První poválečný pokus sebrat lidem miliardové úspory začal před 80 lety

Po druhé světové válce provedli měnové reformy v řadě evropských zemích od Belgie až po Sovětský svaz či Rumunsko. Jejich cílem bylo podle ekonoma Františka Vencovského většinou především sjednotit používanou měnu v podmínkách, kdy mezi lidmi obíhaly jak znehodnocená původní národní měna, tak i různé na hodnotě rychle klesající okupační peníze. Vlády také chtěly stabilizovat peněžní oběh a snížit převis poptávky nad nedostatečnou nabídkou zboží.

Jestliže v roce 1937 obíhalo v československé ekonomice osm miliard korun a hodnota vkladů byla 86 miliard, pak v roce 1945 byla hodnota oběživa už 124 a vklady dosáhly výše 208 miliard, navíc nejméně v šesti měnách, jako byly protektorátní a slovenské koruny, německé marky, polské zloté, maďarské pengö a také armádní poukázky.

Československý finanční systém nebyl těsně po válce daleko od krachu. Protektorátní Národní banka například evidovala pohledávky vůči Třetí říši ve výši téměř 60 miliard korun, po jejím pádu je ale neměl kdo splatit.

Jak poznamenal ekonom Miroslav Tuček: „Banky držely bezcenné dluhopisy a nedobytné úvěry.“ Státu nezbylo, než se za většinu úvěrů zaručit a pokusit se zachránit, co se dalo.

Dekretem číslo 91, vydaným 19. října, byla s platností od 1. listopadu 1945 zavedena nová měnová jednotka československá koruna (Kčs), a nahradila tak všechny dosavadní korunové měnové jednotky (Kč, K, Ks) v poměru jedna ku jedné. Do 4. listopadu 1945 si pak mohli lidé vyměnit hotovost ve staré měně, ale jen do výše 500 Kčs na osobu. Pak už měli jen jedenáct dní na to, aby své další „staré peníze“ složili na své účty ve finančních ústavech. Banky totiž disponovaly jen minimální hotovostí, a pokud by se Češi a Slováci rozhodli vybrat u přepážek byť jen část svých úspor, nastal by „run“ na banky a celý finanční systém by zkolaboval.

Aby stát vůbec získal přehled o tom, co kdo a v jaké podobě vlastní, museli lidé i podniky na základě dalšího dekretu číslo 95/1945 Sb., vydaného 20. října 1945, přihlásit všechny své vkladní knížky, životní pojištění, cenné papíry a jiné peněžní pohledávky. Pokud tak neučinili, právo nakládat s nimi přecházelo po určité lhůtě výlučně na stát. Finanční úřady, vybaveny rozsáhlými pravomocemi, mohly nahlížet do všech bankovních a pojišťovacích knih a záznamů a vyslýchat svědky a znalce. Kdo uvedl nepravdivé nebo nesprávné údaje, dopustil se trestného činu a pokuta se mohla vyšplhat až do výše 1.000.000 Kčs.

Stát svůj finanční sektor dočasně stabilizoval i tím, že pokračoval v regulaci cen a zachoval i přídělového hospodářství. Díky měnové reformě došlo - slovy národohospodářů - k tzv. 85procentní peněžní restrikci. Což znamenalo, že 124 miliard „starých“ peněz nahradilo v oběhu jen 19 miliard nových.

Od 1. listopadu 1945 stát všechny peněžní vklady, pojistky, cenné papíry a dluhopisy zablokoval. Celková hodnota těchto vázaných vkladů se vyšplhala až na astronomických 258 miliard korun. Co s nimi? Politici věděli, ale do nabízených řešení se jim příliš nechtělo.

Na rozdíl od měnové reformy v roce 1919, kterou pevně řídil jediný muž, Alois Rašín, se během druhé světové války vyprofilovaly různé představy o československé finanční budoucnosti. V londýnské exilové vládě pod vedením ministra financí Ladislava Feierabenda (1891–1969) vznikl měnový a bankovní odbor, jehož ředitelem se v letech 1941−1945 stal ekonom Jan Viktor Mládek (1911–1989). Členové odboru už od roku 1942 začali pracovat na měnové reformě a dokonce nechali vyrobit a uskladnit 376 milionů kusů nových státovek s celkovou nominální hodnotou 24,8 miliard Kč.

Konečnou podobu měnové reformy ale podle Vencovského ovlivnil spíše komunisty silně ovlivněný Košický vládní program z dubna 1945, podle něhož se první poválečná vláda Zdeňka Fierlingera chtěla snažit „… postavit celý peněžní a úvěrový systém pod všeobecné státní vedení a do služeb znovuvýstavby národního hospodářství a znovuoživení výroby a obchodu.“

Klíčovou roli tak spíše než londýnští odborníci sehráli levicově orientovaní domácí ekonomové Jaroslav Nebesář (1882–1958) a Leopold Chmela (1894–1962), který se za války zapojil do odboje, byl zatčen a ke konci války mu dokonce hrozil trest smrti.

Jak uvádí ve své bakalářské práci Klára Černá, jako poválečný vrchní ředitel Národní banky československé nakonec neúspěšně navrhoval udělat přesně to, co pak komunisté realizovali o osm let později – vázané vklady prostě škrtnout a lidem přebytečné peníze de facto sebrat.

Možná by lidé v tomto okamžiku své úspory jako jen jeden z dalších důsledků strašné války odepsali s lehčím srdcem než v roce 1953, kdy to již vnímali jako státní loupež za bílého dne. Jenže i v roce 1945 si politici uvědomovali, o jak radikální a mezi voliči nepopulární krok by se mohlo jednat, a Chmelův návrh se neprosadil.

Místo toho v červenci 1947 vznikl Likvidační fond měnový, jenž si měl postupně s vázanými vklady poradit, respektive je „zlikvidovat“. Jedním z nástrojů měl být podle Vencovského v roce 1946 přijatý zákon o dávkách z majetku, jež měly být placeny ze zablokovaných vázaných finančních aktiv a měly silně progresivními sazbami zredukovat úspory těch, kteří zbohatli během války.

Výnos zhruba 35 miliard Kč ale problém stamiliardových vázaných vkladů vyřešit nemohl. Navíc prvotní rovnostářské uspokojení, že byli po zásluze potrestáni váleční „kšeftaři, keťasové a šmelináři“, brzy zchladilo zjištění, že opatření zasáhlo i lidi, kteří svůj majetek nabyli legálně.

Stát byl přísný. Kdo se pokusil získat vyšší částku nových peněz, než mu náležela, například tím, že uvedl nepravdivé údaje na tzv. výplatním listu, mohl být potrestán pokutou až do výše desetinásobku podvodně získané sumy, nebo pokutou až milion korun.

Stejný trest hrozil i zaměstnancům nebo funkcionářům směnných míst, kteří vědomě vyplatili vyšší částku, než bylo povoleno. S vázanými vklady ale lidé mohli přece jen do určité míry disponovat. Pokud měl například někdo takzvané nutné vydání, například svatbu nebo pohřeb, směl si se souhlasem úřadů z peněz něco vybrat.

Zájmové skupiny i politické strany postupně nacházely cestičky, jak uvolnit celé miliardy; lidé si mohli z vázaných vkladů například platit za takzvané konfiskáty, půdu a majetek zabavený státem Němcům. Takto si ze zmíněných 258 miliard vybrali skoro polovinu, jenže tím se k pramalé radosti ekonomů do oběhu dostávaly nežádoucí inflační peníze. Lidé se navíc placení záměrně vyhýbali a peníze „odkláněli“ například ke svým příbuzným. V konečném důsledku přestali důvěřovat finančním ústavům a vše nakonec směřovalo k radikálnímu řezu, který nastal v roce 1953.

Československo stálo u zrodu OSN a mělo také eminentní zájem podílet se i na rodící se globální ekonomicko-finanční infrastruktuře. V červenci 1944 se v letovisku Bretton Woods v americkém New Hampshire konala konference, jejímž cílem mělo být vytvořit stabilní měnové prostředí bez diskriminace a nekalých praktik, za nějž by zodpovídal Mezinárodní měnový fond (MMF).

Jeho členové měli mít k dispozici fond měn, z něhož mohli čerpat v případě svých problémů s vnějšími platbami. Novému měnovému systému dominoval jako světová rezervní měna americký dolar fixovaný ke zlatu v hodnotě 35 dolarů za unci.

MMF a s ním spojené další organizace jako Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj měly podporovat poválečnou rekonstrukci, posilovat zaměstnanost a sociální blahobyt bez inflace a znehodnocování měn. Československo na konferenci reprezentovali vedle Feierabenda a Mládka například profesor Antonín Basch (1896–1971), který se v roce 1934 stal generálním ředitelem Spolku pro chemickou a hutní výrobu, o pět let později emigroval a ve Spojených státech vyučoval na univerzitě v Chicagu.

Po souhlasu Prozatímního národního shromáždění 18. prosince 1945 se Československo stejně jako v případě OSN stalo zakládajícím členem MMF.

Národněsocialistický poslanec–zpravodaj Alois Neumann dohody o MMF a rozvojové bance charakterizoval jako „doposud nejdalekosáhlejší pokus na poli mezinárodní hospodářské spolupráce.“ Zdůraznil, že oba základní cíle těchto institucí, stabilita a směnnost měn, jsou pro Československo jako zemi v takovém rozsahu závislou na mezinárodním hospodářském styku nesmírně důležité. Z členství v MMF vyplývala Československu povinnost splatit členskou kvótu ve výši 125 milionů USD. Její výše nás podle ekonomky Radky Štikové zařadila až na 9. místo mezi všemi 30 členy, kteří vstoupili do MMF před koncem roku 1945. Reálný kurz nové měny byl stanoven v poměru 1 USD = 50 Kč a podle něho se prováděly všechny peněžní transakce s cizinou a také se sjednávaly platební dohody s ostatními státy.

S koncem války se otázky hospodářské a finanční obnovy začaly prolínat s geopolitikou. Například již v prosinci 1945 Sověti naznačili, že se k brettonwoodským institucím odmítnou připojit. Jak doplňují historici Adam Tooze a Jamie Martin, poválečná globální finanční architektura, které dominovali Američané, se místo prostředku k ekonomickému sjednocení světa stala frontovou linií v konfrontaci dvou bloků s odlišnými politickými a ekonomickými systémy.

Československo muselo pod nátlakem Sovětského svazu odmítnout Marshallův plán v roce 1947 a stále rychleji se také izolovalo od mezinárodního finančního systému a definitivně se s ním rozešlo po přijetí měnové reformy v roce 1953. Rok poté ho MMF pro soustavné porušování členských závazků z organizace vyloučil.

Obětí sovětizace a komunizace se nakonec stali i někteří architekti poválečné měnové reformy. Sociální demokrat Nebesář, který v letech 1945 až 1950 předsedal Likvidačnímu fondu a pak vedl i Národní banku československou (1948–1950) byl v roce 1954 zatčen a za údajnou velezradu a špionáž odsouzen k 15 rokům vězení. O dva roky později byl ale propuštěn a v roce 1969 rehabilitován.

Chmelu v roce 1946 vláda jmenovala předsedou Ústřední správy bank a o rok později zastupoval Československo na zasedání MMF ve Washingtonu. Ve stejný rok jako Nebesáře ho ale komunisté už jako invalidního důchodce zatkli a o rok později odsoudili na šest let vězení za to, že údajně zneužíval své služební postavení a nezákonným způsobem z vázaných vkladů uvolnil částku téměř 471 milionů korun. Jak uvádí Černá, na svobodu se dostal až po amnestii prezidenta Novotného v roce 1960, dva roky po propuštění zemřel a v roce 1968 byl in memoriam rehabilitován.

Mládek po válce působil jako československý delegát při MMF (1946−1948). Po únorovém převratu v USA zůstal a až do roku 1977 pracoval v MMF jako jeden z jeho klíčových odborníků. Společně se svojí manželkou Medou Mládkovou pak shromáždil a vybudoval rozsáhlou sbírku českého a slovenského moderního výtvarného umění.

Autor je historik