Emil Škoda: Zakladatel Škodovky byl vynikající manažer i výbušný člověk

Nebál se ani rizika a zkoušení nových metod. Svědčil o tom i fakt, že se vymkl tradičnímu povolání rodiny – lékařství. Navzdory svému okolí.

Emil pocházel z dobře situované rodiny. Narodil se z druhého manželství městského plzeňského lékaře Františka Škody a Johanky Rzihové, zvané Žanynka, ze staré patricijské rodiny. Její otec, majitel velkého Panského mlýna, Bernard, dal Johance věno v hodnotě sto tisíc zlatých. Část zřejmě využil Emil při svém pozdějším podnikání. Také Emilův strýc Josef Škoda patřil ke známým lékařům. Staral se o zdraví císařovny Alžběty, zvané Sissi, a právě on u ní zjistil plicní souchotiny. Zato Emila medicína nelákala už odmala.

Zajímala ho technika, neustále něco montoval a tvrdohlavě si své zájmy obhajoval.

Marně se mu rodina každoročně snažila pod stromeček k Vánocům nadělit lékařskou brašnu. Rozebral ji a vytvářel z jednotlivých předmětů jakési pumpy a prapodivné spletence. Tedy podle otce, který zuřil, že si kluk neumí ani pořádně hrát! U synka si ale nepomohl. Po úspěšném absolvování vyššího gymnázia v Chebu a Plzni zaskočil Emil otce žádostí, že chce na techniku do Prahy.

Hlavu rodiny synovo přání nepotěšilo. Hrozil vzpurnému maturantovi, že mu nedá ani grešli a vůbec – nebude ho podporovat. Tvrdohlavého Emila to nezastavilo, podporoval jej totiž strýc Josef. To nakonec rozhodlo. Emil se zbavil „zátěže rodinného lékařství“ a prosadil si své. Absolvoval čtyři semestry strojního inženýrství na hornické technické vysoké škole v Praze a vzdělání pak završil v Německu na strojírenském oddělení Technické vysoké školy v Karlsruhe. Po ukončení studia pracoval v Německu v Saské Kamenici a později v Brémách u firmy Wesser.

V roce 1865 se protkal jeho osud s Waldsteinovou strojírnou v Plzni. Tam se nakonec stal vrchním inženýrem s platem 1500 zlatých ročně.

Tehdy to byla suma téměř královská. V sedmadvaceti měl „neomezené dispoziční právo nad všemi pracovními silami strojírny“. Strojírna vyráběla už od roku 1825 parní stroje a různá strojní zařízení. Emila Škodu navíc provázelo štěstí – nastalo období konjunktury a nový inženýr brzy pochopil, že začíná éra oceli. A využil toho.

Změnil výrobní směr (do té doby k hlavnímu sortimentu patřily především stroje pro cukrovary) – chtěl postavit slévárnu, strojírnu, ocelárnu, kovárnu, vlastní železniční dráhu a Škodovku. K tomu ale potřeboval závod vlastnit. To se mu také povedlo v roce 1869, kdy strojírnu koupil. Tehdy mu opět pomohl strýc Josef Škoda, který do nového podniku investoval. A také svatba.

V roce 1871 se Škoda v chrámu svatého Bartoloměje v Plzni oženil s devatenáctiletou Hermínou Hahnenkammovou ze staré patricijské plzeňské rodiny. Dostal se tak mezi německou honoraci. Sebevědomá Hermína hovořila pouze německy a ráda se obklopovala přepychem. Porodila továrníkovi čtyři děti: tři dcery a syna Karla.

Tím si splnila povinnosti matky rodiny. O potomky se nějak zvlášť nezajímala. K tomu měla služky, chůvy a vychovatelky. Podle autorky knihy o Emilu Škodovi (Sága rodiny Škodů, Starý most s. r. o., Plzeň 2016) Marie Korandové „jí imponovali drsní hrdinové starogermánských bájí“ a projevovala se jako „úsečná, mohutná, vyšněrovaná velitelka, enormně přísná, nesrdečná, nahánějící hrůzu“. Ráda se zdobila šperky, proháněla služebné. A stejně jako její celá rodina dělala dluhy.

Emil Škoda nad manželčiným rozhazováním zuřil. Měl úctu k lidské práci a schoval každičký šroubek, nýtek, hřebík, který našel. A pak ho znovu použil. Hermína se tomu smála. Do výchovy potomků jí Škoda nemluvil. Pečlivě ale dbal o to, aby se děti nerozmazlovaly. Mohly mít všechno, přesto dostávaly relativně skromné dary – jejich otec nestrpěl žádnou rozmařilost.

Karel a jeho sestry například našli pod stromečkem pastelky, vodovky, noty a knihy. K dražším dárkům patřily brusle.

A Škodovka prosperovala – k jejímu rozkvětu došlo v sedmdesátých letech 19. století.

Produkovala tehdy kvalitní, takzvanou anenskou ocel. Škoda vybudoval ještě kotlárnu a mostárnu. Firma také exportovala – do Ruska, Španělska, Itálie, Latinské Ameriky a mnoha dalších zemí. Na přelomu 19. a 20. století produkovala už tisíc tun oceli denně.

Škoda také zavedl do závodů elektřinu. On sám pracoval čtrnáct hodin denně a někdy zůstal v podniku přes noc. Ten se úspěšně rozvíjel – ne tak atmosféra v továrníkově rodině.

„I já chci Robertovi pomoci, ale nikoli tím, že k promarněným 48 000 zlatých připojím další nové tisíce. Buď se Robert napraví a bude pořádný, pak jsem se vším, co mám, k dispozici, nebo zahyne. Teď je Robert lump a podle toho se s ním musí jednat,“ psal Emil Škoda v září 1887 sestře Johanně. Lumpem nazval svého nejmladšího bratra Roberta, který rozházel vlastní majetek a nyní škemral o nové peníze u Emila. A Johanna se za něj přimlouvala.

Právě ve věci půjček vystupoval Škoda nesmlouvavě – hodlal vybudovat zbrojovku a nemínil finance zbytečně rozhazovat. Celý den prověřoval, jestli se ve Škodovce nějak neplýtvá.

Měl jedinou vášeň: miloval lov. S osobním myslivcem a černým honicím psem Čertem procházel voňavými lesy a vdechoval atmosféru. Někdy přišel v loveckých šatech i do práce. Tvrdil, že jedině pes může člověka milovat pravou láskou. O svou rodinu tak jako o Škodovku a Čerta nepečoval. Málokdy se na její členy usmíval a slovy na ně neplýtval.

Jeho dcera Josefína si nad tím posteskla: „Cítím se tolik, tolik osamocena a nemohu si pomoci. U nás je to ostatně strašné – a proč? Protože chybí láska téměř ve všem a u každého. Hovořit možno jen se služebnými.“

A mluvilo se pouze německy – sám Škoda se počítal mezi české Němce a smýšlením byl Rakušan. Česky se občas vyjádřil, ale velmi chabě. Na svém šlechtictví si příliš nezakládal, to spíše na řádech, které obdržel – řád Železné koruny III. třídy a sultánský osmanský řád Osmanie. Rok před smrtí jej povolali do panské sněmovny, kde se hlásil k ústavní německé straně. O politiku jako takovou velký zájem nejevil. A své dělníky přísně ovládal.

„U nás bylo vůbec celé sociální zákonodárství pochopeno více jako zákonodárství pro ochranu dělníků. Zde byl normální pracovní den přímo vynálezem. Protože v celém světě žádný normální pracovní den neexistuje, a jsem přesvědčen, že jej podle nás nikdo nebude napodobovat, protože je to specifický rakouský vynález,“ zlobil se Škoda ještě v roce 1898 na sociální zákony.

On sám vystupoval proti jakýmkoliv zákonům, které by vycházely dělníkům vstříc. Rozčilovalo ho zavedení povinného úrazového a nemocenského pojištění v letech 1887 až 1888 a skoro mrtvici mu přivodilo uzákonění desetihodinové pracovní doby. Ve Škodovce ještě v roce 1890 pracovali zaměstnanci deset a půl hodiny, v ocelárně dokonce jedenáct hodin. Až od roku 1892 se začala dodržovat desetihodinová pracovní doba. V případě potřeby se ovšem směna prodloužila.

Škoda mohl své zaměstnance propustit bez výpovědi kvůli neschopnosti, krádeži nebo zanedbání povinností. Používal pro nejrůznější nešvary dvacet druhů trestů – například vzpurnost se trestala pokutou pět zlatých, opilství stálo jeden zlatý, nezhasnutí světla padesát krejcarů.

Mzdy zaměstnancům stanovoval Škoda sám. Hoblíř si vydělal v roce 1866 denně zlatku a dvacet krejcarů, strojní zámečník jednu zlatku a padesát krejcarů, truhláři jednu zlatku a sedmdesát krejcarů. Představovalo to vcelku slušné mzdy ve srovnání s jinými odvětvími.

Pro své zaměstnance postavil Škoda byty – staří škodováci je měli zčásti zdarma, zčásti za menší nájemné. Dělnické spolky a sociální demokraté Škodu vysloveně popuzovali. A pronásledoval je. Přesto měl pracovníků dost. V roce 1888 už zaměstnával Škoda celkem 886 osob (původně jich bylo třicet). K těmto lidem se Emil Škoda choval jako jediný, přísný šéf a občas jim projevoval jistou blahosklonnost. Nesměli si jej ovšem znepřátelit.

Ve druhé polovině osmdesátých let 19. století přišel do Waldsteinovy strojírny v Plzni výborný konstruktér parních strojů Ing. Radovanović. Emil Škoda si jej oblíbil a podle mědikovce Ferdinanda Berana si jej „vodil pod paží“.

Tedy do roku 1896, kdy podle Berana: „Tento oblíbenec však zneužil důvěry p. Škody tím, že prozrazoval výrobní tajemství závodu při výrobě děl. Pan Škoda na to přišel a okamžitě jej vlastní holí vyhnal ze závodu, dokonce ho prý s ní několikrát udeřil.“ Radovanović se pak vrátil do závodu až v listopadu 1900, po smrti Emila Škody.

Emil Škoda se v rozčilení choval téměř posedle.