Španělská občanská válka předznamenala všechny hrůzy celosvětového konfliktu

Původně plánovaný rychlý převrat proti vládě Druhé republiky se však během několika dní proměnil v jeden z nejkrvavějších konfliktů meziválečné Evropy a předehru ještě ničivějšího střetu – druhé světové války.

Konflikt se stal laboratoří moderní války, zúčastnilo se ho také přes dva tisíce československých dobrovolníků, mezi nimi i František Kriegel, umělecky ho ztvárnili například Pablo Picasso nebo spisovatelé Ernest Hemingway a George Orwell.

Když v dubnu 1931 padla ve Španělsku monarchie krále Alfonse XIII. a byla vyhlášena Druhá republika, mnozí Španělé věřili, že země konečně vstupuje do demokratické éry. Nová vláda zahájila rozsáhlé reformy – chtěla omezit privilegia a vliv armády a katolické církve, provést pozemkovou reformu nebo posílit autonomii některých regionů, zejména Katalánska a Baskicka. Zatímco pro jedny tyto zamýšlené změny představovaly dlouho očekávanou a nezbytnou modernizaci země, pro jiné znamenaly útok na tradiční hodnoty, životní jistoty a dosavadní společenský řád.

Španělská společnost se v následujících letech začala rozdělovat do dvou stále nesmiřitelnějších táborů. Na jedné straně stáli příznivci republiky, socialisté, komunisté, anarchisté a zastánci regionální autonomie. Na straně druhé konzervativci, monarchisté, velká část armády, katolické církve i nově vznikající krajní pravice reprezentovaná Falangou a hledající inspiraci ve fašistické Itálii. Přestože část obyvatel stále věřila v nalezení smíru, politické střety čím dál častěji přerůstaly v pouliční násilí.

Důležitým zlomem se staly parlamentní volby z února 1936, v nichž těsně zvítězila levicově orientovaná koalice Lidové fronty. Průběh voleb sice odpovídal ústavním zvyklostem, část pravice přesto odmítla jejich výsledek uznat. Atmosféra ve společnosti se začala ještě více vyostřovat a v následujících měsících přibývalo stávek, násilností i politicky motivovaných vražd. Část armádního vedení dospěla tehdy k přesvědčení, že jediným řešením, jak zemi vyvést z krizové situace, je svržení republikánské vlády.

Přestože je další vývoj událostí neodmyslitelně spjat se jménem generála Francisca Franca, v červenci 1936 hlavní postavou spiknutí nebyl. Tou se stal až během následujících měsíců, z nichž díky své chladnokrevné povaze, politické obratnosti a nekompromisní likvidaci oponentů vzešel jako neomezený vůdce nacionalistického tábora.

Převrat nakonec svého hlavního cíle nedosáhl – republikánská vláda nepadla a udržela si kontrolu nad hlavním městem Madridem i většinou průmyslových oblastí. Z původního plánu rychlého převzetí moci se tak nakonec stal pouze katalyzátor krvavé občanské války, jejíž průběh a výsledek do značné míry ovlivnily také zahraniční intervence.

Konflikt ve Španělsku přestal být překvapivě rychle jen vnitřní záležitostí jedné země. Obě znepřátelené strany začaly záhy hledat pomoc v zahraničí a občanská válka se postupně proměnila také v bojiště, na němž ostatní evropské státy sledovaly své vlastní politické, ideologické a strategické cíle.

Nacionalisté generála Franca získávali významnou podporu od nacistického Německa a fašistické Itálie, které jim dodávaly zbraně, letadla, tanky i další vojenskou výzbroj. Italský vůdce Benito Mussolini na Pyrenejský poloostrov vyslal dokonce celý expediční sbor, jímž prošlo více než 70 tisíc italských vojáků.

Neméně významná byla pomoc od Německa, jehož Legie Condor nesloužila pouze jako podpora povstalcům v jejich snaze ovládnout Španělsko, ale také jako „laboratoř“ pro ověřování nových způsobů nasazování letectva, které Němci později využili během druhé světové války.

Republikánská vláda se naproti tomu opírala především o dodávky zbraní ze Sovětského svazu. Spolu s nimi ale přicházeli do Španělska také vojenští poradci, příslušníci NKVD i političtí emisaři, kteří postupně získávali vliv na fungování republikánského tábora. Sovětská materiální pomoc však nikdy nedosáhla rozsahu německé a italské podpory nacionalistům, což se nakonec stalo jedním z faktorů vítězství generála Franca.

Překvapivý postoj zaujaly západní mocnosti. Velká Británie a Francie sice do bojů vojensky nezasáhly, jejich politika neintervence však konflikt výrazně ovlivnila. Jejím cílem bylo zabránit tomu, aby se španělská občanská válka změnila v celoevropský konflikt. Důsledkem byl zákaz vývozu zbraní oběma stranám, ke kterému se připojily rovněž Spojené státy americké. Zatímco Německo, Itálie a Sovětský svaz embargo bez větších zábran porušovaly, západní mocnosti ho do značné míry dodržovaly. Neintervence se tak paradoxně stala jedním z faktorů, které dopadly především na mezinárodně uznávanou republikánskou vládu.

Ve Španělsku se však nebojovalo pouze na frontě. Terčem násilí se od prvních dnů války stávali také civilisté. Na obou stranách docházelo ve velkém rozsahu k politickým vraždám a hromadným popravám bez řádného soudu.

Republikánské milice neútočily pouze na své odpůrce, ale také na představitele katolické církve a ve velkém rabovaly a vypalovaly kostely a kláštery.

Nacionalisté ale nezůstávali pozadu a rozpoutali systematický teror proti skutečným i domnělým stoupencům republiky. Tím, jak Francova vojska postupovala Španělskem, zanechávala za sebou dlouhé seznamy umučených a popravených osob. Symbolem násilí na civilistech se staly nechvalně proslulé „procházky“ (paseos), při nichž byli lidé odváděni za město a okamžitě popravováni.

Právě do tohoto nového stylu vedení války zapadá i bombardování baskického města Guernica německou Legií Condor v dubnu 1937. Nešlo o nejkrvavější epizodu celého konfliktu, stala se však předzvěstí toho, že moderní válka už nebude vedena pouze proti armádám, ale také městům a jejich obyvatelům. Pablo Picasso pak tuto událost zvěčnil ve svém obrazu Guernica, který dodnes patří k nejsilnějším uměleckým svědectvím o násilí na civilistech 20. století.

Jen málokterý konflikt v moderních dějinách přitáhl tolik zahraničních dobrovolníků jako španělská občanská válka. Na Pyrenejský poloostrov nepřicházeli pouze vojáci vyslaní evropskými mocnostmi, ale také desetitisíce obyčejných lidí, kteří věřili, že právě zde se rozhoduje o budoucnosti Evropy. Pro jedny představovala obrana republiky poslední možnost zastavit nastupující fašismus, pro druhé naopak obranu tradičních hodnot a křesťanské civilizace před komunismem.

Do země postupně dorazilo okolo 35 tisíc zahraničních dobrovolníků z desítek zemí a většina z nich vstoupila do Mezinárodních brigád podporujících republiku. Motivovanost republikánského tábora vystihovalo heslo No pasarán! (Neprojdou!), které během úspěšné obrany Madridu v listopadu 1936 proslavila komunistická politička Dolores Ibárruriová. Pro celý svět se stal tento slogan symbolem neústupnosti a odhodlání bránit své přesvědčení i za cenu vlastního života.

Španělská občanská válka byla zároveň jedním z nejsledovanějších konfliktů své doby. K utváření jejího obrazu u mezinárodní veřejnosti významně přispěli britský spisovatel George Orwell, válečný zpravodaj a spisovatel Ernest Hemingway nebo fotograf maďarského původu Robert Capa. Orwell své zkušenosti z republikánských milicí zachytil už v roce 1938 v knize Hold Katalánsku. Hemingway je promítl o dva roky později do románu Komu zvoní hrana, který se stal jedním z nejslavnějších literárních děl inspirovaných španělskou občanskou válkou. Capovy fotografie pak obletěly svět a dodnes patří k nejvýraznějším vizuálním svědectvím brutality tohoto konfliktu.

Významnou stopu zanechali ve Španělsku také českoslovenští dobrovolníci, kterých do země odešlo přes dva tisíce. Nebojovali jen v pěchotě, ale také v letectvu a jeden z nich dokonce sloužil u republikánského námořnictva. Čechoslováci navíc prostřednictvím Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku financovali provoz polní nemocnice, v níž působil i pozdější komunistický politik František Kriegel. Přibližně čtyři sta československých interbrigadistů ve Španělsku padlo. Pro mnohé z těch, kteří přežili, však válka zdaleka neskončila. Někteří se následně zapojili do domácího či zahraničního protinacistického odboje, jiní po roce 1948 sehráli významnou roli při budování komunistického režimu v Československu.

Zahraniční dobrovolníci však nebojovali pouze na straně republiky. Menší jednotky z Irska, Portugalska nebo Francie se připojily k nacionalistům, protože ve Francově tažení spatřovaly hráz proti šíření komunismu do dalších částí Evropy. Španělská občanská válka se tak stala konfliktem, do něhož si lidé z různých koutů zeměkoule projektovali vlastní představy o tom, na jakých hodnotách se má budoucí uspořádání světa zakládat.

Přestože od prvních výstřelů španělské občanské války letos uplyne již devadesát let, tento tři roky trvající konflikt je stále živou součástí veřejných diskusí. Důvod je prostý. Válka neskončila smířením obou znepřátelených stran, ale vítězstvím generála Francisca Franca, který zemi vládl až do své smrti v roce 1975. Jeho autoritářský režim systematicky potlačoval politickou opozici, tisíce jeho odpůrců skončily ve věznicích, pracovních táborech nebo byly popraveny, a statisíce dalších Španělů odešly do exilu.

Po Francově smrti se Španělsko vydalo cestou demokratické transformace. Aby se předešlo obnovení starých konfliktů, tehdejší politické elity přijaly nepsanou dohodu známou jako „pakt zapomnění“. Místo otevírání starých křivd se pozornost obrátila na obnovení demokratického státu. Tento přístup sice usnadnil pokojný přechod k demokracii, zároveň však odsunul stranou otázku odpovědnosti za zločiny občanské války a Francovy diktatury.

Teprve až v posledních dvou desetiletích se toto téma začalo vracet. Po celém Španělsku se začaly otevírat masové hroby obětí občanské války a následných represí, jejichž počet není přesně znám, ale odhaduje se na desítky tisíc. Rodiny mnohdy až dnes zjišťují, kde a jak jejich příbuzní zemřeli nebo byli pohřbeni. Španělsko zároveň přijalo zákony o historické paměti, které podporují exhumace obětí, odstraňování symbolů frankistického režimu nebo rehabilitaci pronásledovaných.

V rámci tohoto procesu byly v roce 2019 také přesunuty ostatky Francisca Franca z monumentálního památníku Údolí padlých, na jehož výstavbě se podílely tisíce politických vězňů a dlouhá desetiletí byl vnímán jako jeden z hlavních symbolů frankistického režimu.

Ani tyto kroky však španělskou společnost zatím v pohledu na občanskou válku nesjednotily. Zatímco jedni je považují za nezbytné vyrovnání se s minulostí, druzí varují před znovuotevíráním dávných svárů a politizací dějin.

Španělská občanská válka proto zůstává předmětem interpretačních sporů mezi historiky a prostupuje i do politických debat. Její dědictví tak stále připomíná, jak snadno může společnost, která přestane hledat společný dialog, propadnout do spirály nenávisti, násilí a vzájemného nepřátelství.

Autor je historik, působí v Ústavu historie FF UK a Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky.