Nacistický lovec českých okultistů skončil na šibenici

Neobyčejný příběh jednoho z pozapomenutých nacistických zločinců lze rekonstruovat na základě dochovaných archivních dokumentů z jeho poválečného procesu. Ty ukazují, do jak mnohdy až bizarních podob přerůstal okupační teror v protektorátu.

Osud Fritze Kiesewettera, narozeného roku 1902 v Braniborsku, se poprvé spojil s Československem na konci září 1938. Coby příslušník gestapa operoval u našich západních hranic v oblasti města Plavno nedaleko Aše. I odtud tehdy pronikaly do Československa nacistické bojůvky, které napadaly příslušníky čsl. ozbrojených sil a terorizovaly místní české obyvatelstvo. Posléze působil na gestapu v Karlových Varech, v Berlíně a po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byl převelen do Prahy.

Jak uvedla badatelka Kristýna Bernardová, jeho novým působištěm se stalo oddělení pro náboženské záležitosti vedené kriminálním komisařem SS-Obersturmführerem Adolfem Fuchsem. A právě zde Kiesewetter začal svou novou kariéru, která mu později vynesla pověst „lovce českých okultistů“.

O své práci Kiesewetter při poválečném vyšetřování vypověděl: „Zodpovědným referentem v tomto oddělení byl vrchní kriminální asistent Kurt Oberhauser, kterému jsem byl přidělen jako samostatný referent a odborník v otázkách náboženských, záležitostech sekt, svobodného zednářství a takzvaného tajného učení a tajemných věd. V těchto záležitostech jsem pracoval až do rozpuštění gestapa v Praze.“

Při vyslýchání osob podezřelých z nepřátelství k Říši Kiesewetter proslul brutálními metodami a služební horlivostí. V rozsudku Mimořádného lidového soudu v Praze z 3. března 1947 se píše: „Prováděl výslechy zatčených, přičemž tyto tloukl rukou a rapírem (druh meče - pozn. red.), aby je přinutil k doznání, a ze svého rozhodnutí posílal a poslal mnohé do koncentračních táborů a Terezína, kde mnozí zahynuli, a měl k usnadnění práce konfidenty a donašeče zpráv.“

Jeden ze zatčených – farář Jednoty bratrské Pavel Glos – ve své knize Na bratrské faře 1938-1945 vydané v Turnově v roce 1946 na adresu Kiesewettera poznamenal: „Kiesewetter je nevzhledný, má odpuzující vzhled. Jeho nažloutlé oči přímo píchají.“

Nejvýznamnější kapitola Kiesewetterova působení v protektorátu přišla na jaře 1941. Tehdy nacisté vyhlásili tažení proti všem spiritistům, léčitelům a dalším vyznavačům takzvaných tajných věd. A právě SS-Obersturmführer Kiesewetter se v českých zemích stal jeho hlavním vykonavatelem.

Nutno zdůraznit, že tehdejší okultní scénu nelze zúžit jen na pochybné ženy nabízející věštění z kávové sedliny či ve své době časté snahy o vyvolávání duší zemřelých. Různé společnosti věnující se studiu duchovna byly v českých zemích na přelomu 19. a 20. století i v meziválečném období v Československu velmi populární. Věnovaly se jim i mnohé významné osobnosti, které měly i dobré kontakty na vlivná politická místa. K předním „pěstitelům“ okultismu té doby patřili například spisovatel Gustav Meyrink či baron a politik Adolf Leonhardi.

Také německý nacismus stavěl na okultismu a na nejrůznějších pokřivených interpretacích duchovních nauk. Ve službách hákového kříže pracovali okultisté i astrologové, kteří sestavovali německým pohlavárům všemožné horoskopy. Říšský šéf SS Heinrich Himmler věřil v reinkarnaci a považoval se za vtělení Jindřicha I. Ptáčníka, saského vévody a krále východofranského z 10. století.

Naopak například říšský maršál Hermann Göring, vrchní velitel Luftwaffe, mysticismem opovrhoval. A podobně na tom byl i Adolf Hitler, který se okultním vědám vysmíval. Vnitrostranické pnutí mezi frakcemi v NSDAP mu ale vyhovovalo. Zápolily totiž o jeho přízeň, což ještě více posilovalo jeho moc.

Němci si byli vlivu tajných společností v protektorátu dobře vědomi, a proto se jimi podrobně zabývalo gestapo a Bezpečnostní služba už od počátku okupace. Některé spolky byly již na podzim 1939 zakázány.

Zásadní zlom v přístupu a míře tolerance k okultní scéně v celé třetí říši přišel v květnu 1941. Způsobila jej dodnes jedna z nejméně pochopitelných událostí druhé světové války. Hitlerův stranický zástupce Rudolf Hess 10. května 1941 odletěl na vlastní pěst a bez Vůdcova vědomí do Británie. Poté, co mu po několika hodinách letu došlo palivo, seskočil na padáku nad Skotskem, kde byl ihned zadržen. Údajným motivem Hessovy tajné mise měla být snaha spojit se s představiteli protichurchillovské opozice a s anglickým králem Jiřím VI. a vyjednat separátní mír mezi Británií a Německem. Místo toho Rudolf Hess skončil v zajetí.

Berlín musel tuto zradu nějak veřejnosti vysvětlit. Nacistická propaganda proto Hesse označila za duševně nemocného, přičemž vinu svalila na okultisty. „V poslední době vyhledával pomoc u hypnotizérů, astrologů apod. Ještě je třeba vyjasnit míru zodpovědnosti těchto lidí na mentálním poškození, jež ho dovedlo ke kroku, který nyní udělal,“ psal list Völkischer Beobachter.

Situace se rozhodli využít odpůrci okultismu ve vnitrostranických špičkách NSDAP k posílení svého vlivu. Šlo například o Hitlerova osobního tajemníka Martina Bormanna.

Brzy poté – na začátku června 1941 – nacistické represivní orgány zahájily rozsáhlou zatýkací operaci proti předem vytipovaným představitelům okultní scény v celé třetí říši i na okupovaných územích. Takzvanou Akci Hess řídil Reinhard Heydrich, šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu. Zatčeny byly tisíce osob. Mnohé sice byly po výslechu či krátkém zadržení zase propuštěny a nacisté jim pouze zakázali činnost v tomto oboru, nemálo se jich však na svobodu už nikdy nedostalo a později tito lidé skončili v koncentračních táborech.

V protektorátu Čechy a Morava se zátahu proti okultistům, astrologům, léčitelům a dalším „podezřelým“ zúčastnili 9. června 1941 příslušníci gestapa, Sicherheitsdienstu (Bezpečnostní služba) a Kripa (Kriminální policie). V akci byl i Fritz Kiesewetter, který posléze mnohé ze zhruba 250 zatčených osobně vyslýchal.

Pro českou okultní scénu šlo o zásadní úder. Zadržen byl například jeden z nejznámějších mystiků František Bardon, jenž byl posléze z věznice v Breslau propuštěn až v roce 1943. Dále například významný znalec kabaly a hermetik Oldřich Eliáš, který v listopadu 1941 zemřel v koncentračním táboře Osvětim.

Mezi zatčenými byl i knihovník Národního muzea, člen Společnosti českých hermetiků Universalia Jan Kefer. Gestapo jej mělo v hledáčku už dlouhou dobu. Kefer byl známým odpůrcem Hitlerova režimu, veřejně vystupoval proti nacismu jak před okupací, tak i během ní. Keferův osud v koncentračním táboře Flossenbürg popsal na základě vzpomínek jiného vězně, Františka Sobka, nedávno zesnulý historik Milan Nakonečný: „Jako ostatní vězňové musí i zesláblý Kefer pracovat v pověstném kamenolomu a vláčet po nekonečném schodišti těžké balvany, které jsou zase nahoře shazovány dolů. Jednou, když už je na smrt unaven – v té době se mu prudce zhoršila cukrovka – se snaží vzít si lehčí balvan, ale esesácký dozorce to zpozoruje a Kefera surově zbije. S pomocí vězňů se Kefer ještě dovleče do tábora, ale to už umírá a ví, že zemře. Pomodlí se ještě za svého vraha a večer 3. prosince 1941 vydechne naposledy.“

Represe vůči okultní scéně pokračovaly v protektorátu až do konce války. Šlo však už spíše o individuální případy založené většinou na základě anonymních udání, práci konfidentů gestapa či Bezpečnostní služby. Ovšem v roli hlavního „lovce okultistů“ nadále zůstával Fritz Kiesewetter. Ten byl také hlavním aktérem z dnešního pohledu bizarního „přezkušování“ k výslechu předvedených léčitelů.

Jedním z nich byl také zřejmě nejznámější český lidový léčitel Jan Mikolášek, o němž v roce 2020 vznikl diváky i kritiky oceňovaný film Šarlatán s Ivanem Trojanem v hlavní roli. „Jel jsem do Prahy s malou dušičkou, nikdo tenkrát nevěděl, co ho na gestapu čeká. V Petschkárně mě zavedli do místnosti, kde bylo asi deset lidí, mezi nimi doktor Kindermann a Kiesewetter. Dozvěděl jsem se, že musím podstoupit zkoušku, aby se zjistilo, jsem-li mastičkář, podvodník či co vlastně,“ popsal Mikolášek ve svých pamětech. Jak dále uvádí, léčitelé měli například stanovit diagnózy pacientů, které pak Kiesewetter a další konfrontovali s lékařskými chorobopisy.

Jenže v květnu 1945 se karta obrátila a z „lovce“ Kiesewettera se stala lovná zvěř. Jeho pokus uniknout z Prahy do americké zóny v západních Čechách se mu nezdařil a po válce jej čekal soud. Během něj se zpovídal nejen ze svých zásahů proti okultistům, ale i z dalších zločinů spojených s prací na gestapu.

„Fritz Kiesewetter při výslechu mě tloukl a týral a rovněž tak zacházel i s ostatními vězni. Byl jsem pak vězněn v různých koncentračních táborech a posledně v Buchenwaldu. Následkem tlučení a týrání ze strany Kiesewettera byly mi vyraženy zuby a i jinak jsem byl na zdraví těžce poškozen,“ vypověděl 12. července 1946 jistý Jaroslav Ševčík. V archivních dokumentech z procesu s Kiesewetterem je podobných svědectví celá řada.

Kiesewetter se obdobně jako mnozí jiní nacističtí zločinci hájil tím, že byl jen nucen plnit rozkazy. Sice doznal, že při výsleších používal násilí, ale jeho míru relativizoval. V případě žen šlo prý „pouze o facky“, u mužů o bití elastickou ocelovou pružinou dlouhou asi 120 centimetrů, kdy oběť musela ležet přes židli.

„Tvrdím, že účinek bití takovou ocelovou pružinou jest menší, než-li při bití gumovým obuškem. Toto bití netrvalo i s přestávkami nikdy déle než deset minut. Nenáležím k lidem, kteří by ze sadistického založení se chápali takových prostředků a těšili se z nich,“ hájil se. Ovšem marně.

Mimořádný lidový soud v Praze se při hlavním přelíčení 3. března 1947 v konečném verdiktu ztotožnil se závěry žaloby a odsoudil jej na smrt. Rozsudek byl vykonán téhož dne odpoledne na dvoře pankrácké věznice. „Kiesewetter měl také zorganizovat síť konfidentů, mezi něž patřil i šéfredaktor Árijského boje R. Novák a zakladatel protižidovské světové ligy Břetenář. Největší vinou Kiesewetterovou bylo, že z vlastního rozhodnutí posílal vyšetřované do koncentračních táborů s poznámkou: Návrat nežádoucí,“ reportoval o procesu následující den tisk. Ten ho ve stejném duchu jako vyšetřovatelé vykreslil jako „vraha z povolání“.