Originální zpráva o životě v Gulagu: příliš se nelišil od sovětské „svobody“

Pravicový a konzervativní český tisk, například Národní listy, ji přijal jako otřesné a pravdivé svědectví o „bolševickém ráji“. Levicové a zejména komunistické noviny Rudé právo ji označily za „buržoazní propagandu“ a výplod lživých výmyslů placených cizími rozvědkami. Každopádně se překlad pořízený Ladislavem Ptáčkem stal prvním knižním vydáním tohoto díla ve světě. Ruský originál vyšel až v srpnu 1936 v Bulharsku, do té doby Soloněvič publikoval své zážitky v emigrantském časopisu Golos Rossiji.

Soloněvičovo vyprávění začíná na podzim roku 1933 příznačně v leningradské věznici na Špalerného ulici, kde se autor ocitnul spolu se svým synem Jurijem a bratrem Borisem kvůli údajnému organizování kontrarevoluční skupiny, protisovětské agitaci, špionáži - a za zcela reálný pokus o útěk ze Sovětského svazu.

Represivní systém v Sovětském svazu byl spjat s vládou bolševiků od okamžiku, kdy se v listopadu 1917 chopili moci. Po likvidaci či vypuzení politických protivníků, aristokracie, církevních hodnostářů, buržoazie a s režimem nesouznících intelektuálů a umělců do emigrace přišli na řadu ve vlnách cíleného teroru nejen cizinci a etnické či národnostní skupiny, ale i vrstvy populace, kterým režim sliboval spravedlnost a zlepšení jejich sociálních i ekonomických podmínek.

Represivní orgány státní policie Čeka, později OGPU, GPU či NKVD, se tak zaměřily na rolníky-kulaky, údajné sabotéry, špiony a reakcionáře zatýkaly mezi dělníky, učiteli, profesními odborníky, čistkami si prošla armáda i samotná strana. Od listopadu 1917 v Sovětském svazu zkrátka neexistovala společenská třída, která by nebyla vystavena perzekucím, věznění, popravám.

V dějinách lidstva nevídané rozměry nezákonností přesně popsal v knize Minulost jedné iluze francouzský historik François Furet: „Když se na začátku 20. let objevil na scéně Sovětský svaz a jeho stalinský režim, chyběl mu v dějinách precedens. Nepodobal se ničemu z toho, co už existovalo dříve. Žádný stát na světě si dosud nevytkl za cíl zabíjet své rolníky, deportovat je nebo je porobit.“

V meziválečném Československu se o těchto událostech informovalo podobně jako o každodenní sovětské realitě neboli podle politické příslušnosti či orientac autora. Příkladem ideologicky ovlivněného díla by mohla být brožura z roku 1927 s názvem Pravda o vězeních sovětského Ruska, kterou napsal pražský advokát a tehdy ještě přesvědčený komunista František Polák (1889-1970). Reagoval na zprávy ze západoevropských médií o bolševických věznicích, srovnávaných se středověkými mučírnami.

Polák ve svém díle naopak zdůrazňuje výchovný a humánní charakter těchto nápravných zařízení, která jsou údajně zcela nesrovnatelná s mučírnami buržoazního světa. Ironií osudu měl brzy poznat na vlastní kůži, jak hluboce se mýlil, neboť v sovětských žalářích a Gulagu strávil osm let svého života. Později, kdy žil ve Spojených státech, své zkušenosti popsal v několika publikacích, především v knize Jak žili a umírali sovětští otroci.

Zprávy tuzemských autorů o tom, co se opravdu dělo v sovětských věznicích a lágrech, se česká veřejnost dověděla až v roce 1938, kdy po návratu z Gulagu a vyhnanství začal publikovat v časopise Širým světem své zážitky a vzpomínky učitel Jiří Bezděk.

Informační vakuum o sovětských represích ale v meziválečném Československu neexistovalo. Na toto téma zde vycházelo množství publikací, například svědectví o perzekucích, prohlídkách bytů, sledování nepohodlných osob, zatýkání od emigranta V. M. Černova Co jsem zažil v sovětském Rusku vydané v Praze roku 1922.

V dobovém evropském kontextu se pak staly výjimečnými dvě knihy publikované rovněž v Praze. V roce 1932 to byla brožura Z ráje sovětské svobody (zápisky čekisty). V závorce uvedený název napovídá, že šlo o jedinečný popis tehdy tajemstvím obestřené sovětské státní bezpečnosti. Kniha seznamovala se strukturou, metodami a cíli této represivní policejní organizace, to vše z pohledu zasvěcence neboli na Západ přeběhlého vysokého důstojníka GPU jménem Georges Sergejevič Agabekov (1896-1937).

O rok později se v českých knihkupectvích objevila publikace Tábory smrti v SSSR, v níž autor informoval o tom, co se v Sovětském svazu následně děje s lidmi, kteří padli do rukou tamní policii. Opět bývalý čekista Nikolaj Ignatevič Kiselev (1897) v mnohém předznamenal pozdější slavné dílo Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag, neboť šlo o první ucelenější zprávu o síti bolševických lágrů, především o těch na Soloveckých ostrovech, kde Kiselev působil coby zplnomocněnec inspekčního a informačního oddělení Správy severních táborů zvláštního určení.

Autoři těchto publikací represe zaznamenali jako nepřímí svědkové nebo se jako Agabekov či Kiselev na nich osobně podíleli. Avšak co všechno prožíval a čím vším trpěl člověk, který se jako vězeň dostal do soukolí státní policie, žalářů a Gulagu, čtenářům sdělit nemohli, neboť neměli osobní zkušenosti s pádem na dno humanity a ztráty veškeré naděje jako novodobý otrok sovětských lágrů. Proto byla kniha Ivana Soloněviče Rusko za mřížemi v té době unikátní.

Novinář a publicista tělem i duší Soloněvič v textu na dalších stránkách rekapituluje svůj dosavadní život, v němž se živil jako vynikající sportovec psaním tematických článků do novin a organizováním sportovních podniků či osvětových přednášek o „fyzkultuře“, ale i jako přístavní dělník, nosič, dřevorubec, výrobce kefírového zákysu, pašerák potravin z venkova do hladovějících měst, zakladatel kočovného cirkusu, kde s nerozlučným bratrem Borisem, rovněž aktivním sportovcem, předváděli silácké výstupy, různé zápasnické styly a box.

Procestoval tak Bělorusko, velkou část Ukrajiny i Ruska a poznal hrůzy občanské války, léta hladomoru, násilnou kolektivizaci venkova, bídu a zmar rodící se sovětské společnosti.

Z těchto i dalších zkušeností, třeba dvouleté internace bratra Borise v lágru na Soloveckých ostrovech za organizování ilegální mládežnické zájmové skupiny, se proto zrodilo rozhodnutí opustit Sovětský svaz. V září 1932 se Soloněvičovi pokusili o útěk přes Karélii do Finska. Jejich záměr zmařilo nepříznivé počasí. Druhý pokus z května 1933 se neuskutečnil kvůli akutnímu zánětu slepého střeva syna Jurije. Třetí pokus plánovali na září 1933. Ke skupině se přidal i agent kontrarozvědky OGPU Nikolaj Babenko, všichni tak byli zatčeni ve vlaku do Murmansku. Zátah provedlo 36 příslušníků OGPU, převlečených za pasažéry a průvodčí.

Obrazy ze života deportovaných autor podává velice čtivým a často originálním způsobem. Je vidět, že v Gulagu se ocitl zkušený novinář, zvyklý využívat své pozorovací schopnosti, smysl pro detail, empatii i znalost lidských povah. Popisy táborové lázně, špinavých zavšivených baráků, nedostatečné hygieny i lékařské péče, hladu, vyčerpání, těžké fyzické práce, charakterů spoluvězňů či dozorců, ale i ztráty smyslu a naděje lidských bytostí režimem proměněných v otroky jsou přesné a zevrubné.

Tak jako zpráva o početné dětské kolonii sirotků, v ruském žargonu bezprizorních, utopené v severních bažinách s jediným cílem - likvidování nepotřebných podvýživou a nemocemi. Mimo to Soloněvič dokáže i osobitě glosovat: „Jestli mne tábor překvapil, tak tedy tím, že v něm nebylo nic zvláštního. Ovšem byly to galeje. Kde však v Rusku není galejí? Táborové baráky jsou odporné. Na ,svobodě´ jsem však viděl ještě horší, a daleko horší. Je docela možné, že v poměru k počtu procent lidí, kteří umírají hladem, je zde číslice větší než třeba na Ukrajině, hladem však umírají zde i tam. Rozsah práv a bezpráví je tu stejný jako na svobodě. Zde i tam je mnoho velitelů, kteří mají právo buď přímo odstřelit, nebo jinak sprovodit ze světa.“

Útěk z Gulagu se bratrům Soloněvičovým a Jurijovi podařil originálním způsobem. Ivan jakožto známý sportovní aktivista a funkcionář dokázal přesvědčit velitele lágru Podporožje na pomezí Leningradské oblasti a Karélie, že zorganizuje táborovou sportovní spartakiádu. V knize svůj záměr popisuje následovně: „Je samozřejmé, že se nikdy v táboře na žádnou tělesnou kulturu nepomýšlelo. Není přece možno chtít od člověka, který pracuje dvanáct hodin denně při naprostém nedostatku stravy někde u polárního kruhu, aby si po práci šel zahrát fotbal. Šel jsem do věci proto, aby v ní byla masa nadšení, rekordy, aby Spartakiáda byla vychválena v moskevských časopisech i v cizích novinách, aby byla filmována, zkrátka, aby všem karasům doma i za hranicemi bylo dokumentárně ukázáno to, jak se sovětská vláda stará o táborníky, bandity, kontrarevolucionáře, záškodníky atd.“

Nadřízení i moskevské ústředí na vějičku sedli a vězněný novinář tak obdržel zvláštní povolení objíždět bez eskorty tábory dané oblasti a vybírat vhodné vězně sportovce, trenéry i rozhodčí, kteří měli být soustředěni do osady Vička, kde se měla po patřičném odpočinku konat v polovině srpna 1934 velkolepá spartakiáda.

Namísto toho pár dnů před zahájením sportovní akce Soloněvičovi vyrazili za svobodou. Jejich útěk bažinami a lesy Karélie trval 16 dnů a v mnohém připomíná osudy skupiny bratří Mašínů. Proměny počasí, pronásledovatelé v patách, náhodné provizorní úkryty, bloudění v neznámém kraji, únava, strach, ale i nutné štěstí, když třeba s příchodem noci leželi naprosto vyčerpaní v trávě na břehu jezera, kudy proplouval policejní člun a byť je reflektory ozářily, příslušníci NKVD si jich nevšimli. Finskou hranici nakonec překročili a kniha tak končí slovy: „Před námi se otevřel nový život – neznámo jaký – v každém případě však ne otrocký…“

Ivan Soloněvič se do rodné země už nikdy nevrátil. V exilu se stal významným ruským emigrantem i díky úspěchu své knihy. Mimo to založil populární noviny Hlas Ruska, podílel se na úvahách o zřízení, které by mělo vystřídat sovětskou moc. Jako přesvědčený monarchista se snažil o skloubení dvou ruských tradic – samovlády a touhy pravoslavného člověka po svobodném pospolitém životě.

Jeho myšlenky i snaha o vytvoření antibolševické koalice se ovšem nesetkaly s podporou dalších význačných ruských exulantů, neboť se Soloněvičovými se celou dobu táhlo podezření, že jsou agenti NKVD. A to nejen kvůli neuvěřitelně úspěšnému útěku z Gulagu, ale i kvůli dezinformaci vypuštěné leningradským oddělením NKVD.

Jak nebezpečnou byl pro Sověty osobou, dokládá i atentát z února 1938, když v sofijské redakci Hlasu Ruska vybuchl balíček určený pro Soloněviče. Zabit byl jeho tajemník a zraněním podlehla i manželka Tamara. Po atentátu se Soloněvič usadil v Německu, kde byl však několikrát vězněn, poněvadž po zahájení války Německa se Sovětským svazem odmítl vystoupit na podporu Hitlerových plánů. Od roku 1948 žil v Argentině, kde založil noviny Naše vlast a Lidové monarchistické hnutí. Zemřel v roce 1953 v uruguayském Montevideu.

Jeho unikátní kniha se dočkala české reedice v roce 2000 pod původním názvem Koncentrační tábor: Rusku.

Autor je historik, Ústav pro studium totalitních režimů