Ondrej Nepela - hvězda, která musela komunistům za svobodu draze zaplatit

Krasobruslař se ještě vysmrká do papírového kapesníku, odrazí se od mantinelu a rozjede se do středu ledové plochy. Hala zaburácí, když hlasatel oznámí jméno domácího favorita: Ondrej Nepela.

Byla to nejdůležitější jízda jeho kariéry. Díky ní mohl získat víc než jen třetí titul mistra světa. Víc než pouhé povolení vycestovat do Německa, kde by se konečně připojil ke krasobruslařským profesionálům ve vysněné ledové revue Holiday on Ice.

Ve volné jízdě, do níž sice vstupoval s náskokem, avšak ne tak velkým, na jaký byl po povinných cvicích zvyklý, šlo ještě o něco dalšího. O cosi, co Ondrej Nepela během svého života v Československu nikdy zcela nepřiznal, ale čemu dal průchod poté, co se mu nakonec podařilo legálně vycestovat na Západ. O vlastní vnitřní svobodu, o prožívání queer identity, o níž v jeho domovské zemi nikdo oficiálně nevěděl.

Ondrej Nepela však teď musel uspět. Nejen se zúčastnit – což byla původní podmínka vedení Komunistické strany Československa pro udělení povolení k emigraci. Jak by to vypadalo, kdyby domácí miláček zarmoutil publikum ziskem třeba jen stříbrné medaile? Ne, od Ondreje se nečekalo nic jiného než zlato a mladý závodník, který měl na kontě už pět evropských prvenství, dva tituly mistra světa a především byl olympijským vítězem ze Sappora 1972, si to plně uvědomoval. Zaujal pozici na opačné straně kluziště, než kde stála jeho trenérka, ještě jednou se zhluboka nadechl, pokynul rozhodčímu, který za mantinelem pouštěl hudbu, zvedl ruce do první pozice – a rozjel se.

Právě tato jízda byla vyvrcholením dramatických událostí, které se daly do pohybu o rok dříve. Ondrej Nepela se nejprve stal prvním slovenským vítězem zimních olympijských her – v japonském Sapporu. Krasobruslař, který podle slov své trenérky Hildy Múdré nikdy neoplýval výjimečným talentem, ale dokázal vše dohnat mimořádnou pracovitostí a vytrvalostí, exceloval v povinných cvicích, jež tvořily významnou část celkového bodového hodnocení dvoukolové soutěže. Právě po povinných cvicích vedl Nepela o neuvěřitelných 74 bodů před druhým Četveruchinem ze Sovětského svazu. Trenérka tehdy v Japonsku tvrdila, že kdyby se Nepela následující den ve volných jízdách i „po zadku klouzal“, na vítězství by mu to stačilo. A skutečně – Ondrej při trojitém tulupu spadl, ve volné jízdě skončil až čtvrtý, ke zlaté medaili to však i díky tehdejším bodovacím pravidlům bohatě stačilo.

Zlatou medailí završil sbírku všech titulů, kterých mohl Ondrej ve své soutěžní kariéře dosáhnout. V jednadvaceti letech už získal vše, co bylo v amatérském krasobruslení možné, a nabyl dojmu, že se už nemá kam posunout.

Ještě si v roce 1972 sice „odskočil“ do Calgary, kde se stal podruhé mistrem světa, při následných exhibičních vystoupeních s kanadskými a americkými krasobruslaři se však jednou večer trenérce svěřil, že by chtěl závodní brusle pověsit na hřebík a konečně si splnit celoživotní sen: bruslit s profesionály v Holiday on Ice. Svět barevných a třpytivých kostýmů, výrazného líčení a show programů ho lákal už od dětství a trenérka Hilda Múdra to dobře věděla. Ačkoli se jí Ondrejova prosba o konci kariéry neposlouchala lehce, po několika dnech společných procházek po New Yorku nakonec souhlasila.

Do Československa se vraceli s představou, že povolení k vycestování Ondrej dostane. Koneckonců nebyl prvním sportovcem, který o podobný „papír“ žádal. Už dříve tak učinila jeho velmi dobrá přítelkyně a bývalá reprezentační kolegyně Hanka Mašková. Ta se během mistrovství světa v Coloradu v roce 1969 rozhodla ukončit závodní kariéru rázným gestem – po povinných cvicích hodila brusle do jezera. Doložku, byť za vyděračských finančních podmínek sportovního svazu, dostala, a tak už rok a půl bruslila se souborem Holiday on Ice především ve Francii.

Ondrej se chtěl téměř jistě připojit ke své nejlepší kamarádce – poutalo je dlouholeté důvěrné přátelství už od dětských let a navíc Hanka Mašková patrně jako jediná tušila tajemství Ondrejovy queer identity.

Když 1. dubna 1972 vystoupil Nepela z letadla na bratislavském letišti po návratu z Calgary spolu s trenérkou a sportovní delegací, čekalo ho bouřlivé přivítání. Vítali ho nejen fanoušci, ale především rodiče, představitelé jeho domovského sportovního oddílu Slovan Bratislava i další funkcionáři. V jejich tvářích se zračila radost a úleva z jeho návratu, Ondrej si však během rozhovoru pro slovenskou televizi všiml ještě něčeho jiného. Vytušil, že se stalo něco zlého – poté, co ho matka pevně objala. V dálce na ranveji si všiml přistavené „šestsettrojky“ i s řidičem, ke které ho davem vedla delegace funkcionářů. Někdo mu cestou cosi pošeptal do ucha. Ztuhl, když se dozvěděl, že přistavené auto míří přímo do pražského krematoria v Motole. Jeho přítelkyně Hanka Mašková předchozí noc zahynula při autonehodě.

Smrt Hanky Maškové byla podle blízkých pro Ondreje Nepelu ohromnou ranou, z níž se prý nikdy úplně nevzpamatoval. Ondrej zřejmě krátce zvažoval, zda má odchod do Holiday on Ice smysl i bez přítomnosti jeho blízké duše v souboru, nakonec se však rozhodl, že do show odejde.

Netušil, že smrt přítelkyně jen odstartuje sérii absurdních událostí, která měla vyvrcholit právě jízdou na mistrovství světa v Bratislavě o rok později.

Komunističtí funkcionáři totiž správně odhadli potenciál „nepelománie“ pro umlčení domácích kritiků v rychle postupující normalizaci počátku 70. let. Nepela coby největší sportovní ikona československého sportu těch let mohl stále poskytovat rozptýlení obyvatelstvu svým sportovním uměním, zatímco vládnoucí strana pokračovala v masivních čistkách…

Stačilo zorganizovat mistrovství světa v Nepelově domovské Bratislavě a podmínit udělení výjezdní doložky k jeho vysněnému odchodu do Holiday on Ice účastí v soutěži. A přesně to se stalo.

Nepela zuřil, ale zdálo se, že nemá na výběr. Byl zklamaný, cítil se zrazený a oklamaný představiteli země, které od dětství sloužil, pro niž dřel. Lepší karty však držel slovenský premiér Peter Colotka, který spolu s Antonínem Himlem, předsedou Ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy, jednali na objednávku generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka. Museli však našlapovat opatrně – tehdejší celebritu si nechtěli znepřátelit.

A tak se v Nepelově bytě v bratislavské Dúbravce, který rodina získala za Ondrejovu vzornou reprezentaci, střídaly delegace a přesvědčovaly ho, ať se ještě jednou obětuje pro vlast a pozvedne ducha československého národa. Ondrej odmítal znovu a znovu. Nakonec však neexistoval způsob, jak přetlačit odhodlané funkcionáře KSČ, a nezbylo mu než sklonit hlavu a souhlasit s ještě jedním startem.

Ondrej se však nezlobil jen na politiky. Cítil, že ho v jeho snažení dostatečně nepodpořila ani trenérka Múdra, která ve slabé chvíli při klíčovém rozhovoru s premiérem Petrem Colotkou řekla: „I bych to Ondrejovi dopřála, ale bojím se, že soudruh Colotka dostane od soudruha Husáka přes prsty, když nesplní domácí úkol.“

Hilda Múdra, původem Rakušanka, byla nejen Ondrejovou trenérkou, ale téměř druhou matkou, která od dětství zastupovala rodiče i mimo sportovní život, chodila například i na Ondrejovy rodičovské schůzky. V obtížné situaci se snažila manévrovat, neměla však páku, aby svého svěřence zbavila přání samotného generálního tajemníka.

Vysloužila si tím Ondrejův hněv. Odmalička spíše tichý, introvertní a velmi poslušný chlapec začal v posledním roce své kariéry zlobit, rebeloval, přestal poslouchat. Na tréninky chodil pozdě nebo vůbec, v legendárním bratislavském hudebním klubu Véčko se objevoval častěji než na zimním stadionu a svým přístupem dokazoval trenérce i okolí, že má tréninků plné zuby a nehodlá se přemáhat a soustředit se na skvělý výkon na MS v Bratislavě.

Na tomto výkonu však závisela Ondrejova vysněná budoucnost – a to si trenérka Múdra plně uvědomovala. A tak skousla měsíce „nepříjemného“ a „hubatého“ Ondreje a přestože si on sám ničil budoucnost a sen o odchodu nedisciplinovaností a apatií, Múdra držela kurz lodi v moři Nepelových nálad pevně v rukou. Snad tomu „pomohla“ i dnes už legendární facka jejího syna Pavla Múdrého, který Ondrejovi jednu vlepil během soustředění v italském středisku Cortina d’Ampezzo, když Nepela Hildě opět drze oponoval.

Tak či onak, po návratu z letního soustředění se Ondrejova disciplína mírně zlepšila. To už však přicházely první tlaky z více stran – vládnoucí strana byla lehce znepokojena jeho výkonností, vstupenky na mistrovství světa v Bratislavě se skvěle prodávaly, každý chtěl vidět poslední vítězství domácí hvězdy a nic jiného než zlato se neočekávalo.

Funkcionáři patrně nikdy výslovně nestanovili podmínku, že Ondrej musí pro získání povolení vyhrát, Nepela jim však po porušení předchozí dohody o odchodu nedůvěřoval. Zároveň se ani on sám nechtěl se soutěžní kariérou rozloučit jinak než vítězstvím.

Jeho forma však po odbyté první části sezony kolísala, a navíc se mezi sezonami změnilo bodové hodnocení jednotlivých částí soutěže. K povinným cvikům a volné jízdě přibyl takzvaný krátký program a bodová hodnota povinných cviků, v nichž Ondrej exceloval, už neměla takovou váhu.

Nervozita všech stoupala. Silné pochybnosti přišly už na mistrovství Slovenska. Tam, ačkoli vyhrál, spadl při trojitém salchowu. Stejný scénář se opakoval na lednovém mistrovství Evropy v Kolíně nad Rýnem, kde Nepela opět při trojitém salchowu zaváhal a znovu spadl. Soutěž těsně vyhrál, ale na záda mu už dýchali Sovět Četveruchin i Němec Hoffmann, oba excelentní ve volných jízdách. Ondrej se začal obávat, že trojitý salchow je pro něj zakletý a že skok nezvládne ani potřetí.

A tak přišel začátek března 1973. Bratislava se oděla do květinové výzdoby, z výloh se na tisíce návštěvníků z celého světa usmívala Ondrejova podobizna s jasně zářící jedničkou. Nikdo nepochyboval – jen mladý krasobruslař byl vnitřně znejistělý. Věděl, že jeho budoucnost a osobní svoboda závisí na nejbližších 48 hodinách. Trenérka Múdra toho poslední dva týdny před soutěží moc nenaspala.

Nepela však potvrdil své kvality v povinných cvicích, nezklamal ani v krátkém programu, a tak do volných jízd pozdě večer 2. března 1973 nastupoval z prvního místa.

Zazněly tóny Čajkovského Louskáčka a Ondrej zahájil volnou jízdu. Úspěšně zvládl úvodní dvojitý axel, po němž měl přijít kritický trojitý salchow. Diváci nedýchali, když se odrazil od ledu. Dopadl – úspěšně. Hala zaburácela. Na tváři trenérky Múdré se objevil úsměv a úleva. Zbytek jízdy zvládl Ondrej Nepela povzbuzený úspěšným skokem bez jediné chybičky. Diváci byli nadšení, národní hrdina je nezklamal.

Funkcionáři v čele s Husákem Nepelu objímali, generální tajemník Husák dokonce prý dojetím uronil slzu.

Jen Ondrej na archivním záznamu působí, jako by se nedokázal radovat. Docházelo mu teprve, že se mu sen splnil? Nebo stále pochyboval, zda mu strana i po úspěchu dovolí odejít? Anebo to byl výraz člověka, který jediný věděl, jakou cenu musel zaplatit?

Poté, co Nepela legálně emigroval do západního Německa, zcela se vytratil z očí veřejnosti. O jeho úspěšné třináctileté kariéře v Holiday on Ice nepadlo v československých médiích ani slovo. Až jeho předčasná smrt v roce 1989 stála režimu za zmínku: v miniaturním textu v černém rámečku stálo, že Ondrej Nepela, československý reprezentant, zemřel 2. 2. 1989 na rakovinu lymfatických uzlin v německém Mannheimu.

I v poslední zprávě si komunističtí funkcionáři pohlídali, aby bývalému šampionovi a národnímu hrdinovi vyhradili nedůstojné místo a informovali čtenáře stručně – a polopravdou.

Ondrej Nepela by se 22. ledna 2026 dožil 75 let.

Autor je scenárista a režisér filmu Nepela (2025)