Článek
Bohumil Vrbňák, hlavní postava knihy a dědeček autorky, se jako desetiletý v době druhé světové války, úplnou náhodou a na základě přátelství s židovským chlapcem, ocitl v transportu do pracovního tábora v Linci.
V rodině se o tom nijak zvlášť nemluvilo. „Až poté, co dědeček skončil po třech mrtvicích na pečovatelském lůžku a já jsem za ním často chodila, začal mi o tom, co se tehdy stalo, vyprávět,“ říká Petra Manišová, češtinářka na Střední vinařské škole ve Valticích.
Stalo se to v zimě roku 1940. Malý Milek, jak se mu doma říkalo, měl deset let a bydlel s rodiči v Zarazicích, dnešní městské části Veselí nad Moravou. Jednoho dne se vrátil ze školy, najedl se a šel si hrát ke svému židovskému kamarádovi Ríšovi.
„Šel tam, i když mu rodiče říkali, že je to nebezpečné, jenže Ríša měl novou vláčkodráhu. V ten den tam ale přišlo gestapo a sbalilo je všechny,“ vypráví stručně Petra Manišová to zásadní, co vepsala do knihy.
I když se bránil a na první pohled bylo jasné, že blonďatý chlapec do židovské rodiny nepatří, nebylo to nic platné. „Pradědečkův známý viděl, jak je z domu vyvádí. I když hned informoval Milkovy rodiče, gestapo bylo nekompromisní. Provinil se už tím, že se s židovským chlapcem přátelil, a tak skončil v transportu do Lince,“ říká spisovatelka.
Po třech týdnech o hladu a žízni dorazili do pracovního tábora, kde rozmontovávali rozbité stroje. Relativně v bezpečí. „Dědeček mně vyprávěl, že měl obrovské výčitky svědomí, že neposlechl rodiče, a potřeboval vědět, že se dostane domů,“ popisuje neuvěřitelný příběh Manišová.
Na útěku několik týdnů
V lágru potkal kamaráda. Chlapce nežidovského původu, který kvůli problematickému chování skončil v nápravném ústavu, odkud ho Němci poslali do Lince na nucené práce. Dědeček Manišové si po čase všiml, že si jeho nový kamarád Eduard schovává kůrky chleba.
Až mu jednoho dne Eda svěřil tajemství a ukázal místo v plechovém hangáru, kde se plech dal odklonit.
„Prozradil dědečkovi, že se chystá uprchnout. Ten byl štěstím bez sebe, jen musel počkat do jara, aby cestou domů neumrzli. Po třech měsících v lágru se jim to povedlo, i proto tady sedím,“ říká s dojetím v hlase spisovatelka.
Chlapci byli na útěku několik týdnů. Prchali jen v noci, přes den se skrývali, ve stodolách, v senících, než dorazili domů.