Orbán odchází klidně, ale konce maďarských vůdců byly trpké: popravy i sebevražda

Od roku 1848 se Uhersko či nově Maďarsko proměňovalo z monarchie na republiku nebo na autoritářské regentství či pronacistickou a stalinistickou diktaturu. Tyto turbulence se promítly i do dramatických odchodů mužů, kteří v čele těchto režimů stáli.

Již první premiér uherské revoluční vlády, která se pokusila o vyhlášení nezávislosti na Habsburcích, Lajos Batthyány (vládl od 17. 3. do 2. 10. 1848), skončil tragicky. Po porážce uherské revoluce byl v Pešti na příkaz knížete Windischgrätze zatčen a v Olomouci postaven před vojenský soud.

V předvečer své popravy se pokusil vzít si život, aby se vyhnul potupné smrti oběšením za velezradu. Popravě sice neunikl, na krku si ale způsobil tak hlubokou ránu, že svého cíle nakonec dosáhl a 6. října 1849 byl na nádvoří věznice v Pešti zastřelen.

Další uherský revoluční premiér Lajos Kossuth (2. 10. 1848 – 2. 5. 1849) po sérii vojenských porážek na svou funkci rezignoval a v přestrojení a s falešnými doklady odešel do exilu, v němž pak nedobrovolně strávil svých zbývajících 45 let života. Zemřel v italském Turíně a jeho posmrtný návrat do vlasti se proměnil v celonárodní demonstraci.

Poslední revoluční premiér Bertalan Szemere (2. 5. 1849 – 11. 8. 1849) emigroval do Paříže, kde jej zasáhly jak finanční krach, tak i duševní choroba. Poté, co mu byl v roce 1865 povolen návrat do vlasti, byl umístěn v ústavu pro choromyslné v Budě, kde i zemřel.

Dominantní postavou uherské politiky byl na přelomu 19. a 20. století István Tisza, jehož druhý premiérský mandát ale poznamenala první světová válka (1913–1917). Když těsně před jejím koncem vypukla v Budapešti tzv. astrová revoluce, vtrhli do jeho vily rozzuření revolučně naladění vojáci a 31. října 1918 ho zastřelili. Tisza, který se svým katům postavil se slovy „Jak jsem žil, tak i zemřu“, pro ně ztělesňoval celý starý uherský systém, který právě kolaboval, a ne zcela oprávněně jej vinili i z rozpoutání války a s ní spojeného utrpení.

Ve stejnou dobu sestavoval ze svých stoupenců, buržoazních radikálů a sociálních demokratů, nový kabinet „rudý hrabě“ Mihály Károlyi. Uherský král Karel IV. nebo také rakouský císař Karel I. v jedné osobě ho 31. října jmenoval maďarským premiérem a tím rovněž uznal rodící se nové Maďarsko jako samostatný stát s vlastní armádou.

Károlyi marně doufal, že od vítězných dohodových spojenců získá příznivé podmínky míru. Nově vzniknuvší Československo, Rumunsko i Jugoslávie si zabraly rozsáhlá území Maďarska a když společně s Francií požadovaly další územní ústupky, Károlyi na začátku roku 1919 abdikoval. Odešel do exilu a do Maďarska se vrátil až v roce 1946.

Krátce ještě působil jako velvyslanec v Paříži, aby brzy po převzetí moci komunisty rezignoval na protest proti rozbíhajícím se politickým čistkám a vykonstruovaným procesům. Zemřel ve francouzském exilu.

Po Károlyim převzali moc v rozkolísané zemi v roce 1919 radikální socialisté a komunisté. Formálním vůdcem sovětské Maďarské republiky rad se jako hlava státu i předseda vlády stal Sándor Garbai (březen–srpen 1919).

Po jejím pádu Garbaie zatkla rumunská armáda, on sám ale nakonec ze zajetí uprchl a zemřel v roce 1947 v Paříži. Faktickým vůdcem Maďarské republiky rad byl však komunistický ministr zahraničí Béla Kun. I on skončil tragicky. Po porážce komunistického experimentu sloužil Moskvě jako agent Kominterny, aby jej na konci 30. let definitivně semlelo soukolí stalinských čistek.

Přestože do premiérského přehledu formálně nepatří, je třeba zmínit i osud posledního uherského krále Karla IV. Habsburského. V roce 1918 se mu sice pod rukama rozpadla monarchie, to jej ale neodradilo od dvou nakonec neúspěšných pokusů znovu alespoň na uherský trůn usednout. Formálně totiž nikdy neabdikoval, pouze se v listopadu 1918 pod tlakem revolučních událostí zřekl své moci v Rakousku i Uhersku.

Když se pak nečekaně na jaře 1921 objevil v Maďarsku a chtěl si od regenta Miklóse Horthyho vzít svou moc zpátky, byl jím odmítnut s odkazem na očekávanou nepřátelskou reakci vítězných mocností, včetně ČSR.

Během svého druhého pokusu o comeback na podzim 1921 se již Karel I. nehodlal nikoho ptát, ale jemu věrné vojenské oddíly byly poraženy a Maďarsko se pod mezinárodním tlakem muselo definitivně s dynastií rozejít. Karel byl odejit na ostrov Madeira, kde v chudobě a nemocen v roce 1922 zemřel.

Ani osudy maďarských vůdců v meziválečném období a během druhé světové války nebyly nijak idylické. Nezvykle dlouhé funkční období premiéra Istvána Bethlena (1921–1931) ukončila prohlubující se hospodářská krize a Bethlenova neochota přistoupit k drastickým ekonomickým opatřením.

I po své rezignaci sice zůstal mocným politikem v pozadí, ale jeho politický vliv klesal úměrně tomu, jak sílil pravicový extremismus, proti němuž z konzervativních pozic dlouhodobě vystupoval. Po obsazení Maďarska Němci v březnu 1944 se proto musel skrývat, aby nakonec ironií dějin zemřel v sovětském zajetí. Přitom byl jedním z mála politiků, kteří varovali před možnými katastrofálními následky spojenectví s nacisty.

To premiér Gyula Gömbös (1932–1936) se již snažil meziválečné Maďarsko transformovat v korporativní stát podle italského fašistického vzoru, narážel ovšem na odpor tradičních konzervativních kruhů včetně regenta Miklóse Horthyho. Nakonec ve své funkci zemřel roku 1936 v německém sanatoriu.

Historie prokázala svůj smysl pro absurditu v případě premiéra Bély Imrédyho (1938–1939), jenž prosazoval antisemitské zákony, aby nakonec musel v únoru 1939 rezignovat, protože se ukázalo, že sám má židovské předky. I proto k němu byla poválečná justice nemilosrdná – v roce 1946 skončil na popravišti jako jeden z hlavních viníků zatažení Maďarska do války.

Pak už v osudech maďarských vůdců začala nemilosrdně úřadovat druhá světová válka. Premiér Pál Teleki (1939–1941) se například nedokázal smířit s tím, že Němci Maďary donutili ke společnému útoku na Jugoslávii, s níž Budapešť krátce předtím uzavřela smlouvu o „věčném přátelství“, a proto si 3. dubna 1941 vzal dobrovolně život.

Tragicky skončil i jeho nástupce László Bárdossy (1941–1942), jenž jako premiér stál za vyhlášením války Sovětskému svazu a i po svém odvolání z funkce se i nadále angažoval v radikálně pravicové politice a spolupracoval s proněmeckými silami.

Po skončení války byl souzen lidovým soudem a v lednu 1946 popraven za válečné zločiny. Premiér Döme Sztójay (březen–srpen 1944) se plně podřizoval německým zájmům a po skončení války také on stanul před soudem a jako válečný zločinec byl v srpnu 1946 popraven.

Generál Géza Lakatos zastával úřad maďarského premiéra jen krátce v kritických měsících srpna až října 1944. Na rozdíl od svých předchůdců ale nebyl po válce díky svým protiněmeckým názorům a postojům popraven. Perzekuci a šikaně se nakonec ani on nevyhnul a zbytek svého života strávil v exilu.

V říjnu 1944 na místo premiéra a Vůdce maďarského národa Němci dosadili čistokrevného maďarského nacistu a vůdce Maďarské národně socialistické strany, známé též jako Strany Šípových křížů, Ference Szálasiho (1944–1945). Jeho osud zpečetila porážka Německa v roce 1945. Jako jeden z hlavních válečných zločinců odpovědných za katastrofu Maďarska byl po válce souzen, odsouzen a v březnu 1946 oběšen.

Popravě unikl regent Miklós Horthy (1920–1944), jenž celé čtvrtstoletí marně čekal na vhodnou mezinárodně-politickou konstelaci k „návratu krále“. Když se v říjnu 1944 pokusil na poslední chvíli vyjednat s Moskvou příměří, Němci jej ihned donutili k rezignaci a aby byl povolnější, jako rukojmí si vzali jeho syna Miklóse. Po válce se již Horthy do své vlasti nevrátil, nebyl ale ani Spojenci postaven před soud. Zemřel v Portugalsku v únoru 1957.

V prvních svobodných poválečných volbách vyneslo do premiérského křesla vítězství Nezávislé malorolnické strany jejího lídra Ference Nagyho (1946-1947). To mu ale poražení maďarští komunisté nemohli odpustit a s podporou sovětské okupační správy se jej snažili za každou cenu zbavit. Když se v květnu 1947 léčil ve Švýcarsku, vynutili si na něm „telefonickou“ rezignaci na dálku a podobně jako před tím Němci si jako rukojmí vzali Nagyovu rodinu. Zbytek života Nagy strávil v exilu a v roce 1979 zemřel v USA.

Nekorunovaným vládcem rudého Maďarska se tak na konci 40. let stal z pozice vůdce komunistické strany „nejlepší Stalinův žák“ Mátyás Rákosi, i on ale v rámci tehdy běžné kumulace funkcí zastával post premiéra (1952–1953).

V létě 1956 v předvečer maďarské revoluce jej ale Moskva donutila nejen k odchodu z politické scény, ale i ze země, a nabídla mu politický azyl, v němž v izolaci a zapomnění žil až do své smrti v roce 1971.

Rákosiho politickým soupeřem a ideologickým rivalem byl Imre Nagy, jenž Rákosiho na popud a s pomocí Moskvy v roce 1953 z premiérské pozice „vyšoupl“. Rákosi mu ale o dva roky později v dubnu 1955 oplatil stejnou mincí a opět s pomocí Moskvy jej poslal do zatím předčasného politického důchodu.

Jenže zatímco sám Rákosi byl již v exilu, vypukla v říjnu 1956 maďarská revoluce a vynesla do funkce premiéra opět Imre Nagye. Revoluci ale nakonec utopila v krvi sovětská intervence a Nagye se zmocnily nejprve sovětské a pak maďarské bezpečnostní orgány. V červnu 1958 byl v Budapešti za kontrarevoluční spiknutí odsouzen k trestu smrti a popraven. O Nagyově osudu rozhodl nový vládce země, „maďarský Husák“ János Kádár, jenž podobně jako před ním Rákosi zemi vládl hlavně ze své funkce vůdce komunistické strany, ale i on zastával premiérskou pozici právě v klíčovém normalizačním období 1956 až 1958 (a pak ještě v letech 1961–1965).

Když přišla perestrojka, z Moskvy vanoucí nový gorbačovský vítr smetl i Nagyova kata Kádára. Z čela strany byl „odejit“ již v květnu 1988 a s politickým životem se definitivně rozloučil o rok později. Zemřel v červenci 1989 uprostřed bouřlivých změn, které v Maďarsku smetly vše, co tu od roku 1956 budoval. Jen několik dní před Kádárovou smrtí byl v červnu 1989 v Budapešti slavnostně rehabilitován muž, jehož on sám poslal na šibenici, Imre Nagy.

Porevoluční premiéři již odcházeli ze svých postů víceméně spořádaně, tedy po prohraných volbách a v řádném termínu. Byly tu ale výjimky. První demokraticky zvolený premiér József Antall (1990–1993) zemřel po těžké nemoci ještě během svého mandátu.

Předčasný konec premiéra Pétera Medgyessyho (2002–2004) si vynutili jeho vlastní koaliční partneři.

Ambicióznímu a z podnikatelského prostředí pocházejícímu Ferenci Gyurcsánymu (2004–2009) politický vaz zlomil únik nahrávky z neveřejného stranického jednání, na němž otevřeně přiznával, že on i jeho vládní kolegové veřejnosti lhali „ráno i večer“.

Následovaly masové protesty, kolaps důvěry i politický pád, z nějž pak vytěžil ústavní většinu a možnost vybudovat zcela nový politický režim Viktor Orbán.

Autor je historik