Předchůdce Sigmunda Freuda: Rodák z Frýdlantu stál u zrodu rakouské psychiatrie

Tito muži vstupovali na intelektuální a univerzitní scénu v poslední třetině 19. století. Nepřicházeli však na prázdné jeviště: Klinická psychiatrie, jejímiž průkopníky byli, stála na základech, které vybudovali jejich předchůdci – „ústavní psychiatři“, jejichž jména jsou však dnes téměř zapomenuta.

Jeden z nich zemřel před 155 lety, 7. listopadu 1870. Jmenoval se Josef Gottfried Riedel a narodil se 17. ledna 1803 v severočeském Frýdlantu.

Dnes zná jeho jméno málokdo. A přitom právě jemu vděčily Čechy za nejpokrokovější ústav pro duševně choré v celé monarchii; právě on později podle svého pražského psychiatrického ústavu vybudoval vzorové zařízení ve Vídni – a také v dalších oblastech monarchie. Kdo byl tento muž, který dodnes nemá nikde v Čechách ani pamětní ceduli, ani se nedočkal jediné biografie?

Pocházel z chudé tkalcovské rodiny a zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by se jeho osud vymknul osudům tolika obyčejných dětí z pohraničních hor. Byl ovšem bystrý a nadaný a jeho talentu si brzy všiml majitel frýdlantského panství, vzdělaný hrabě Christian Clam-Gallas, známý hudební mecenáš. Podporoval chlapcovo studium a pomohl mu i k odchodu na gymnázium a filozofii a následně i medicínu do Prahy. Povinnou praxi v posledních ročnících studia absolvoval mladý Riedel v pražském ústavu pro duševně nemocné, který tehdy měl dvě budovy: jednu ve všeobecné nemocnici na Karlově náměstí, druhou pak v nedalekém zrušeném klášteře sv. Kateřiny. Svou doktorskou práci věnoval právě psychiatrické problematice a popisu třinácti klinických případů, s nimiž se v ústavu setkal.

Vzápětí po získání doktorátu byl ale mladý lékař odeslán do Lvova, kde tehdy řádila epidemie cholery, a s psychiatrií neměl prozatím nic společného: do ústavu se vrátil jako primář v roce 1837. Měl štěstí: jednak proto, že během třicátých let prošel ústav poměrně hlubokou proměnou ve smyslu disciplinace i humanizace: zakázány byly všechny drastické „léčebné“ prostředky, tehdy ještě obvyklé ve většině Evropy.

Kromě tradičních omezovacích prostředků typu řetězů a kurtů či klecí se kolem roku 1800 objevila řada „novinek“, které měly zaručit efektivnější léčbu. Patřila k nim například tzv. Coxova či Haynerova otočná židle z roku 1810 – sedátko zavěšené od stropu či na speciální konstrukci, jehož prudká rotace měla sedícího pacienta přivést ke zvracení nebo do bezvědomí (podle některých interpretací měla rozptýlit, „odstředit“ špatné šťávy, především melancholickou černou žluč). Existence takové židle je doložena i z pražského ústavu ještě před rokem 1830: ale už se přestávala používat.

Podobně fungovala také otočná postel, k dobovým novinkám patřilo i běhací kolo, podobné známé zábavě pro křečky.

Zvláštní vynalézavostí ale proslul zejména německý psychiatr Autenrieth, jehož jméno nesla speciální maska nasazovaná na hlavu agresivních a hlučných pacientů, nebo speciální mast či zábal aplikovaný na oholenou hlavu pacientů, který vyvolal zánětlivou a velice bolestivou reakci - ta měla pacienta odvést od jeho duševní bolesti a současně nechat „vyhřeznout“ jeho „hnis“ vnitřní. S touto Autenriethovou mastí se ovšem v pražském ústavu setkáváme ještě na prahu 30. let 19. století. Tehdy se i zde ostatně uplatňovaly také speciální kožené rukavice „pro onanisty“.

K odstraňování nejmarkantnějších výstřelků této pozdně osvícenské psychiatrie došlo v Praze díky několika vzdělaným a osvíceným primářům, zejména Carlu Damianu Schroffovi a Wenzelu Friedrichu Rilkemu.

Štěstí měl Riedel ale i díky tomu, že oba tito jeho úspěšní a schopní předchůdci ústav opustili a rozhodli se věnovat jiným oblastem medicíny, a tak se primářský post otevřel právě pro něj, aby se během jeho patnáctiletého působení tato instituce stala čelným zařízením svého druhu, a to nejen v rámci habsburské monarchie.

Coby primář uskutečnil především tři zásadní kroky.

Tím prvním bylo zavedení systematické výuky psychiatrie. Riedel věděl, že je potřeba v zanedbávaném oboru vzdělávat i lékařský dorost, a že k této výuce může sloužit právě jeho nově koncipovaná instituce.

V prosinci 1840 se tak obrátil na ředitelství pražských zaopatřovacích ústavů a současně na zemskou vládu - gubernium - se žádostí, aby směl v ústavu choromyslných konat zvláštní přednášky z psychiatrie. Bylo mu vyhověno, a Riedel se tak stal prvním veřejným učitelem psychiatrie v habsburské monarchii. Tedy tak zvaným „soukromým docentem“, což tehdy ovšem znamenalo, že na rozdíl od řádného profesora své místo nezískal konkurzem a učil dobrovolně – a bezplatně.

Z archivních záznamů plyne, že tyto jeho kurzy navštěvovali především absolventi lékařské fakulty, nikoli studenti, a že jich bylo poměrně málo, v průměru nanejvýš kolem deseti. Psychiatrie tedy v této době nijak „netáhla“.

Druhý krok představovala úspěšná snaha osamostatnit a rozšířit psychiatrickou nemocnici. Kapacity staré budovy ve všeobecné nemocnici, ani v kateřinském klášteře již dávno nedostačovaly. Proto od počátku svého primariátu usiloval Riedel o rozšíření instituce, až se mu podařilo dosáhnout povolení k vybudování zcela nové stavby, jejíž vnitřní členění navrhl on sám. Stavba započala v roce 1840 a o čtyři roky později skutečně vznikl tzv. Nový dům, který nyní představuje hlavní budovu pražské psychiatrické kliniky.

Plný provoz ve dvoupatrové budově, k níž byla připojena ještě dvě jednopatrová křídla, byl zahájen v lednu 1846. Nový ústav měl kapacitu přes 500 lůžek pro duševně choré, což představovalo osminu v celé monarchii. Vybavením i zaměřením představoval v rámci celé monarchie ústav nejmodernější a nejdokonalejší a jeho prostor byl striktně racionální. Za první půlstoletí existence prošlo ústavem na pět tisíc pacientů.

Třetí klíčový úkol, který si Riedel vytyčil, bylo reformovat péči ve smyslu disciplíny a lidskosti. Rozvíjel zprvu tendence započaté za jeho předchůdců Schroffa a Rilkeho. Terapie byla založena především na poměrně střídmé dietní stravě a očistě organismu. Dieta tvořila prvotní základ přísné disciplíny, která měla napomoci k navrácení narušeného řádu nemocné mysli.

Stěžejní roli přitom hrála také práce rozdělovaná mezi pacienty podle kvalifikace, stavu a schopností. Méně vzdělaní pacienti se zaobírali především polními či zahradními pracemi, k nimž měli příležitost na šesti zahradách a přilehlých polnostech. Nescházela ani dílna určená pro ševcovskou, krejčovskou a tkalcovskou práci, jejíž výsledky putovaly jak do ústavu choromyslných, tak do nalezince a dalších charitativních ústavů. Vydělané peníze šly do pokladny, odkud se přerozdělovaly mezi pracující pacienty. Riedel pak rozšířil možnosti pracovní a výdělečné činnosti knihvazačskou dílnu a tiskárnu; založil také vinici.

Pro vzdělané pacienty byla k dispozici velká knihovna s převážně osvětovou, naučnou, zeměpisnou, cestopisnou a historickou literatura, ovšem žádná pojednání náboženská. Pacienti se mohli věnovat i různým činnostem výtvarným. Ústav navíc díky hudbymilovnému Riedelovi disponoval také hudebními nástroji: v jeho inventáři jsou kromě řady nástrojů smyčcových dokonce tři klavíry. Z Riedelovy iniciativy se zde pravidelně konaly hudební produkce pacientů - v létě před večeří v zahradě, v zimě po večeři ve společenské místnosti. Regenschoriho dělal jeden z ošetřovatelů, který s pacienty provozoval kvarteta, symfonie, ale i mše. Organizovaly se zde též taneční zábavy včetně masopustního plesu.

Když přední německý psychiatr, Heinrich Philipp August Damerow začal v roce 1844 vydávat první německojazyčný psychiatrický časopis, vychválil ve své úvodní studii právě ústav pražský, který - spolu s ústavem v tyrolském Hallu - zařadil mezi nejlepší v „německých“ zemích (tj. v Říši). Jinak však obecně psychiatrickou péči v habsburské monarchii kritizoval jako zcela nedostatečnou a zanedbanou. Zejména o Vídni se vyjádřil velice nelichotivě.

V letech 1847–1851 byl Riedel už dokonce zastupujícím ředitelem všeobecné nemocnice a současně všech pražských zaopatřovacích ústavů. V roce 1850 byl ustanoven i čestným hejtmanem Prahy. Tím také jeho pražská kariéra vyvrcholila – ale i skončila.

V roce 1851 byl povolán do Vídně. Tehdy měl za sebou již pět let intenzívní spolupráce při přípravě nového a odpovídajícího ústavu pro choromyslné, který by poskytoval důstojnější podmínky a lepší prostředí pro léčbu než děsivá Věž bláznů, která sloužila vídeňské psychiatrii od časů Josefa II..

Na vídeňském předměstí Brünnlfeld – v místech, kde dnes stojí nová všeobecná nemocnice – byl podle Riedelova pražského modelu vybudován zcela nový ústav pro léčitelné pacienty obklopený zahradami – jako v Praze. Riedel stanul v jeho čele jako primář. Tento post zastával až do svého penzionování v roce 1869.

I zde pořádal pravidelné veřejné koncerty provozované pacienty; tyto koncerty byly vysoce ceněny i náročným vídeňským hudebním publikem. Jeho asistentem na Brünnlfeldu se stal mladý Němec, Theodor Meynert, jenž na sebe upozornil pozoruhodnou disertací věnovanou anatomií mozku, která se od té doby stane úhelným kamenem nové, biologicky orientované psychiatrie.

Jinak se ale Riedel významně zapsal do dějin ústavní péče v celé monarchii: Svěřena mu byla mimo jiné organizace nově zakládaných psychiatrických nemocnic v monarchii, například Pešti, v transylvánském Hermannstadtu (Sibiu v dnešním Rumunsku), Benátkách, Záhřebu, Lvově. Vypracoval také posudky pro nové budovy ústavů choromyslných v Berlíně, Badenu či Braunschweigu. V roce Riedelova penzionování, 1869, byl také ve Feldhofu u Štýrského Hradce založen nový, prostorný Štýrský zemský ústav pro choromyslné obklopený zahradami: K jeho organizaci byl navíc povolán právě Riedelův někdejší pražský asistent Josef Čermák, který se osvědčil jako úspěšný reformátor psychiatrické péče v Brně.

Spolu s německým psychiatrem Richardem Krafft-Ebingem a Theodorem Meynertem založil Riedel vůbec první rakouský psychiatrický časopis, Wiener Jahrbuch für Psychiatrie. A dočkal se řady prestižních ocenění: V roce 1867 obdržel rytířský kříž císaře Františka Josefa I. řádu železné koruny 3. třídy a v následujícím roce byl dokonce povýšen do dědičného rytířského stavu.

V roce Riedelovy smrti 1870 byla v jeho Dolnorakouském zemském ústavu choromyslných na Brünnlfeldu ustavena tzv. I. psychiatrická klinika, do jejíhož čela byl povolán Theodor Meynert: teprve on byl jmenován skutečně řádným profesorem psychiatrie, svého druhu prvním v monarchii, a jeho renomé brzy přerostlo věhlas jeho někdejšího mentora.

Vídeňská psychiatrie, o níž se o necelé půl století dříve vyjádřil Němec Damerow tak nelichotivě, se stávala právě v této době evropským pojmem. A ačkoli severočeského rodáka J. G. Riedela lze právem považovat za jednoho z vůdčích reformních psychiatrů střední Evropy 19. století, kteří se vydali cestou k humánnějšímu zacházení a současně i k efektivnější léčbě psychicky nemocných osob v Praze, ve Vídni i jinde, jeho jméno dnes připomíná pouze jedna jediná vídeňská ulice.

Autorka je historička, působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze