Jak se Íránci z Československa snažili odstranit šáha Pahlavího

Část z nich se pak v zemi za železnou oponou asimilovala, jiní odešli na Západ. Do vlasti se z nich vrátila jen hrstka.

Komunisté, kteří se dostali k moci převratem v únoru 1948, se od počátku snažili v duchu „proletářského internacionalismu“ pomáhat svým soudruhům ze zemí, v nichž byli pronásledováni. Hned na konci 40. let přijali více než 12 tisíc Řeků a Makedonců, kteří museli uprchnout z Řecka poté, co tamní komunistická strana, podporovaná Sovětským svazem, prohrála občanskou válku s příznivci monarchie, za nimiž stál Západ (skoro polovinu z těchto uprchlíků tvořily osamělé děti).

V Praze v té době žily také stovky komunistů ze Španělska a Portugalska, Itálie a Jugoslávie, kteří byli ve svých domovinách vystaveni perzekuci. V případě Jugoslávců šlo o ty komunisty, kteří se v roztržce mezi Stalinem a Titem postavili na stranu sovětského vůdce.

Íránci byli prvními neevropskými komunisty, které pražský režim přijal. Většina z nich přijela ve dvou vlnách v letech 1954 a 1955 poté, co na falešné pasy nebo přes zelenou hranici uprchla z Íránu. Šlo o členy Lidové strany Íránu (Túde), fakticky komunistické strany, která byla založena v roce 1941 po obsazení Íránu sovětskou a britskou armádou. Cílem operace obou velmocí bylo zabránit dosavadnímu vládci země, Rezá Šáhovi Pahlaví, aby během druhé světové války lavíroval mezi Německem a Spojenci. Do čela země byl pak dosazen jeho dvaadvacetiletý syn Muhammad Rezá Šáh Pahlaví, který se zbavil německého vlivu.

Strana Túde byla typickou moskevskou agenturou, která usilovala o sovětizaci země, nebo přinejmenším o odtržení jejích kurdských a ázerských částí. Mimo zákon byla postavena v roce 1949, když byla obviněna z podílu na neúspěšném atentátu na šáha. V roce 1953 se pak pokusila svrhnout monarchii, do situace ale zasáhla americká CIA, která pomohla komunistické a další levicové síly potlačit. Řadové členy Túde čekal kriminál, funkcionáře, kteří včas nezmizeli, smrt.

Ti, co se dostali do Prahy, měli tedy velké štěstí. Šlo o 33 dospělých a šest dětí. Asi polovinu z nich tvořili bývalí důstojníci íránské armády, další byli úředníky či techniky. Úřady je umístily do ubytovny Červeného kříže v Žitné ulici, která podle pamětníků vypadala jako „omšelý hodinový hotel“. Mezinárodní oddělení ÚV KSČ, které nad politickými emigranty v Československu bdělo, nechalo všechny Íránce vyplnit podrobné kádrové dotazníky - a zjistilo znepokojivé skutečnosti. „Zatímco u ostatních emigrací převažují příslušníci dělnické třídy, tvoří íránskou emigraci ve své většině příslušníci buržoazních vrstev, a ve dvou případech jsou to dokonce synové íránských feudálů, jejichž otcové vlastnili v Íránu řadu vesnic se stovkami duší,“ píše se v jedné interní zprávě.

Buržoazní původ byl nemocí, kterou podle dobových představ mohla vyléčit těžká manuální práce. Hamid Zargari byl zřejmě jediný z uprchlíků, který měl dělnický původ, ale pak se stal armádním důstojníkem, což se bdělým kádrovákům zdálo rovněž podezřelé. Zargari později vzpomínal, co následovalo, když jim pracovník mezinárodního oddělení oznámil, že vzhledem ke svému sociálnímu charakteru musejí jít pracovat do dolů v Ostravě, aby tam poznali dělnickou třídu. „Po jeho projevu bylo ticho. Byli jsme maximálně uražení. Tak oni nám nevěří! Většina z nás byla odsouzena k smrti a naše obvinění íránskou juntou znělo, mimo jiné, za věrnost k Sovětskému svazu a internacionalismu.“

Hasit konflikt nakonec musel přímo šéf strany Túde Rezá Radmaneš, který žil v exilu v Lipsku. Po jeho intervenci rozhodl na počátku roku 1956 politický sekretariát ÚV KSČ, aby bylo prakticky všem dospělým Íráncům umožněno studium na vysokých školách. V Praze, Brně a Bratislavě pak studovali vesměs přírodovědné a technické obory, lékařství a ekonomii, dva na AMU. Jejich pobyt přišel stát zhruba na 300 tisíc korun ročně.

Integraci Íránců do české společnosti pomohlo, že většina z nich byli ateisté a již doma žili západním stylem. „Jedl jsem v Íránu šunku, tady jsem jedl taky šunku, v Íránu jsem se nemodlil, tady jsem se taky nemodlil. Takže jsme se na život v Československu lehce adaptovali,“ vzpomínal jeden z nich, Mohamed Torbati.

Hlavním zdrojem nespokojenosti některých Íránců byla nízká životní úroveň. „Někteří lidé nechápali, že tady nemohou mít takové možnosti jako v Íránu,“ říkal Torbati, který, ač ze středních vrstev, obýval v původní vlasti pětipokojový byt o 150 metrech čtverečních.

„V porovnání s životem v ilegalitě jsem nemohl být nespokojený,“ vzpomínal Hamid Zargari. Ještě po desetiletích si ale vybavil, že když jim koupili v Bílé labuti první šaty, byly tak vyšlé z módy, že je nikdo nechtěl nosit.

Na přelomu 50. a 60. let bylo v Československu již asi 60 íránských emigrantů a jejich rodinných příslušníků. Komunistické orgány na ně stále pohlížely s podezřením: „Oni mají své třídní vědomí příslušníků bývalé buržoazie a zatím se s ním nerozloučili a bude trvat ještě hodně dlouho, než se jim tato otázka plně vyjasní. Někteří z nich si podrží trvale své buržoazní názory.“

Do íránské emigrace v Československu patřily i dvě později známé osobnosti: Mansour Shaki (1919–2000), který získal místo v Orientálním ústavu a napsal česko-perskou konverzaci, a Abdul Rahman Ghassemlou (1930–1989), významný kurdský politik a později dlouholetý šéf Demokratické strany íránského Kurdistánu. Jeho životní příběh je mimořádně zajímavý.

Ghassemlou (někdy přepisovaný také Kásemlu či Quassemlou) do Prahy přijel již v roce 1948 z Paříže studovat na stipendium Mezinárodního svazu studentstva Vysokou školu politických a hospodářských věd. Rychle se naučil plynně česky a na škole se seznámil s Helenou Krulichovou (1933–2023), s níž se oženil. S roční dcerou se manželé přesunuli v roce 1953 do Íránu. „Pronásledování íránských demokratů, komunistů i levicových Kurdů po několika měsících značně zesílilo,“ vzpomínala v roce 2009 Helena Krulichová na svůj pobyt v Íránu. „Museli jsme do ilegality. Za první dva roky jsme vyměnili jedenáct bytů a manžel musel nakonec odjet do Evropy. Zůstala jsem sama, těhotná.“

Druhou dceru porodila na československém velvyslanectví, později s oběma malými dětmi přešla ilegálně do Iráku. „V Iráku tehdy vládl král Fajsal II. Pronásledoval Kurdy a komunisty stejně jako íránský šáh Pahlaví. Takže znovu ilegalita. V Bagdádu to bylo mnohem horší než v Teheránu, protože jsem neuměla arabsky a méně splynula s davem. Neměla jsem ani pas, ani letenku, ani peníze, nic. Nejhůře to snášely děti, protože těm nevysvětlíte, že nemohou křičet, radovat se ze života,“ vzpomínala Helena Krulichová.

Nakonec se jí po osmi měsících podařilo získat falešný pas a přes Damašek se v březnu 1957 vrátit do Prahy. Její manžel se tu později stal docentem na Vysoké škole ekonomické. Když se ale v roce 1973 stal šéfem Demokratické strany íránského Kurdistánu, přestal režim jeho politické aktivity tolerovat a o dva roky později jej vyhostil. Jeho rodina ho po několika měsících následovala do Paříže. Abdul Rahman Ghassemlou byl zákeřně zavražděn íránskými agenty ve Vídni v létě 1989.

Řada íránských exulantů doufala, že jim českoslovenští soudruzi pomohou v jejich úsilí odstranit šáhův režim. To se ale nestalo a režim jejich politické aktivity směřující tímto směrem velmi tlumil. Když například požádali členové Túde, aby u příležitosti 25. výročí vzniku strany bylo v říjnu 1966 v Praze uspořádáno slavnostní shromáždění, události byla věnována pozornost v médiích a televize pořídila rozhovor s některým členem Túde žijícím v Československu, aparát KSČ většinu těchto požadavků zamítl. Túde se musela spokojit s neveřejným pozdravným dopisem ÚV KSČ a redakčním článkem v Rudém právu.

Československý postoj byl pochopitelný vzhledem k vývoji vztahů s Íránem, které od druhé poloviny 60. let zažily nebývalý rozkvět. Írán se díky příjmům z vývozu ropy stal atraktivním obchodním partnerem a šáhova vláda usilovala o vyvážení jednostranného západního vlivu v zemi. Šáh s manželkou navštívili Prahu v květnu 1967 a o dva roky později zavítal do Teheránu prezident Ludvík Svoboda.

Československo se začalo mohutně podílet na íránských průmyslových projektech, spolupráce byla navázána i v oblasti výroby zbraní. Zcela mimořádné úspěchy pak měl od konce šedesátých let v Íránu podnik Art Centrum, zaměřený na vývoz uměleckých děl, který uspořádal v zemi několik audiovizuálních expozic oslavujících íránskou monarchii.

Vyvrcholením spolupráce s Íránem v politické oblasti se stala druhá oficiální návštěva panovníka a jeho choti v srpnu 1977. Během čtyřdenního pobytu zavítal Rezá Pahlaví také do Bratislavy a blízkého JZD, kde ho podle dobových zpráv překvapila životní úroveň vesnického obyvatelstva, a vojenského prostoru Doupov.

Šáh i jeho manželka dostali Řád bílého lva první třídy s řetězem, a protože to zřejmě nebylo považováno za dostatečnou poctu, ještě také čestné doktoráty práv a filozofie Univerzity Karlovy. Rezá Pahlaví se tak stal jediným člověkem v dějinách, který dostal Řád bílého lva třikrát: poprvé v roce 1943 od Edvarda Beneše během jeho cesty z Londýna do Moskvy, podruhé od Antonína Novotného v roce 1967 a potřetí od Gustáva Husáka o deset let později.

Zhruba třetina íránských emigrantů založila v Československu rodiny a zůstala zde natrvalo. Několik z nich provedlo sebekritiku a vrátilo se do Íránu ještě za šáhova režimu, jeden se vrátil ilegálně, byl odhalen tajnou policií a zavražděn. Další odešli na Západ, dva do Alžírska.

Hamid Zargari, o kterém byla řeč, patřil k těm, kteří se integrovali do české společnosti. Tragikomickou tečkou za jeho snahou odstranit šáha byla scéna, kterou popisuje ve svých pamětech: v roce 1977 byl jako pracovník Metrostavu vybrán k čestnému úkolu mávat íránskému vládci na jeho cestě z letiště na Pražský hrad.

Po svržení šáha v roce 1979 se někteří emigranti Túde vrátili zpět do vlasti. Hamid Zargari i Mohamed Torbati se o to pokusili, ale brzy zjistili, že islámský režim postupuje vůči komunistům stejně brutálně jako šáhův v padesátých letech. Nakonec se oba vrátili do Prahy.