a jistoty práce, nicméně nadále přísně reguloval ukončení pracovního poměru, a chránil tak pracovní trh před režimu nežádoucími otřesy. Zůstala i povinnost mít v občanském průkazu evidovaný pracovní poměr – v opačném případě mohl být člověk popotahován či dokonce obžalován z trestného činu příživnictví, který se objevil v trestním zákoníku z roku 1961 a hojně ho zneužívala StB při perzekuci disidentů v 70. a 80. letech.

Stát tak na jednu stranu minimálně formálně dokázal zajistit všem práci a mohl se ve své propagandě holedbat, že skoncoval s kapitalistickou nezaměstnaností. Cenou za to ale byla mnohdy nízká produktivita práce spojená i s rozkrádáním „majetku všech a nikoho“. A také omezená možnost zvolit si a působit v zaměstnání podle své volby i schopností, končící plýtváním talentů.

A co víc: stát i strana mohly prostřednictvím odepírání či naopak přidělování práce perzekvovat své odpůrce a podrobovat je permanentní šikaně.

Autor je historik