Přetlačovaná o Hrad: Jak Gustáv Husák vystřídal Ludvíka Svobodu

Pochybnosti však vyvolával způsob ukončení mandátu předchozí hlavě státu, nemocnému generálu Ludvíku Svobodovi, který úřad opustil na základě změny ústavy schválené pouze den předtím.

Ludvík Svoboda (1895–1979) okusil pole první i druhé světové války včetně nacistické perzekuce, která postihla jeho rodinu a stála život i jeho sedmnáctiletého syna Miroslava. Poválečný ministr národní obrany usiloval o propojení prvorepublikové tradice s budováním „světlých komunistických zítřků“, které ale znamenaly i pro mnohého odbojáře, a nakonec také pro něho samotného, kriminalizaci a nedůstojné ústrky. V časech postupné liberalizace veřejného prostoru poslanec Národního shromáždění a od konce března 1968 prezident republiky sehrál klíčovou roli při invazi „spřátelených“ vojsk do Československa v srpnu 1968 a v nastolování tzv. normalizace.

V kontrastu s pozicí vydobytou u veřejnosti se však dostával od léta 1969 do stále větší izolace. Plně respektoval spojenectví se Sovětským svazem, ovšem ne vždy se ztotožňoval s domácím vnitropolitickým vývojem a v dílčích otázkách se dostával do konfliktů, což vyvrcholilo rozpuštěním prezidentského poradního týmu a zákazem vydání jeho knižních pamětí. Zdravotně chřadl.

Jeden ze zlomů nastal v červnu 1972, kdy Svobodu postihla mozková příhoda, která se opakovala. Následovaly potíže s komunikací a pamětí, posléze se ještě přidaly poruchy krevního oběhu. Prezident navíc dlouhodoběji trpěl nedoslýchavostí, kterou řešil naslouchátky. Není proto divu, že se začaly objevovat úvahy na téma, kdo by prezidenta mohl nahradit.

Druhý muž KSČ Vasil Biľak a jeho okruh lidí zpočátku prosazovali kandidaturu Husáka, avšak s vidinou, že by zároveň opustil pozici v čele KSČ. Klíčovou roli sehrávaly nevraživé osobní vztahy ve stranickém vedení a také nacionální otázka. Patrná byla nechuť i obava, že Češi by těžko strávili na vrcholu státní i stranické hierarchie dva Slováky, což mimo jiné blokovalo neskrývané ambice Biľaka. A sám Husák se rozhodně nehodlal vzdát vedoucí stranické funkce. V zákulisí proto zaznívalo jméno upozaďovaného předsedy parlamentu Aloise Indry.

Zdravotně indisponovaný Svoboda opakovaně vyjádřil nechuť ve výkonu funkce pokračovat, ale Husák s podporou Sovětů ho přesvědčili, aby ještě setrval a opětovně kandidoval na prezidentský úřad. Vyskytly se obavy, že případný spor o jeho nástupce by mohl rozvrátit stranické vedení. Navíc osobnost generála Svobody stále měla značnou podporu veřejnosti, což přispívalo ke stabilitě režimu.

Svoboda tak byl 22. března 1973 potvrzen ve funkci. Stalo se tak i přes obavy, zda bude schopen účastnit se slavnostního aktu ve Vladislavském sále. Jeho druhé prezidentské období bylo poznamenáno závažnými zdravotními komplikacemi. Koncem března 1974 nastoupil léčbu močových cest ve Státním sanatoriu (tzv. Sanopzu), po propuštění do domácího léčení se však u něho dostavila série plicní embolie, oboustranný zánět plic a pohrudnice. Byl opět hospitalizován, a dokonce se ocitl kvůli aplikaci těžkých sedativ v kómatu, což následně přivodilo problémy s vědomím.

Lékaři konstatovali, že Svobodova choroba je neléčitelná, a začátkem května dokonce předvídali prezidentovo brzké úmrtí. „Každý z nás, když ráno předával žijícího prezidenta denní službě, byl rád, že prezident nezemřel v průběhu jeho služby,“ vzpomíná kardiolog Jiří Widimský, člen lékařského konzilia, které dohlíželo na Svobodův stav. Byly připraveny nekrology a šířila se i šuškanda o prezidentově utajované smrti, aby údajně mohly nerušeně proběhnout májové oslavy. Domácí média na politický pokyn raději začala průběžně poskytovat pravdivé, byť lakonicky formulované informace o „velmi vážném“ Svobodově zdravotním stavu.

Začala urychlená jednání o prezidentově nástupci, v nichž se prosazovalo Husákovo jméno. Tato snaha však většinově narážela u stranického vedení. Federální premiér a člen předsednictva ÚV KSČ Lubomír Štrougal se vyslovil pro zásadní řešení, a to spojení funkce prezidenta a šéfa KSČ, což podpořil i Biľak, ostatní ovšem byli ostře proti. Řešení proto bylo odloženo.

Čas navíc ukázal, že zdravotní stav Svobody se podařilo lékařům za přispění rodiny konsolidovat do té míry, že mohl být v létě propuštěn do domácí péče. Výkon svěřeného úřadu však již byl nad jeho síly, proto opakovaně jevil ochotu abdikovat. Po návratu z nemocnice koncem června 1974 napsala prezidentova dcera Zoe Klusáková-Svobodová na otcovu žádost abdikační list, který však nebyl přijat. Husák označil prezidentovu demisi za nežádoucí s tím, že by lidé nevěřili, že se tak děje z prezidentovy vlastní vůle, a nabádal k trpělivosti.

Dle ústavy zastupovala prezidenta během jeho indispozice, tedy od 28. března 1974 do 29. května 1975, federální vláda, která pověřila svého předsedu Lubomíra Štrougala výkonem určených funkcí. O naplňování prezidentské agendy byl rovněž zpravován Husák, který se průběžně nechával informovat i o Svobodově zdravotním stavu.

Svoboda byl opětovně hospitalizován od začátku srpna 1974 do konce března 1975 kvůli zánětu plic. A následně se již přestěhoval z Hradu do své rodinné vilky v Břevnově, což mělo podle rodiny symbolizovat, že nevykonává funkci, byť jeho demise nebyla přijata. V tomto čase se ve stranickém zákulisí diskutovalo o vzniklé situaci a objevovaly se návrhy na řešení.

Pracovníci sovětské ambasády v Praze hlásili do Moskvy, že mnozí členové komunistického předsednictva se domnívají, že prezidentem by měl být Čech a funkce by se neměly kumulovat. Ne vždy se o tom mluví otevřeně a přímo, většina nepodporuje záměry soudruha Husáka.

Ten se však v mezičase snažil různými cestami zlomit své odpůrce klasickou metodou cukru a biče, stejně postupovala Moskva.

K rozuzlení prezidentské otázky došlo na zasedání předsednictva ÚV KSČ 16. května 1975, na kterém Štrougal referoval o zdraví prezidenta a navrhl kandidaturu Husáka, která byla schválena. Předložena totiž byla lékařská zpráva konstatující nemožnost zlepšení Svobodova zdravotního stavu a jeho schopnosti řádně vykonávat svěřenou funkci nebo i jen splnit podmínky normálního postupu při abdikaci.

Štrougal a Husák, kteří prezidenta předtím navštívili, podrobně referovali o jeho stavu. Štrougal vyjádřil pevné přesvědčení, že Svoboda je nepoznal, nebyl schopen vést rozhovor a reagoval jen kýváním hlavy. Ve shodě s tím sděloval Husák, že prezident „není schopen, aby sám podal rezignaci. Není možné o té věci s ním ani hovořit. On nemůže podepsat ani si přečíst dokument. Kdybychom touto cestou chtěli jít, dělali bychom určitý podvod. Je proto jediné řešení, doplnit článek 64 ústavního zákona“.

Svobodovo prezidentské funkční období bylo předčasně ukončeno na základě ústavního zákona č. 50/1975 Sb., přijatého 28. května 1975. Ten stanovil, že pokud prezident nemůže vykonávat svůj úřad po dobu delší než jeden rok, Federální shromáždění může zvolit nového prezidenta na další funkční období. Změna ústavy při samotné prezidentské volbě Husáka tak byla fakticky uplatněna retroaktivně.

Ještě předtím, 21. května 1975, navštívil Biľak ministra kultury a zároveň zetě prezidenta Svobody Milana Klusáka. „Připomenul mně, že již loni na podzim přede mnou vzpomenul, že bude potřebné něco udělat, protože soudruh Svoboda těžko se bude moci vrátit k výkonu své funkce. Včera, tj. 20. 5., informoval ‚dědu‘, tj. prezidenta soudruha Svobodu, o tom, že v předsednictvu se o této otázce jednalo a že je návrh na volbu prezidenta soudruha Husáka. Soudruh Klusák řekl: ‚Dědo říkal, že s tím plně souhlasí a že on sám by rád podal demisi.‘“ To však nebylo akceptováno a trvalo se na změně ústavy. Klusák před Biľakem i tak vyjádřil s navrhovaným stranickým řešením souhlas.

Zvolená forma politického odchodu ve skutečnosti byla pro Svobodovu rodinu i v souvislosti s předcházejícími snahami o abdikaci nepochopitelná a nedůstojná. K rozporům ostatně došlo již dříve kvůli Svobodově léčbě: rodina odmítla podávání nadbytečných syntetických léků, oslovila sovětské lékaře i věhlasnou bylinkářku Boženu Kamenickou a iniciativně se starala o prezidentův stav. Po krátkém pobytu prezidenta v domácí péči také zavrhla opětovnou léčbu v Sanopzu a namísto toho zvolila Ústřední vojenskou nemocnici.

Koncem května 1975 se konal doslova schvalovací maraton, který souvisel i s blížícím se setkáním představitelů pětatřiceti států při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, kterého se Husák již tak mohl účastnit jako hlava státu.

V dopoledních hodinách 29. května byla zahájena schůze Federálního shromáždění, jehož poslanci v tajném hlasování jednomyslně zvolili jediného navrženého kandidáta Husáka prezidentem Československa (úřad si udržel až do 10. prosince 1989). Asi třicet volitelů řešení považovalo kvůli opětovnému spojení nejvyšších funkcí za problematické, a bylo proto předtím pozváno na stranickou půdu a „poučeno“.

Bývalý prezident Svoboda potřetí obdržel čestný titul Hrdina Československé socialistické republiky s právem nosit Zlatou hvězdu. Na jeho počest po něm byla pojmenována 4. tanková divize a řada veřejných míst, například pražské nábřeží či Vysoká vojenská škola pozemního vojska ve Vyškově.

Byly mu rovněž přiznány výsluhy, osobní důchod ve výši 15 tisíc Kčs měsíčně včetně jednorázového příspěvku 100 tisíc Kčs a úhrady nákladů na pomocné síly v domácnosti a bydlení. Zajištěnu měl i osobní ochranku a automobil s řidičem. Pro srovnání – průměrný starobní důchod v tehdejším Československu činil kolem pěti set korun.

Ludvík Svoboda nadále, byť formálně zůstával ve stranickém vedení, ačkoliv veřejného života se již aktivně neúčastnil a většinu času trávil v kruhu rodinném v pražském Břevnově. Zemřel 20. září 1979, pět let poté, kdy byl v tiskárenských rotačkách připraven jeho nekrolog.

Autor je historik, působí v Muzeu paměti XX. století