Mýty o atentátu na Heydricha - útok se odehrál jinak, než jak ho líčí filmy

K útoku došlo krátce po půl jedenácté dopoledne, když Heydrichův mercedes šoférovaný Johannesem Kleinem musel v ostré zatáčce na tehdejší Kirchmayerově třídě v pražských Holešovičkách ubrat rychlost. Jak popsal historik Eduard Stehlík, parašutista Gabčík stojící na chodníku v tu chvíli vytáhl zpod pláště ukrytý samopal Sten Gun a pokusil se protektora zastřelit. Jenže zbraň selhala. V samopalu se vzpříčil náboj. Heydrich si útočníka všiml a místo toho, aby dal svému řidiči pokyn co nejrychleji odjet, rozkázal mu zastavit. S atentátníkem si to chtěl osobně vyřídit. V tu chvíli už ovšem letěla vzduchem směrem k vozu Kubišem vržená bomba, jejíž exploze Heydricha sice bezprostředně nezabila, ale způsobila mu vážná zranění, kterým později podlehl.

Klíčovou roli v tom, jak si většina lidí atentát i pozdější boj statečných parašutistů proti stonásobné přesile nacistů v pražském pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje představuje, sehrál slavný film Atentát z roku 1964. Ve své době průlomové dílo přeneslo v postupně se uvolňující politické a společenské atmosféře 60. let na plátna kin příběh, o kterém se po nástupu komunistů k moci příliš mluvit nesmělo. Snímek režiséra Jiřího Sequense je v kontextu doby jistě mimořádným počinem se skvělými hereckými výkony. Zároveň však vytvořil řadu legend, které diváci převzali jako fakta věrně popisující průběh atentátu.

Už samotný útok líčil tak, že Gabčík – jehož ztvárnil herec Ladislav Mrkvička – nejprve vešel do silnice, pak přeběhl přímo před pomalu jedoucí Heydrichův mercedes, zastavil se a pokusil se vystřelit ze samopalu. I ve filmu zbraň selhala. Když Kubiš, v podání herce Rudolfa Jelínka, stojící na chodníku viděl, že se útok nezdařil, rychle vytáhl z aktovky bombu a vrhl ji na mercedes.

„Pokud by se Gabčík choval tak, že by vešel nebo skočil se samopalem do jízdní dráhy auta, tak si koleduje o to, že řidič dupne na plyn a srazí ho. Naopak, pokud bude střílet z chodníku, má prakticky po celou dobu Heydrichovo auto z boku na mušce. Provedení útoku na Heydricha zkrátka bylo velmi dlouho popisováno úplně špatně a je značně ovlivněné právě filmem Atentát,“ zdůraznil historik Stehlík. Že šlo o výmysl tvůrců filmu, a nikoliv popis skutečné akce, potvrdil také badatel Jaroslav Čvančara, jeden z největších znalců okolností spojených s atentátem na Heydricha. Tomu to před lety přiznal i režisér Sequens. „Já vím, že to tak nebylo, že je to nesmysl,“ řekl Čvančarovi. „Jenže já jsem hlavní scénu potřeboval pro oko kamery rozpohybovat,“ vysvětlil mu.

Z toho, jak filmoví tvůrci útok na Heydricha obvykle líčí, vyplývá, že hození bomby bylo jakýmsi nouzovým řešením až poté, co selhal Gabčíkův samopal. Jenže podle Eduarda Stehlíka byla bomba – upravený britský protitankový granát vz. 73 Mk. 1 – v plánu útoku od počátku klíčová. Ostatně Kubiš neměl v aktovce jen jednu, ale dvě. Důležitým faktem je, že Kubišovu bombu nešlo urychleně aktivovat jako běžný ruční granát pouhým vytržením pojistky. Kubiš již musel mít předem odšroubovaný bakelitový kryt pojistky a prstem pevně, ale opatrně přidržovat olůvko, kterým je zakončena textilní páska, po jejímž odvinutí je teprve bomba odjištěna.

„Upnuli jsme se k verzi, že Gabčíkovi selhala zbraň, a proto došlo na záložní variantu v podobě Kubišem vržené bomby. Jenže ve skutečnosti tato akce takto nikdy nacvičována nebyla,“ vysvětlil Stehlík. Kubišova bomba podle jeho přesvědčení tedy byla primární zbraní, která měla auto znehybnit a zlikvidovat osádku vozu. Gabčík měl střelbou ze samopalu z chodníku úspěch akce jistit.

Už příjezd Heydrichova vozu do osudové zatáčky je provázen mýtem spojeným s kapesním zrcátkem. Ve chvíli, kdy se Heydrichův mercedes přiblížil k místu vybranému parašutisty pro úder, měl dát Kubišovi s Gabčíkem signál odrazem slunečních paprsků v zrcátku další parašutista – člen výsadku Silver A Josef Valčík. Podle Stehlíka je ale nepravděpodobné, že by si Kubiš s Gabčíkem přibrali do akce kolegu, který nebyl pro tuto operaci v Londýně určený. Navíc byl v té době nacisty již dekonspirovaný, existovaly totiž plakáty s vyhlášeným pátráním po muži s Valčíkovou fotografií. Také v pátracím oběžníku gestapa, který se rozesílal i do služeben v ostatních nacisty okupovaných zemích Evropy, se psalo o hledání jistého Miroslava (místo správného Josefa) Valčíka.

Spekulace o tom, že kromě Gabčíka a Kubiše se mohl v místě útoku pohybovat ještě nějaký další československý parašutista, možná vznikly i na základě zmínky obsažené v jednom z německých hlášení sepsaných v den provedení atentátu. Ta připouštěla účast „třetího pachatele“, v dalších zprávách vyšetřovatelů už se ale hovoří jen o dvou. Nutno dodat, že právě v těchto prvních dílčích zprávách se objevují nejrůznější zmatečné a nesmyslné informace, například že útok byl spáchán cyklistou s revolverem. „Další materiály gestapa ani poválečná svědectví vůbec o účasti třetího muže na místě atentátu nehovoří,“ upozornil archivář Vojtěch Šustek.

Za těmito i řadou dalších legend spojených s atentátem nestojí pouze fantazie filmařů. Důležitým tvůrcem mýtů spojených s výsadkem Anthropoid byl i jistý Ladislav Vaněk. Šlo o jednoho z představitelů Sokola a jeho odbojových struktur. A pak také o muže, který po svém zatčení gestapem hodně mluvil. A to i v případech, kdy k tomu nebyl nucen. Po válce se stal spolupracovníkem komunistické StB a pokračoval v „dráze“ obratného manipulátora.

Právě Vaněk ve svých fabulacích v průběhu let přidával do místa atentátu stále další a další aktéry. „Kdybychom měli věřit Vaňkovu popisu, který prezentoval v závěru 80. let, tak bychom s trochou nadsázky mohli říct, že ve chvíli útoku bylo v té zatáčce tolik odbojářů, že tam snad ani to Heydrichovo auto nemohlo projet,“ řekl historik Stehlík. Vaněk tam totiž umístil kromě Kubiše s Gabčíkem i zmiňovaného Valčíka a také další parašutisty – Adolfa Opálku a Jaroslava Švarce. „A samozřejmě i sám sebe, a to dokonce na invalidním vozíku, ve kterém pod dekou skrýval zbraň. Také se tam měly pohybovat další příslušnice odboje, které ho tam na vozíku přivezly,“ líčil Stehlík.

Stejnou zkušenost měl s Vaňkem i badatel Čvančara: „V polovině 80. let jsem ho vyhledal jako váženého pamětníka. Přátelsky mě přijal a asi dva roky jsme se scházeli. Ovšem tak, jak jsem postupně pronikal do podrobností a detailů událostí kolem Anthropoidu, tak se mi některé jím tvrzené věci zdály být nelogické. Začal jsem se na ně vyptávat, za což jsem od něj sklidil nevoli, až to skončilo tím, že mě vyhodil,“ popsal Čvančara.

Vaněk také šířil lež, že atentát byl zbytečnou akcí, protože Heydrich měl v protektorátu skončit a přesunout se do Francie, kde by podle Hitlerova rozkazu dostal za úkol potírat tamní odboj. Nic takového ale v plánu ve skutečnosti nebylo.

Tuto tezi vydával za fakt také komunistický historik Čestmír Amort, který dokonce přišel s tvrzením o existenci dokumentu, jenž měl dokazovat skutečnost, že o připravovaném přesunu Heydricha věděl československý exil v Londýně. A že navzdory tomu od provedení atentátu neupustil, ačkoliv bylo jasné, že smrt jednoho z nejvýše postavených mužů třetí říše vyvolá v protektorátu krvavou mstu okupantů. Cílem těchto lží byla snaha očernit nekomunistický západní odboj.

„Vaněk dokonce tvrdil, že Heydrich už byl téměř připraven na cestu do Paříže, odkud by se pak do protektorátu již nevrátil, a tak byl 27. květen 1942 posledním dnem, kdy bylo údajně možné atentát provést. Všechno to byly ale jen Vaňkovy výmysly,“ objasnil Stehlík.

Ačkoliv výbuch bomby vržené Kubišem bezprostředně Heydricha ze světa nesprovodil, nakonec se mu ale stejně stal osudným. Při explozi jeden z úlomků prorazil sedačku a pronikl do Heydrichova těla, kam zatáhl i velmi nebezpečné chuchvalce z polstrování. Ty protektorovi pravděpodobně způsobily otravu, která se mu stala osudnou. Heydrich zemřel 4. června 1942 ráno v nemocnici na Bulovce.

Ani přes brutální represe a nasazení tisíců mužů, kteří pátrali po atentátnících, vyšetřování zásadní posun nepřinášelo. Zlom přišel až 16. června, kdy na gestapo dobrovolně přišel člen paravýsadku Out Distance Karel Čurda a vypověděl vše, co mohl. Ačkoliv sám o místě úkrytu parašutistů nevěděl, Němce přivedl na stopu k mnoha jejich podporovatelům. Dva z nich – Aťa Moravec a Hana Krupková – po brutálním mučení úkryt prozradili.

Psal se 18. červen 1942, když se brzkého rána k pravoslavnému chrámu svatých Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici začaly sjíždět nákladní vozy plné příslušníků SS. Na místě v té době již byli muži z gestapa a německé policie. V chrámu se kromě Kubiše a Gabčíka ukrývali i další parašutisté – Josef Valčík, Adolf Opálka, Josef Bublík, Jaroslav Švarc a Jan Hrubý. V následujících sedmi hodinách čelili stonásobné přesile.

Rozpoutal se boj, který ovšem nevypadal tak, jak ho známe hned z několika filmových zpracování. A to nejen z již zmiňovaného Atentátu, ale také například z amerického snímku Anthropoid z roku 2016 či o rok mladšího koprodukčního filmu Smrtihlav francouzského režiséra Cédrica Jimeneze. Parašutisté v nich stříleli ze samopalů Sten Gun a dokonce i z lehkého kulometu.

Ve skutečnosti však sedmička parašutistů neměla ani ty samopaly. Disponovala pouze deseti pistolemi a jedním revolverem a velmi omezeným počtem nábojů. Dále měla jen několik málo bomb stejného typu a zřejmě také zápalné lahve.

Při sledování filmového zpracování boje o chrám můžeme vidět podlahu i schody doslova poseté mrtvolami či raněnými německými vojáky. Historickou pravdou je, že při přestřelkách se sedmi parašutisty nezahynul ani jeden Němec. Měli jen několik lehce zraněných. Prvním byl příslušník gestapa Kurt Kahlo, 33letý vrchní kriminální asistent, jenž byl postřelen do palce. Při pokusu vyjít úzké točité schody vedoucí na kůr byl SS-Rottenführer Grahlert zasažen kulkou do přilby. Další dva vojáci byli posléze zraněni při marném pokusu proniknout do krypty, kde stále vzdorovala čtveřice posledních parašutistů.

Žádný z těchto faktů však neubírá na statečnosti mužů, kteří před 84 lety za cenu vlastního života stvořili jeden z největších hrdinských příběhů moderních českých dějin.