Když Čechoslováci hájili Singapur

Začátek války v Pacifiku symbolizuje útok na Pearl Harbor zahájený 7. prosince 1941 v 7:55 místního času. Už o více než hodinu dříve bylo napadeno Malajsko, jenže protože leželo za datovou hranicí, v době útoku tam měli už 8. prosinec.

Malajsko bylo jedním z cílů japonského tažení na jih za surovinami, protože v něm byly velké cínové doly a též se tam získával přírodní kaučuk. Proto se také stalo centrem působení firmy Baťa v oblasti, která tam nejen prodávala své boty, ale rovněž si tam zajišťovala kaučuk potřebný nejen na podrážky, ale i pro výrobu pneumatik.

Singapur stál v cestě Japoncům, protože kontroloval přístup do Malackého průlivu, oddělujícího Malajsko od Sumatry, s bohatými ropnými poli. Vedla jím i námořní cesta do Barmy.

Baťa zřídil první prodejnu v Singapuru v roce 1927, z města se později řídily aktivity firmy v Hongkongu, Šanghaji nebo na Filipínách. První továrnu ve městě společnost otevřela v roce 1939, což vedlo k dalšímu nárůstu počtu baťovců.

Dvacítka schopných vojenské služby působila od počátku roku 1941 v oddílech místní domobrany SSVS (Straits Settlements Volunteer Forces). Cvičili jeden večer týdně a o víkendech a nedělích, protože ve všední dny pracovali.

„Matuš, Bohman, Kožušníček, Ambrož a Jedovnický byli u kulometné jednotky, Vítek, Janeček, Vyhnálek, Němec, Čepka a Mráz byli zařazeni ke střelecké jednotce. Zamara a další pak k jiným složkám. Tyto jednotky byly rozmístěny k obraně pláží podél celého pobřeží,“ uvedl článek v Batanagar News vydaný v roce 1945.

Těmi dalšími byli František Koblížek, Josef Štásek, který podlehl ještě před začátkem války tyfu, a Josef Ambrož. Zařazení se však měnilo – baťovci, kteří působili u obrněných automobilů, skončili u střelecké roty.

Do obrany se však zapojili i další, v říjnu 1940 byla zřízena místní domobrana Local Defence Corps (LDC) určená pro otce a muže nad 40 let, kam mohli od března 1941 vstupovat i cizinci. „Členy LDC jsme byli všichni evropští zaměstnanci, mimo dvou nebo tří,“ uvedl ve svém deníku jeden z nich Viktor Koš.

V LDC dále působili Stanislav Chudárek, Antonín Jugas, Alfred Mizia, Oldřich Lebloch, Břetislav Martinec, Břetislav Sokol, Karel Pospíšil a Josef Varmuža.

Když USA na podzim 1941 odmítly japonský požadavek na garantované dodávky ropy, bylo stále jasnější, že Tokio sáhne k použití síly. Proto byla 1. prosince 1941 vyhlášena v Singapuru mobilizace domobrany, což zmínil v deníku také Koš:

„Několik dní před 8. prosincem byli zmobilizováni dobrovolníci, mezi nimiž bylo sedm našich zaměstnanců a čtyři bývalí zaměstnanci. Odpoledne po nastoupení služby jsme ihned byli vybaveni vším možným, včetně vojenské pušky a 40 kusy ostrých nábojů. Různé skupiny byly rozděleny na hlídání elektrárny, vysílačky, plynárny apod... Od té doby jsme museli stále nosit plnou výzbroj, ať jsme šli kamkoliv.“

Útok se čekal každým dnem, protože 6. prosince odhalil australský průzkumný Lockheed Hudson velkou japonskou flotilu mířící k Malajsku, která vyplula 4. prosince ze San-ja na Japonci ovládaném ostrově Chaj-nan. Sledovat její pohyb se však nedařilo, protože australskou průzkumnou catalinu sestřelila následující den japonská stíhačka dříve, než její posádka odvysílala zprávu o pozici lodí císařského námořnictva.

Japonci se 8. prosince vylodili na třech místech, u Signory a Pattani v neutrálním Thajsku a u Kota Bharu na severozápadě Malajska.

Britové sice plánovali preventivně obsadit thajské pobřeží, aby je Japonci nemohli využít, ale operaci Matador nespustili, aby nevyprovokovali Tokio, takže císařští vojáci získali bez problémů na jihozápadě Thajska opěrné body.

Bombardování malajského Kota Bharu začalo 8. prosince třicet minut po půlnoci, tedy o hodinu a čtvrt dříve než útok na Pearl Harbor. Čtvrt hodiny po náletu se vylodili první japonští vojáci. Čelili tvrdému britskému odporu, palbu spustila pobřežní děla a na vyloďující se vojáky nalétávaly australské hudsony, přičemž jeden narazil do lodi plné japonských vojáků a 60 jich zabil. Přesto se dopoledne dokázaly tři japonské prapory dostat na pobřeží. Britské protiútoky neuspěly a Japonci ovládli Kota Bharu i s letištěm 9. prosince.

Současně s vyloděním zahájili Japonci nálety na celé Malajsko. Singapur byl poprvé bombardován hned první den války ještě před svítáním.

„V noci ze 7. na 8. prosince 1941 asi ve čtyři hodiny ráno probudil mne nějaký hluk a pak jsem slyšel výbuchy. Z okna jsme viděli, jak ve městě po každém výbuchu vyletěl do výšky oheň a nad hlavami jsme slyšeli hukot letadel,“ uvedl v deníku Koš a popsal absurdní situaci: „Světla všude na ulicích svítila, reflektory na obloze nebylo vidět, protiletadlová střelba žádná, sirény nehoukaly – nerozuměl jsem tomu.“

„Brzy ráno mně telefonoval pan Jugas, že to byla japonská letadla a bomby prý spadly přímo do středu města. Teprve při příjezdu do kanceláře jsem se dověděl, že Japonsko vyhlásilo válku Anglii a Americe,“ poznamenal si do deníku Koš s dovětkem, že „bombardování pak stále pokračovalo několikrát přes den a i v noci“.

Hlavním terčem japonských náletů byla britská letiště, na nichž bylo zničeno na 60 strojů. Císařští orli rychle ovládli vzdušný prostor. Ze vzduchu pak mohli podporovat rychle postupující japonské vojáky generála Tomojukiho Jamašity, kteří využívali k přesunům zabavených bicyklů. Jamašita, který byl po úspěšném tažení nazýván malajským tygrem, zvolil účinnou taktiku, do čela útoku nasadil lehké tanky. Britské jednotky, které se jim postavily, pak napadl z boku, protože japonští vojáci dokázali projít džunglí, kterou Britové považovali za neprostupnou, a obráncům nezbylo než se stáhnout, aby nebyli obklíčeni.

Velkou ránu utrpěli Britové 10. prosince, když japonské bombardéry potopily bitevní loď HMS Prince of Wales a bitevní křižník HMS Repulse, protože obě lodě nechránila žádná letadla.

Japonci postupovali po obou stranách Malajského poloostrova, protože 11. prosince jednotky vyloděné v Thajsku prorazily u Jitry a podařilo se jim ovládnout druhé velké britské letiště v Alor Setaru na severozápadě země.

„Ze severu Malajska docházely divoké zprávy a noviny musely přiznat postup japonské armády. Stejně jsme to mohli pozorovat podle toho, jak každý den přijížděli do Singapuru lidé, kteří před Japonci utíkali,“ zapsal si Koš.

Japonský postup sice na přelomu roku zdržela 11. indická divize u Kamparu, jenže se musela stáhnout, když se jižně od ní vylodili další Japonci. Rozprášena byla 7. ledna na řece Slim. Japonci pak mohli 11. ledna vstoupit do Kuala Lumpuru. Prchnout museli baťovci z nedaleké továrny v Klangu, kterou Britové nařídili zničit.

Poslední překážku na při tažení do Singapuru představovala řeka Muar, bitva o ni trvala od 14. do 22. ledna. I když při ní Japonci utrpěli velké ztráty z řad pěšáků a přišli o značné množství tanků, prorazili.

Velitel britských sil Arthur Percival rozhodl stáhnout zbylé síly k obraně Singapuru, který byl ale celou dobu koncipován na obranu před útokem od moře, a ne z Malajského poloostrova.

Percival vytvořil obrannou linii na severu ostrova na březích úzkého Johorského průlivu, který odděluje město od pevniny a nechal 31. ledna zničit i umělou hráz spojující Singapur s pevninou.

„Jednou jsme slyšeli těžké výbuchy a druhý den pak noviny psaly, že cesta mezi Singapurským ostrovem a hlavní pevninou Malajska byla úspěšně vyhozena do povětří. Tento umělý násep, pořízený obrovským nákladem před několika lety, byl dlouhý asi kilometr. Přes něj šla silnice, železnice a vodovod,“ poznamenal si do deníku Koš.

Ten den také odplula loď Empress Of Japan, na jejíž palubě bylo na 3000 žen a dětí včetně 18 žen baťovců s dětmi. Loď byla cestou bombardována, ale podařilo se jí doplout až do Indie.

Do obrany Singapuru se zapojili i baťovci. „2. února 1942 velitelství dobrovolnických sborů, u kterých sloužili baťovci, vyslalo všechny oddíly proti Japoncům. Bylo to peklo. Dunění děl, střelba z kulometů a svištící střely kolem hlavy, nízko nalétávající letadla. Prostě všechny zvuky spojené s hudbou destrukce,“ popsal dění článek The Story of Batamen in Malaya vytištěný v Batanagar News 6. října 1945.

Ostřelování města před závěrečnou ofenzívou začalo 7. února 1942. „Naše obranné postavení bylo umístěno na dohled od Singapuru, na přímořské straně,“ uvedl Stanislav Jedovnický z kulometné roty 1. praporu SSVF. U té dále sloužili Emil Matuš, Matěj Bohman a Rudolf Kožušníček.

„Naše obranné postavení bylo umístěno na dohled od Singapuru, na přímořské straně. Nepřítele jsme nezahlídli, protože nepřišel z moře, jak se předpokládalo, ale z Malajska. Neviděli jsme ho, ale japonské dělostřelecké granáty nám každou chvíli létaly přes hlavy přímo do města. Několik jich dopadlo do našich postavení a jedna střepinka mě lehce zranila na noze,“ dodal Jedovnický. „Raněni byli Kožušníček, Vítek a Silvestr Němec,“ doplnil článek v Batanagar News vydaný po válce.

Bylo stále jasnější, že se město ubránit nepodaří. V noci z 8. na 9. února 1942 zaútočily dvě japonské divize přímo na Singapur. Po přechodu průlivu prolomily obrannou linii.

„Pan Jugas, vedoucí singapurské pobočky, svolal poradu baťovců do své kanceláře a oznámil jim: Situace je každým dnem horší a vůbec není jasné, jak se bude dále vyvíjet. Je zcela možné, že celý Singapur padne do japonských rukou. Naše firma i naše životy jsou v sázce. Máme pouze dvě možnosti. Buď zůstaneme zde, nebo se pokusíme o evakuaci, když to bude jen trochu možné. Nebudu nikoho z vás přemlouvat, nikoho varovat. Svobodně se můžete rozhodnout, co je podle vašeho názoru nejlepší. Můžete se evakuovat a snad bezpečně dosáhnout Indie. Během plavby však lodě mohou být bombardovány a potopeny. Můžete zůstat i zde a být možná zabiti Japonci. V této situaci vám nemohu nic přikazovat, ani radit, co dělat. V budoucnu mně nic nevyčítejte, ať se vám stane cokoliv. Jak je vám známo, já jsem rodinu poslal pryč a rozhodl jsem se zůstat zde. Odpovědnost za firmu byla svěřena do mých rukou a chci nést tuto zodpovědnost v každé době, i kdybych měl ztratit život,“ zapsal si Koš.

Muži se rozhodli zůstat s ním tak dlouho, jak to jen bude možné.

Osmnáct baťovců se podle Koše pokusilo odplout až mezi 11. a 13. únorem, kdy přístav opustilo 44 lodí. Nejméně pět jich plulo na lodi SS Redang, která vyrazila 12. února. Napadena byla japonskými torpédoborci.

Při útoku zahynuli Bedřich Heim, Klement Plhoň, Oldřich Smržák a Eugen Sträussler, který byl krátce předtím zraněn při náletu, když v LDC střežil telegrafní ústřednu.

Potopení zabavené dánské lodi o výtlaku 500 tun si však vyžádalo ještě jednu československou oběť. „Zemřel i obchodní ředitel a organizační pracovník Josef Strangfeld. V úžinách mezi Sumatrou a ostrovem Bangka byla loď napadena japonskými letadly a potopena. Strangfeld při bombardování ztratil nohu. Dostal se do záchranného člunu, ale krátce na to zemřel. Muži rychle vyhodili jeho tělo z člunu, aby se uvolnilo místo pro jednoho z trosečníků, kteří zoufale plavali okolo v moři plném žraloků a ostřelovaném japonskými letadly. Ve stejném člunu byli také Viktor Koš a Hynek Červinka. Byli zajati,“ uvedl článek v Batanagar News.

Z vody je vytáhla HMS Tapah, na jejíž palubě už byli lidé z potopené lodi HMS Giant Bee. Loď však napadli Japonci a lidé na její palubě skončili v zajateckém táboře na Sumatře.