Milovníci hroší kůže. Československá stopa Donalda Trumpa

Nechme stranou, že skutečným autorem knihy je profesionální americký spisovatel David Fisher. Na Trumpa vzpomíná jako na „tu nejzajímavější kombinaci sebezahleděné, egomaniacké a vnitřně nejisté osobnosti, jakou v životě potkal“. Kniha nicméně nese Trumpův copyright.

Pojďme tedy vzít „autora“ Trumpa za slovo a podívejme se, jak je to s tou hroší kůží, která se coby metafora opakovaně objevuje i v knihách jeho ženy a dcery. Že je ve skutečnosti vlastně velmi snadné se Trumpovi „pod kůži“ dostat, ukazuje stopa, která se zachovala v archivech československé Státní bezpečnosti. A kombinace knih o rodině Trumpových i záznamů StB skýtá pozoruhodnou četbu, která zpřesňuje obraz jednoho z nejmocnějších mužů planety a jeho vnitřního světa.

O manželství s lyžařkou, modelkou a později návrhářkou hotelových interiérů Ivanou psali ve svých knihách Donald, Ivana i jejich dcera Ivanka. Všichni tři popisovali svazek manželů Trumpových jako pohádkové soužití dvou mimořádných lidí. Barvitější pohled ale nabízejí jiné svazky – ty, které vedla československá Státní bezpečnost. Archiv bezpečnostních složek ministerstva vnitra kupodivu neuchovává dokumenty, jež pravděpodobně byly vedeny na Ivanu Trumpovou. Obsahuje ovšem svazky týkající se Ivanina otce Miroslava Zelníčka (1927–1990).

Vyplývá z nich, že Státní bezpečnost se o Trumpa zajímala již od konce 70. let (Trumpovi se vzali v roce 1978). Charakterizovala ho jako „významného amerického průmyslníka, politického a veřejného činitele“. Spekulovala o jeho vazbách na americké prezidentské kandidáty. Zelníčkovi přátelé – důvěrníci StB – obsáhle referovali o návštěvách Ivany v ČSSR a o cestách rodičů za dcerou do Spojených států. Se Státní bezpečností ochotně hovořil i sám Ivanin otec. Zpravodajci tak již koncem 80. let věděli o Trumpově ambici stát se prezidentem.

V roce 1989 dokonce StB zachytila informaci, že Ivana Trumpová měla vzhledem ke své znalosti ruštiny doprovázet Raisu Gorbačovovou, manželku prezidenta Gorbačova, při jejich návštěvě Spojených států (z návštěvy ovšem sešlo). Naopak Trump měl v New Yorku přijmout delegaci ambiciózního Jednotného zemědělského družstva Slušovice, které v roce 1989 usilovalo o podnikání na Západě, včetně zamýšleného nákupu podnikového letadla a vrtulníků. Závažné i obskurní informace přitom od StB bezpochyby měla KGB a další sovětské služby, díky blízké spolupráci a faktické podřízenosti československých zpravodajců těm sovětským.

Trumpův zájem o socialistický Východ souvisí s jeho návštěvami Moskvy, z nichž ta první se uskutečnila v roce 1987. Předcházela jí mimořádná nabídka sovětského velvyslance při OSN Jurije Dubinina. Dubinin přicestoval do New Yorku ujmout se funkce v roce 1986 a jeho dcera Natalia, která již pracovala na sovětské misi, ho provedla městem. Navštívili též Trump Tower, jednu z magnátových staveb, a nahoře se setkali se samotným stavitelem. Zkušený velvyslanec Dubinin Trumpovi zalichotil a ten podle Nataliiných vzpomínek „okamžitě roztál“.

O něco později se pak oba muži sešli při společenské akci. „Jedna věc vedla ke druhé,“ vzpomínal později Trump. Velvyslanec tehdy nadhodil nabídku, zda by Trump nechtěl v Moskvě postavit „velký luxusní hotel naproti Kremlu, v partnerství se sovětskou vládou“.

Trump chtěl. Dodejme, že několikasetčlenný tým sovětské mise při OSN byl zázemím pro sovětské tajné služby. A že celé setkání na vrcholu budovy a „náhodná“ nabídka jsou poněkud… pohádkové.

Ta nabídka přišla v době, kdy se sovětské služby snažily zvýšit aktivitu vůči Spojeným státům prezidenta Reagana, kterého pokládaly za silného protivníka. Je tedy možné, že Sověti upozorněni Čechoslováky začali pěstovat svůj vztah k jednomu z mnoha perspektivních amerických podnikatelů. Trumpova osobnost byla pro ně zajímavá zřejmě i tím, jak snadné bylo zalichotit mu.

Trump navštívil Moskvu na sovětské pozvání a útraty vícekrát, z obchodních plánů však nakonec nic nebylo. Nicméně v 90. letech jednotliví Rusové do jeho firem značně investovali a on si při svých bankrotech půjčoval peníze právě z ruských zdrojů. Ještě v roce 2016 existovaly plány na stavbu Trump Tower v Moskvě, byť ve stejném roce Trump jakékoli aktivity ve vztahu k Rusku popřel. Rok nato se stal prezidentem.

A zájmu Sovětů předcházel onen „pohádkový příběh“ Ivany a Donalda, velká láska na pozadí studené války.

Ivana Trumpová (1949–2022), rodačka ze Zlína (tehdejšího Gottwaldova), nabídla svůj pohled na exmanžela a jejich společnou minulost v knize Jak vychovat Trumpa (2018). O vztahu svých rodičů ke komunistickému režimu výmluvně píše: „Moji rodiče Rusy nesnášeli, přesto mi ale dali ruské jméno. Možná si mysleli, že mi to u Sovětů pomůže.“

Ivaniny vzpomínky na Československo 50. a 60. let se týkají hlavně hmotného nedostatku. „Nikdo nemohl vynikat v profesích jako dekoratérství, projektování nebo developerství,“ stěžuje si. Kulturní chudobu ilustruje postřeh, že populace neznala „Elvise, Marilyn ani drive-in kina“.

Jedinou možnost prosadit se prý představoval sport. Ivana tvrdě trénovala v lyžařském týmu, měla výsledky a prožila kulturní šok při návštěvě Rakouska: „Tady byly dorty a šampaňské, obrovská nablýskaná auta a kožichy.“

V roce 1971 se formálně provdala za rakouského lyžaře Alfreda Winklmayra, aby získala tamní pas a mohla opustit Československo legálně. Po dvou letech se rozvedli. Odjela do Kanady, žila s lyžařem českého původu Georgem Syrovatkou („jen jako přátelé“), věnovala se modelingu a byznysu s módou.

V roce 1976 navštívila sedmadvacetiletá Ivana pracovně New York – a „vysoký usměvavý pohledný modrooký blonďák“ jí v restauraci nabídl, že jí a kolegyním modelkám zajistí stůl. „Moje instinkty mi řekly, že je Donald bystrý, inteligentní, zábavný – kladný americký hrdina.“ Třicetiletý podnikatel vše zaplatil, odvezl dívky do hotelu, nic nechtěl, poslal kytici… a za několik měsíců při lyžařském vánočním pobytu se Ivaně vyznal: „Jestli si mě nevezmeš, zničíš si život.“

V roce 1977 se konala svatba, Ivana otěhotněla a Trump ji jmenoval „viceprezidentkou pro interiérový design a změnu značky svého nového hotelu“. Pokračuje pohádka Ivanina vysokého pracovního nasazení při zařizování nemovitostí, dokonalých lyžařských pobytů, ještě dokonalejších dětí, exotických dovolených… a opěvování luxusu: „Můj rudozelený obývák odpovídá tomu, jak by žil Ludvík XVI., kdyby měl dost peněz.“

Litovala snad jen toho, že Donald nesouhlasil, když chtěl Andy Warhol namalovat její portrét. „Dneska by měl pořádnou cenu!“

V roce 1992 pohádka skončila, manželé se rozvedli. Ivana Trumpová se s tím vypořádala knihou To nejlepší teprve přijde (1995, česky 1996). Radí v ní ostatním ženám, že manželka by měla svého bohatého nevěrného muže opustit, získat výhodně finanční vyrovnání a „vzít ho na hůl“. Důležité je vést si deník a zapisovat, kam a s kým manžel šel a zda slovně či fyzicky ublížil manželce nebo dětem. Cenu zápisů prý může posoudit až právník.

Ivana píše i o tom, jak důležité jsou ve vztahu finance: „Nijak zvlášť mě nezajímá, jestli má peníze. Nemíním sice muže finančně podporovat, ale jestli má pět, deset nebo dvacet milionů, co na tom záleží?“

V knize To nejlepší teprve přijde dojde i na oblíbenou trumpovskou metaforu: „Cítíte-li se ve společnosti nesvá, sklíčená nebo otrávená, radila bych vám zapracovat na sobě a vědomě si vypěstovat trochu hroší kůže.“

„Hroší kůže“ patří i k autorskému výrazivu dcery manželů Trumpových – modelky a podnikatelky Ivanky. Ta se v knize Trumpova karta (2009, česky 2016) vyrovnává se svým privilegovaným původem takto: „Mám hroší kůži a dostatečné sebevědomí na to, abych se příliš netrápila tím, že mě někdo podceňuje – ať už kvůli mému příjmení, relativně nízkému věku, nebo minulosti spojené s modelingem. (…) Nepřipustím, aby názory druhých definovaly můj pohled na mě a způsob, jakým procházím životem a trávím své dny.“

Je samozřejmě otázka, nakolik se i na knihách Ivany a Ivanky podíleli najatí spisovatelé. U Donalda Trumpa je známo, že „ghostwriter“ v pozadí jeho první knihy Umění udělat dohodu (1987, česky 2006) Tony Schwartz svého angažmá hořce litoval; od počátku prý vnímal Trumpovu „extrémní posedlost sebou samým a naprostý nedostatek svědomí“. David Fisher, „stínový autor“ Trumpovy knihy Jak vrátit Americe její velikost, omluvně uvádí, že nepočítal s tím, že by se Trump mohl stát prezidentem.

Trump a podobní politici – ostatně slogan „řídit stát jako firmu“ se objevuje i v knize Vraťme Americe její velikost – mají své voliče, které oslovuje proklamovaná snaha mluvit „bez servítků“, „nazývat věci pravými jmény“, „říkat pravdu“.

I proto stojí za to vhlédnout do myšlenkového světa Trumpových prostřednictvím „jejich“ knih. Zjistit, co ta „pravda“ vlastně znamená. A jaké přináší důsledky. Sám Donald Trump přece říká: „Nejsem žádný diplomat, který by chtěl, aby všichni ostatní byli šťastní.“ Ivana k tomu dodává: „Už se musíte naučit být trochu sobecká.“ A Ivanka uzavírá: „Koneckonců, nezajímají nás cizí názory. Zajímá nás vítězství.“

Samozřejmě. Vítězství je krásné slovo. Jenže: vítězství koho, nad kým a za jakou cenu.

Kdo ví, snad to, jak sovětský velvyslanec zapracoval na Trumpově „vnitřně nejisté osobnosti“, ovlivnilo názory budoucího prezidenta. A následné hrazené výlety do Moskvy tomu ještě napomohly. Snad Sověti přiživili Trumpovy prezidentské ambice, o nichž se dozvěděli prostřednictvím Čechoslováků. A snad Trumpův vstřícný vztah k Sovětskému svazu a následnickému Rusku posílily finanční injekce jeho krachujícímu podnikání.

Sovětské a ruské tajné služby jsou zvyklé pracovat dlouhodobě. Je tedy možné si zaspekulovat, že prezident Putin si prezidenta Trumpa svým způsobem „vychoval“ a že se na světové historii podepsala jedna ambiciózní žena z Československa, která chtěla jen to, co jí podle jejího přesvědčení náleželo.

Pokud to zní jako přitažené za vlasy, lze se znovu začíst do svazků vedených Státní bezpečností na jejího otce. Ivana Trumpová se prý koncem 80. let obávala při návštěvě Československa Američanů z velvyslanectví, kteří ji sledovali. A zrovna tak prý byla nervózní z plánovaného setkání s nejmenovaným „pracovníkem československé bezpečnosti“…