I čeští rodáci se podíleli na vývoji atomové bomby v projektu Manhattan

Nešlo přitom jen o americký vynález, byl to výsledek snažení vědců z mnoha koutů světa, včetně českých rodáků. Promítali do své práce na vývoji termonukleární bomby osobní traumata spojená s válečnou tragédií v rodné zemi, ale po porážce nacismu v následné studené válce vyvolané právě atomovými zbraněmi se stali de facto nepřáteli.

Pravidelná branná cvičení školáků běhajících po loukách v plynové masce, pláštěnkách a s igelitovými pytlíky na rukou a nohou a v časopise Dikobraz karikatury atomových raket s nápisy „USA“, taková byla každodennost „jaderné hrozby“ v socialistickém Československu. Do této atmosféry vydal v roce 1985 fyzik Jan Fischer v Československém časopise fyzikálním objevný článek o zapomenutém brněnském rodáku a nukleárním vědci Georgi Placzkovi (1905–1955). Jeho účast v projektu Manhattan, jak se tajný vědecký program americké vlády k vývoji atomové bomby jmenoval, s ohledem na společenské poměry text nezdůrazňoval.

Poprvé se veřejnost dozvěděla detaily o této „české stopě“ až v roce 2005 u příležitosti stého výročí Placzkova narození, kdy se zároveň z iniciativy fyzika a Placzkova životopisce Aleše Gottvalda dočkal v Brně pamětní desky.

Dalších deset let platil za jediný tuzemský příspěvek k převratném objevu termonukleární bomby. Až v roce 2015 zveřejnili muzejníci z Ústí nad Labem svůj objev – místní rodačka a chemička Lilli Hornigová (1921–2017) spolu s manželem a předním členem vědeckého týmu Donem Hornigem v Novém Mexiku vyvíjela Fat Mana, tedy plutoniovou bombu.

V roce 2015 také Americký národní bezpečnostní archiv odtajnil plány jaderného útoku na sovětský blok z roku 1956. Mezi patnácti cíli na území dnešní České republiky figurovalo Brno i Ústí nad Labem, kam měly v případě otevřené války dopadnout jaderné pumy o minimální síle 1,7 megatuny. To je více než desetinásobek ničivého potenciálu každé z bomb svržených na Japonsko.

Hornigovou ani Placzka nemůžeme v nejmenším podezírat, že by si v roce 1945 dokázali byť jen představit, že pomáhali tvořit zbraň proti vlastním rodným městům. Předpokládali, že ji připravují proti hitlerovskému Německu. Věděli, že Němci pracují na své bombě. Lilli dokonce ani nevěřila, že by mohla být puma svržena na Německo, kde s rodiči žila poslední léta před emigrací do USA.

„Celé úsilí mělo jasně daný cíl – získat funkční bombu. Asi jsme si mysleli, že všechny problémy se tím vyřeší samy. Ve svých nevinných třiadvaceti letech jsem vůbec nebrala zřetel na vojenský způsob uvažování. Když se na to dívám zpětně, nebylo vůbec pochyb, že vojenské velení najde způsob, jak bombu použít,“ komentovala později etický rozměr.

Dilema o možném užití bomby v Evropě naštěstí vyřešila kapitulace třetí říše předtím, než byla zbraň připravená.

Kromě země původu pojí oba české rodáky z projektu Manhattan dominantní vazba na německojazyčné kulturní prostředí a židovský původ. Placzek pocházel ze staré česko-moravské židovské komunity dlouhodobě usazené v Brně a okolí. Jeho rodiče Alfred a Marianne vlastnili textilní továrnu v Alexovicích. Babička Caroline z brněnského průmyslnického rodu Löw-Beer svůj původ vztahovala až k rabimu Löwovi, strůjci legendárního Golema.

Hornigová měla kosmopolitnější původ. Otec Erwin Schwenk se sice narodil v Praze, ale vyrůstal ve Vídni. Matka Racha pocházela z Litvy, ale dětství prožila v Lodži, ve Varšavě a Lvově. Seznámili se na studiích v bavorském v Erlangenu, brali se ve Vídni a žili v Berlíně. Ústí nad Labem coby rodiště jediné dcery se do jejich životní poutě zapletlo roku 1916, kdy Erwin Schwenk coby talentovaný chemik nastoupil do čela výzkumu barviv v tamější chemičce.

V Lilliiných osmi letech, roku 1929, rodina přesídlila do Berlína, byť v Německu vlivem světové hospodářské krize právě sílila Hitlerova nacistická strana s otevřeně antisemitským programem. Lilli je přesvědčená, že z Ústí odešli proto, že otec musel jako rakouský občan uvolnit místo českému vědci. Po Hitlerově vítězství ve volbách roku 1933 pak za dramatických okolností rodina uprchla do USA.

Placzkova cesta za velkou louži je spletitější. Byl takřka o generaci starší, v době, kdy Lilli Hornigová nastoupila v Ústí do první třídy, on končil ve Vídni univerzitní studium fyziky. Rozjíždí hvězdnou vědeckou kariéru, působí na prestižních pracovištích v Utrechtu, Lipsku, Římě, Kodani nebo v Charkově. Může si přičítat autorství fundamentální teorie Ramanova rozptylu, teorie spekter polyatomických molekul a rozptylu světla v kapalinách a přičítat si zásluhy na počátečních kapitolách fyziky neutronů a objevu jaderného štěpení. Úzce spolupracoval s vědci, kteří pak patřili k oporám projektu Manhattan, jako Edward Teller, Rudolf Peierls, Victor Weisskopf nebo samotný šéf Robert Oppenheimer.

Pro dánského držitele Nobelovy ceny za fyziku Nielse Bohra byl Placzek „věčně stimulujícím Čechem“. Objevitel štěpné reakce Rakušan Oto Frisch ho označil za „Bohemiana v každém smyslu toho slova“. V rodném Československu krátkodobě pobýval ještě v roce 1938, kdy se marně snažil přemluvit rodinu k emigraci. USA se mu staly novou vlastí roku 1939.

V bezpečí za velkou louží si oba emigranti dělají starosti o příbuzné, co zůstali v moci Hitlerova režimu. Nevědí o plynových komorách, ale tuší, že blízcí čelí obrovskému nebezpečí. Jeho brutální rozsah vyjde plně najevo až po osvobození. Placzkův otec, matka i sestra zamíří přes terezínské ghetto do vyhlazovacích táborů. Lilliina teta a babička se „rozplynuly“ v děsivých podmínkách varšavského ghetta.

Vláda Spojených států amerických roku 1942 vyslyšela varování skupiny věhlasných vědců včele s Albertem Einsteinem, že Německo připravuje jadernou zbraň dosud nevídané ničivé síly, a chtěla nacisty předehnat.

Postupně se do projektu Manhattan zařadí mnoho skvělých fyziků a chemiků a řada z nich má za mateřštinu němčinu. Georg Placzek žije tématem atomové bomby od počátku svého amerického angažmá. Roku 1943 dostal úkol sestavit v Kanadě z britských vědců teoretickou skupinu fyziků k rozvíjení atomové energie, která je za pár měsíců oficiálně přičleněna k projektu Manhattan. Působí v Chalk River poblíž Montrealu, v jednom z devíti externích pracovišť. Do centra všeho dění skrytého v poušti Los Alamos v Novém Mexiku ho Oppenheimer přizve až v závěru výzkumu v květnu 1945.

Lilli žila a pracovala v přísně střeženém táboře už od května 1944, byť nebyla Oppenheimerovou prvoplánovou akvizicí. Ten cílil na jejího manžela Dona Horniga, špičkového chemika, s nímž se sblížila při studiích chemie na Harvardu. Ale politika tábora Los Alamos stála na vytvoření stimulujícího prostředí, kde vědci mohli pobývat i s rodinami. Manželky pak nacházely uplatnění jako písařky. „Na Harvardu to absolventy chemie nějak zapomněli naučit,“ odmítne rázně podřadnou roli herečka Olivia Thirlbyová v oscarovém filmu Oppenheimer, kde hrála právě ústeckou rodačku. Stejné to bylo v realitě, Lilli si vyvzdorovala přijetí do chemické divize, kde byly mezi vědci jen dvě ženy.

Projekt Manhattan měl dva směry, jedním byla uranová bomba – později „Little Boy“ – shozená na Hirošimu a druhým bomba plutoniová alias „Fat Man“ použitá na Nagasaki. Manželé Hornigovi pracovali na plutoniové bombě. „V určitou dobu došlo vedení k závěru, že plutonium je pro ženy a jejich reprodukční orgány příliš nebezpečné, a tak Lilli přeřadili na práci na vysoce výbušných čočkách. Což bylo o něco méně šílené,“ sarkasticky komentoval změnu zařazení své ženy Don Hornig. Ten řídil vlastní tým, který měl navrhnout a vyrobit tzv. jednotku X pro odpálení plutoniové bomby.

Zatímco uranová bomba nevyžadovala ostrý test, technicky dokonalejší a složitější plutoniová ano. Proto začali vědci v poušti Nového Mexika připravovat jaderný výbuch. Dostal název Trinity, tedy svatá Trojice, a naplánován byl na 16. července 1945. Film Oppenheimer zachycuje scénu z bunkru nejblíž od epicentra výbuchu, jen 16 kilometrů. Don Hornig ztvárněný Davidem Rysdahlem tu nervózně drží prst na spínači, kterým mohl jako jediný v případě jakékoli odchylky ještě cestu k výbuchu přerušit.

Existence George Placzka režiséru Christophu Nolanovi zcela unikla. Podle badatele Aleše Gottvalda je z nepřímých důkazů ale téměř jisté, že někde poblíž sledoval tu fascinující historickou podívanou i on jako „jediný náš spoluobčan“. Vzhledem k prestiži Placzka mezi atomovými vědci je to víc než pravděpodobné, ale svědectví o prvním jaderném výbuchu světa máme zaznamenané od jiného rodáka z Československa. „Objevila se před námi ta houba… Všichni jsme byli docela v šoku. Byl to neuvěřitelný pohled a nám bylo jasné, že patříme mezi první lidi, kteří něco takového kdy spatřili. Ze země se zvedl mrak – jasně žlutý, oranžový, červený, fialový… Vysál ten střed a rozvinul se jako květy… Bylo to neuvěřitelně veliké,“ popsala Lilli Hornigová zážitek z pozorování z 200 kilometrů vzdálených hor, kam zamířila společně s partou „méně významných“ vědců z Los Alamos.

Ve výzkumném táboře zůstávali Placzek a Hornigová ještě zhruba rok po skončení války. Určitě se znali. Jak důvěrně a jestli při občasných debatách v kantýně přišla i řeč na rodnou vlast, už nezjistíme. Společných známých ale měli jistě řadu, počínaje Oppenheimerem a konče po válce odhaleným sovětským špionem Klausem Fuchsem.

Ten se do projektu Manhattan dostal právě prostřednictvím Placzkovy výzkumné skupiny z Kanady. Kvůli tomu Placzka následně vyšetřovala FBI. Jeho nenávist ke komunistům vypěstovaná na základě osobních zkušeností se stalinskými represáliemi z doby působení na univerzitě v Charkově – nazýval je zvířaty a lháři – mu pomohla zbavit se všech podezření.

V poválečných časech charakterizuje osudy obou českých vědců projektu Manhattan ještě jedna spojitost. Ani jeden už rodnou zemi nenavštívil. Jejich příbuzné nacisti vyvraždili a železná opona brzy neprodyšně odřízla domovinu od demokratického světa. I proto si na své odhalení pro českou veřejnost museli počkat tak dlouho – Georg Placzek 60, a Lilli Hornigová dokonce 70 let od prvního atomového výbuchu. A není vyloučeno, že u zrodu jaderné bomby nějaké „české“ tajemství v hlubinách zapomnění ještě na objevení čeká.

Autor je historik a senátor