Depeši, která proměnila poválečný svět, napsal Američan obdivující Prahu

V textu dokázal pojmenovat podstatu sovětského jednání způsobem, který americká administrativa v nejisté poválečné situaci naléhavě hledala. Telegram nejen analyzoval motivy sovětské politiky, ale zároveň naznačil, jak by na ni měly Spojené státy reagovat. Právě tím se Kennan zařadil mezi hlavní architekty strategie „zadržování“, která určovala americký přístup k Sovětskému svazu po další čtyři desetiletí.

George F. Kennan se narodil roku 1904 v Milwaukee ve Wisconsinu do rodiny irsko-skotského původu. Jeho otec byl právník, matku nikdy nepoznal – zemřela krátce po porodu. V dospívání prošel vojenskou akademií, která ho naučila disciplíně, a poté vystudoval prestižní Princetonskou univerzitu. Mezi spolužáky z vyšších společenských vrstev však nikdy zcela nezapadl.

Po absolutoriu se tichý a introvertní George rozhodl pro kariéru v americké diplomatické službě. Díky mimořádnému talentu na jazyky a analytickému myšlení rychle postupoval na kariérním žebříčku. Působil v Ženevě nebo Hamburku a v Berlíně si rozšířil obzory dalším studiem – intenzivně se věnoval ruštině a dějinám východní Evropy. Právě zde také poznal svou budoucí manželku Annelise Sorensenovou. Už ve 30. letech se vyprofiloval na jednoho z uznávaných znalců Sovětského svazu. Jak později poznamenal sovětolog Robert C. Tucker: „Žádný Američan nemluvil rusky tak jako George Kennan.“

V roce 1933 odjel do Sovětského svazu jako člen týmu amerického velvyslance Williama C. Bullitta, který nastoupil do funkce krátce po navázání diplomatických styků mezi oběma zeměmi. Prezident Franklin D. Roosevelt v době vrcholící hospodářské krize vnímal zlepšení vztahů se Sovětským svazem, který USA do té doby neuznávaly, i jako možnou ekonomickou příležitost.

Kennan však k režimu Josifa Stalina od počátku přistupoval s hlubokou nedůvěrou a už v roce 1936 varoval, že sovětsko-americké vztahy budou nevyhnutelně poznamenány nedorozuměním, napětím a vzájemným podezíráním. Zvlášť kriticky pak nesl jmenování velvyslance Josepha E. Daviese, štědrého sponzora Rooseveltovy Demokratické strany, který podle Kennana nedokázal pochopit podstatu stalinských čistek a hodnotil sovětský režim až příliš shovívavě. Kennan proto raději požádal o návrat do Washingtonu.

Jeho další kariéru výrazně formoval dramatický vývoj v Evropě. V roce 1938 zamířil do Prahy, kam dorazil krátce po podpisu Mnichovské dohody, a z bezprostřední blízkosti sledoval rozpad Československa i německou okupaci o několik měsíců později. Přesto pro něj pražské působení znamenalo vítanou změnu. „Mám rád Prahu a jsem šťastný, že tady mohu být. Práce – po tom všem trápení v Moskvě a v ruské sekci ministerstva zahraničí – se zdá být snadná,“ poznamenal v jednom ze svých dopisů.

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byl přeložen do Berlína, odkud sledoval fašistickou expanzi po Evropě. Po vstupu Spojených států do války byl na konci roku 1941 Němci dokonce krátce internován.

V roce 1944 se vrátil do Moskvy jako zástupce velvyslance Williama Averella Harrimana a právě během této druhé „moskevské mise“ dospěl k přesvědčení, že americké poválečné plány stojí na zásadním nepochopení sovětských záměrů. Ve svých memorandech varoval před sovětským expanzionismem a snahou vytvořit ve východní Evropě bezpečnostní pásmo pod kontrolou Moskvy. Radost z konce války mu kazil podle jeho názoru až příliš optimistický přístup amerického vedení k Sovětskému svazu. Ačkoli prezident Roosevelt, zastánce spolupráce s Moskvou, zemřel už v dubnu 1945, jeho nástupce Harry S. Truman zatím kurz neměnil a v části administrativy dál přetrvávalo přesvědčení, že obě velmoci budou společně utvářet poválečný svět.

V únoru 1946, kdy se rozpory mezi Spojenými státy a Sovětským svazem kvůli poválečnému uspořádání stále více prohlubovaly, dorazil z Washingtonu na americké velvyslanectví v Moskvě naléhavý požadavek: objasnit motivy sovětského chování a vysvětlit, proč Sovětský svaz přestal plnit některé dohody. Úkol připadl Georgi Kennanovi, který později přiznal, že právě na takovou chvíli čekal. Výsledkem byla depeše o délce něco málo přes pět tisíc slov, která už svým rozsahem napovídala, že nejde o běžnou diplomatickou odpověď.

Kennan ve svém „dlouhém telegramu“ tvrdil, že sovětská politika vyrůstá z hluboce zakořeněného pocitu ohrožení, který podle něj není vlastní ruskému lidu, ale vládnoucí elitě. Ta se od prvních kontaktů se Západem obávala jeho politického a kulturního vlivu, jenž mohl narušit stabilitu režimu. Sovětští vůdci proto podle Kennana nehledali bezpečí v kompromisu, ale v neustálém posilování vlastní moci.

Varoval, že Sovětský svaz bude usilovat o rozšiřování prestiže a vlivu kdykoli a kdekoli to bude možné a že i mezinárodní instituce bude Moskva využívat spíše jako nástroj prosazování vlastních zájmů než jako mechanismus kolektivní bezpečnosti. Z těchto důvodů dospěl v poslední části svého telegramu k závěru, že se Sovětským svazem nebyla za tehdejších okolností možná trvalá dohoda, a dokonce varoval, že „vnitřní harmonie naší společnosti bude narušena, náš tradiční způsob života zničen, mezinárodní autorita našeho státu podlomena, pokud dojde k upevnění sovětské moci“.

Americké administrativě doporučoval postupovat strategicky, trpělivě a důsledně: posilovat vlastní pozici, čelit sovětskému expanzionismu, ale zároveň neztratit demokratický charakter společnosti. V tomto ohledu Kennan vyzdvihoval, že Spojené státy nesmí v boji se svým protivníkem dopustit, aby se mu samy začaly podobat.

Odezva na Kennanův telegram byla mimořádná. Depeše s pokynem, že nesmí být krácena, se rychle rozšířila mezi nejvyšší představitele ministerstva zahraničí i americké diplomatické mise po celém světě a vyvolala nadšené reakce u řady osobností washingtonské administrativy, včetně ministra zahraničí Jamese Byrnese či ministra námořnictva Jamese Forrestala.

„Dlouhý telegram“ dorazil do Washingtonu v době, kdy Spojené státy hledaly novou strategii vůči Sovětskému svazu. Kennan jim poskytl argumentačně přesvědčivé vysvětlení sovětských kroků a záměrů. Sám později poznamenal, že o několik měsíců dříve by byl jeho telegram odmítnut, zatímco později by už byl zřejmě vyzněl jako samozřejmost.

Kennan byl z Moskvy povolán zpět do Washingtonu a brzy se stal jedním z nejvlivnějších hlasů formujících poválečnou americkou zahraniční politiku. Působil na Národní válečné škole a v roce 1947 publikoval pod pseudonymem „X“ slavný článek ve Foreign Affairs, v němž popularizoval pojem „zadržování“ jako dlouhodobou strategii vůči sovětskému expanzionismu. Přestože se jeho koncept stal základem nového amerického přístupu a promítl se i do některých kroků Trumanovy administrativy, Kennan zároveň varoval, že strategie „zadržování“ nemá být celosvětově univerzálním nástrojem boje proti komunismu. Podle něj mělo jít především o politické, ekonomické a diplomatické soupeření s důrazem na udržení amerických zájmů v Evropě.

Kennanova kariéra vyvrcholila v roce 1947, kdy ho ministr zahraničí George C. Marshall povolal do čela nově vzniklé Skupiny pro politické plánování. Právě z této pozice Kennan výrazně přispěl k formulaci Marshallova plánu, který se stal důležitým nástrojem hospodářské obnovy západní Evropy, ale zároveň i prostředkem k omezení sovětského politického a ekonomického vlivu na kontinentu.

Brzy se však začal dostávat do sporů s vlivnými členy Trumanovy administrativy. Kriticky se stavěl například ke vzniku Severoatlantické aliance, protože podle něj prohlubovala sovětský pocit ohrožení, urychlovala definitivní rozdělení Evropy a přenášela odpovědnost za její bezpečnost na Spojené státy. Kennan se rovněž obával, že posunutí jeho původní strategie do roviny vojenského zadržování a k přílišnému univerzalismu vyústí v to, že Američané budou vnímat soupeření se Sovětským svazem jako boj dobra se zlem a ze Spojených států se stane „světový policista“, zasahující v jakékoli části světa, kde dojde k rozmachu komunismu.

Spory nakonec vyústily v Kennanův odchod z vlády. Ještě krátce působil jako velvyslanec v Moskvě a Bělehradu, do širšího povědomí se ale zapsal především jako uznávaný historik, autor oceňovaných knih a zároveň neúnavný komentátor americké zahraniční politiky, kterou hodnotil z pozice zkušeného diplomata.

Ostře vystoupil například proti válce ve Vietnamu, která podle něj zbytečně oslabovala americkou prestiž, a po konci studené války varoval před přílišným triumfalismem Západu i rozšiřováním NATO na východ. Veřejně aktivní zůstal až do vysokého věku, a ještě před svou smrtí v roce 2005 kritizoval americkou invazi do Iráku.

Přestože je dnes George Kennan pro většinu Američanů neznámým, v dějinách americké diplomacie zanechal stopu hlubší než mnozí prezidenti. The New York Times ho ve svém nekrologu označily za diplomata, který se „více než kdokoli jiný své generace podílel na utváření americké zahraniční politiky během studené války.“

Kennanův „dlouhý telegram“, od jehož odeslání koncem února uplyne již 80 let, se stal jedním z klíčových dokumentů počátků studené války. V jediném textu se zde propojila Kennanova mimořádná znalost ruské historie a mentality se schopností strategického uvažování. Právě síla jeho analýzy však byla zároveň i jejím úskalím. Někteří mu vyčítali, že Sovětský svaz vykreslil příliš schematicky jako režim odsouzený k expanzi, že část argumentace stavěl na zobecňujících historických motivech a nedostatečně zohlednil, jak sovětské obavy mohla posilovat i politika Spojených států.

Telegram nicméně stál u zrodu americké strategie „zadržování“, která se v různých podobách promítala do přístupu všech washingtonských administrativ vůči Sovětskému svazu v době studené války. Ačkoli Kennan později s nelibostí sledoval, jak se jeho původní koncept „zadržování“ proměnil v militarizovanou doktrínu a celosvětový boj proti komunismu, význam jeho telegramu se tím nijak nesnížil.

Jen málokdy se totiž stane, že jediná depeše, navíc sepsaná diplomatem nižšího stupně, dokáže tak zásadně změnit způsob, jakým velmoc začne nahlížet na svého protivníka.

Autor je historik, působí v Ústavu historie FF UK a Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky