Jesse Owens proti Adolfu Hitlerovi. Příběh nacistické olympiády zůstává bez vítěze

Jenže navzdory tomu, že trapné Hitlerovy chvilky na tribuně jsou dnes symbolem jeho pokoření, olympiáda jako celek znamenala triumf nacismu po organizační i sportovní stránce - domácí výprava s přehledem vyhrála pořadí národů podle medailí. Pro Owense byl pobyt v Berlíně paradoxně světlejším momentem v jinak neradostném životě v domovině, kde ještě jeho dědeček pracoval jako otrok. A jemu ani úspěchy nezajistily všeobecné přijetí bílou většinou.

Přenesme se do západoberlínské čtvrti Charlottenburg. Nad velkým stadionem se vznáší vzducholoď Hindenburg, další ze symbolů velikosti Německa. V zamračeném počasí vypadala podle očitých svědků až hrozivě. Když se občas vyjasnilo, vrhala velký stín plující přes Reichssportfeld, ambiciózní prostor sportovišť, dodnes fungující jako Olympiapark Berlin. Bylo 1. srpna 1936 a stotisícová ústřední aréna vítala účastníky olympijských her.

Na plochu nastoupily tři tisícovky zpěváků. Mnohohlasé těleso zapělo Horst-Wessel-Lied, pochod symbolizující nacistickou nadvládu. Sám říšský kancléř pronesl ceremoniální formuli o tom, že hry jsou zahájeny.

Adolfu Hitlerovi pořadatelství spadlo do klína. Původně ho nechtěl, protože babička šéfa organizačního výboru byla Židovka. Pak ale pochopil propagandistický potenciál akce.

Sport coby masová zábava byl na vzestupu, těšil se přízni diváctva. Meziválečné období nicméně idylu nepředstavovalo, a to ani v olympismu, který si předsevzal pěstovat ducha amatérismu a fair play.

Vítězné mocnosti uspořádaly v roce 1919 v Paříži slavnosti Inter-Allied Games známé jako Pershingova olympiáda podle názvu stadionu, který ve městě nechali vybudovat Američané. Němečtí sportovci měli ještě vstup na mezinárodní scénu zakázaný. Poražený stát proto vytvořil protiváhu, takzvané Deutsche Kampfspiele. Získaly velkou popularitu jako celonárodní svátek a konaly se i poté, co bylo Německo od olympiády 1928 v Amsterdamu přijato zpátky do soutěží. Po Hitlerově nástupu se Bojové hry transformovaly na NS Kampfspiele, tedy Národněsocialistické hry.

Souběžně s tím Mezinárodní socialistická dělnická sportovní organizace SASI založená v Lucernu uspořádala v roce 1925 první Dělnickou olympiádu. Když se v roce 1931 konala podruhé v „Rudé Vídni“, přilákala 25 tisíc sportovců ze 17 zemí, což z ní učinilo největší mezinárodní sportovní událost na světě. „Pochodňové“ demonstrace za mír a usmíření se zúčastnilo 100 tisíc lidí. Do toho se Moskva pokoušela o vlastní akce s komunistickým obsahem, ale sovětský režim neuspěl ve snaze vybudovat vyhovující sportovní komplex.

Už tehdy se v MOV projevovaly protichůdné zájmy velmocí i jednotlivců. Dlouhá léta o dějišti her hlasovali jen členové přítomní na kongresu. Ten se v květnu 1931 konal v Barceloně, která byla favorizovaná jako pořadatel letní olympiády v roce 1936. Nově ovšem měli právo volit i nepřítomní, takže se dva týdny čekalo, než přijdou hlasy poštou. Kandidatuře města na břehu Středozemního moře uškodilo, že krátce předtím byla sesazením krále Alfonse XIII. nastolena Druhá španělská republika a zemi spravovala prozatímní vláda.

Německo, tehdejší Výmarskou republiku, vedla mezaliance bývalých vojevůdců, jako byl prezident Paul von Hindenburg, a aristokratů s konexemi, typicky tehdejším vicekancléřem Franzem von Papenem. Ti dosáhli v olympijské volbě zvratu: poměrem hlasů 43:16 zvítězil Berlín.

Jak se později ukázalo, sport by si nepomohl, ani kdyby to dopadlo obráceně. V červenci 1936 se v Barceloně měla konat „antiberlínská“ protestní Olympiada Popular a do města se sjelo mnoho skvělých závodníků i z ciziny, ale v den, kdy měla začít, vypukly v katalánské metropoli ozbrojené srážky ohlašující příchod občanské války.

V roce 1933 na druhé straně Atlantiku nastoupil dvacetiletý Owens na Ohio State University. Do Clevelandu se přestěhoval jako nejmladší z deseti dětí černošských rodičů, kteří se zapojili do takzvané Velké migrace Afroameričanů na sever Unie. Byl už držitelem světového rekordu na 100 yardů a pro svou školu začal sbírat jeden titul za druhým v atletické univerzitní organizaci NCAA.

Owens soutěžil nejen v hladkých sprintech, ale taky na překážkách a ve skoku do dálky. Protože začal překonávat i světové rekordy v metrické soustavě, začal být známý mimo Ameriku. Běžný tehdejší Evropan ovšem netušil, jak takový úspěšný závodník žije.

Ostatně v bílém světě běžné evropské země by se na něj většinová společnost také pravděpodobně dívala skrz prsty. V rasově segregované Americe měl z dnešního pohledu frustrující životní podmínky. Nesměl bydlet v univerzitním kampusu, na závody cestoval odděleně od zbytku výpravy, se spolužáky se nemohl stravovat ani bydlet. Přijímal ovace diváků, kteří přitom zhusta souhlasili s takzvanými zákony Jima Crowa legalizujícími princip „For White Only“.

S rokem 1936 přišla kvalifikace do olympijského týmu. Univerzitním kolem prošel Owens s velkými bolestmi zad a v národní fázi zastínil celou tehdejší amatérskou špičku Spojených států, s níž přitom nebyl zvyklý soupeřit. Nominace byla hotová, zámořská velmoc si ale musela ujasnit, jestli se her v Berlíně vůbec zúčastní. Reprezentanti tmavé pleti tehdy poslouchali, jak bílí funkcionáři odsuzují říšské árijské zákony, a přitom s nimi nesměli nastoupit do stejného autobusu.

Předsedou Amerického olympijského výboru byl Avery Brundage, nesmiřitelný odpůrce ženského sportu, který atletky označoval za převlečené muže. Tvrdě vymáhal amatérský status soutěžících, ale bohatl z pořádání sportovních akcí. Ve Spojených státech se také vedle upírání práv barevným silně projevoval antisemitismus.

Přesto Brundage vytvořil zvláštní alianci s předsedou MOV, belgickým hrabětem Henrim de Bailletem-Latourem, který napsal kolegovi za oceán dopis. Distancoval se v něm od Židů, ale požádal Brundage, aby se stal v dané věci vyjednavačem. Šéf olympismu chtěl udržet pozici MOV jako hlavního hráče v roztříštěném sportovním hnutí, stavěl se proti snahám o bojkot berlínské olympiády a prostředkem k tomu, aby ho zažehnal, bylo dosáhnout u Němců svolení, aby mohli startovat lidé bez rozdílu vyznání.

Brundage to vyjednal, i když veřejně bagatelizoval rozhodnutí nacistů, že žádný Žid nebude členem výpravy pořadatelské země. Každopádně uvolnil cestu i černošské části výpravy americké, od níž se čekala spousta medailí. Marně aktivisté v řadách sportovců horovali za bojkot, nakonec jich na hry neodletělo jen pár z vlastního rozhodnutí. A tak se 15. července na zámořské plavidlo SS Manhattan v newyorském přístavu nalodil i Owens, budoucí hvězda her.

Atlet ve svých pamětech zavzpomínal, že běžní Němci vítali jeho i celou americkou výpravu nadšeně a přátelsky. Cítil se nečekaně svobodně, rozdával autogramy a nerušeně se připravoval na závody.

Nevnímal napjatou atmosféru živenou některými událostmi, kdy šla sportovní rozhodnutí na ruku Němcům. Jako třeba při vítězství Toniho Merkense v cyklistickém dráhovém sprintu, když přitom domácí jezdec ve finále nedovoleně atakoval nizozemského soupeře Arieho van Vlieta. Místo diskvalifikace dostal pouze pokutu 100 říšských marek.

Hitler jezdil sledovat dění na hlavním stadionu do balkonové lóže a občas se sešel s vítězi, zejména německými. Gratulace potřesením ruky mu však lidé z MOV rozmlouvali, protože prý by to musel udělat se všemi, tak zněl protokol.

O jeho „nepodání ruky“ Owensovi se traduje řada mýtů. V životopisném filmu Závod z roku 2016 například tvůrci líčí, že po Američanově vítězství v běhu na sto metrů Hitler raději ujel, aby se setkání vyhnul. Proti tomu stojí svědectví Hildegard Fraserové, tehdy třináctileté členky taneční skupiny pro závěrečný ceremoniál, která pravidelně navštěvovala soutěže a tvrdí, že když Owens procházel pod tribunou, Hitler „se prostě odvrátil“.

Vůdci samozřejmě nedělalo dobře sledovat úspěchy černochů, jak je to vidět v dokumentárních záběrech a jak to zaznamenal i ministr Albert Speer, podle něhož dominance „potomků primitivních lidí z džungle“ Hitlera rozčilovala.

Zmíněný snímek nepravdivě dramatizuje soutěž ve skoku dalekém. Historku, jak německý soupeř Luz Long poradil Owensovi s rozběhem a pak za ním skončil druhý, vyvrátil sám vítěz s tím, že si s Longem promluvil až po závodě. Jejich podání rukou u doskočiště je zaznamenáno, stejně jako kyselý Hitlerův výraz, když ho uviděl.

Doloženo také je, že americká výprava před finále vyřadila ze sprinterské štafety židovské běžce Martyho Glickmana a Sama Stollera, aby uvolnili místo výkonnostně lepším Owensovi a Ralphu Mertcalfovi (rovněž tmavé pleti), kteří ovšem neměli zkušenosti s předáváním štafetového kolíku. Owensovy protesty byly údajně marné, poslali na něj asistenta trenéra, aby mu vynadal a přikázal „dělat, co má“.

Kvarteto USA i tak vyhrálo ve světovém rekordu a spolu s dvoustovkou tak Owens posbíral čtyři zlaté. Na Führera by snad i zapomněl, nebýt neustávajících dohadů, zda se s ním sešel, podal si ruku, jak tvrdili „očití“ svědci, či od něj obdržel poštou diplom.

Sám řekl jasně, co ho v Berlíně trápilo: „Neignoroval mě Hitler, ale americký prezident.“ Franklin D. Roosevelt po olympijských hrách skutečně narušil tradici přijetí sportovců v Bílém domě. Ty černošské v roce 1936 nepozval, což si historici vysvětlují záměrem neztratit hlasy bílých voličů z jižanských států.

Jak dopadl Adolf Hitler, všichni víme. Kariéru Jesseho Owense zničil Brundage. Když atlet odmítl pokračovat ve vyčerpávajícím nekonečném turné po světě, jehož výtěžek šel na konto předsedy Amerického olympijského výboru, byl trvale vyloučen z amatérských soutěží. Slavný rekordman se živil, jak se dalo, vystupoval i v různých show a jako silný kuřák zemřel v 66 letech na rakovinu plic.