Byl Shakespearův král Richard III. nelidským vrahem i ve skutečnosti?

„Já křivý, nehotový, poslaný na svět, než mě dolátali, hudlařsky spíchnutý a samý kaz, že pes hned štěká, když se přibelhám,“ popsal Richard III. sám sebe slovy dramatika v překladu Zdeňka Urbánka.

Nebyla to ale pravda. Veliký Shakespeare historii zkreslil. Vycházel totiž z Richardova životopisu z pera Thomase Morea, slavného politika a spisovatele, kterému bylo v čase Richardovy smrti pouhých osm let. Sám krále nikdy neviděl. Pokřivil i jeho vzhled (osobou Richarda III., 1452–1485, se zabýval například historik Jiří Kovařík v knize Richard III., Vrah či oběť?, 2003).

Thomas More popsal Richarda jako hrbáče s chromou rukou. To by nesporně překvapilo jeho matku Cicely, která Richarda porodila 2. října 1452 ve svých sedmatřiceti letech na Fotheringhay Castle v Northamptonshiru jako své jedenácté dítě.

Chlapeček byl na rozdíl od svých sourozenců malinký a drobný. Jeho otcem nebyl nikdo jiný než jednačtyřicetiletý Richard Plantagenet, vévoda z Yorku, kterému v žilách kolovala královská krev. Miminko Richard bylo úplně normální.

A takový byl i v dospělosti. Jistá hraběnka Desmondová vzpomínala, jak s Richardem kdysi tančila a „byl to velmi dobře urostlý muž, ne ovšem tak pohledný jako jeho bratr Edward“. Richard měl pouze trochu nesouměrná ramena, jedno níž než druhé. Dětství měl šťastné.

Až do svých sedmi let žil na rodném hradě obklopen služebnictvem a svými vychovateli. Kromě něj tam bydlela jeho sestra Margareth a bratr George. Ostatní sourozence téměř neznal – ti žili na jiném sídle Yorků v Ludlow. Otec a matka děti navštěvovali jen občas – Cicely doprovázela svého muže na cestách.

O politickém zmatku v Anglii nevěděl malý Dick nic. Netušil, že proti sobě stanuly dvě rodové větve – Yorkové a Lancasterové. V čele Yorků byl Richardův otec, Lancasteři měli za sebou anglickou královnu Markétu z Anjou. Její manžel Jindřich VI. byl slabý a někteří o něm šířili, že je blázen.

Mimochodem, válka růží, jak se tomuto konfliktu říká, to v pravém slova smyslu vůbec nebyla. Tak ji pojmenoval až spisovatel Walter Scott. York měl sice ve znaku bílou růži, ale červenou měli až později Tudorovci, kteří nastoupili na trůn s jejím koncem. Válka se táhla mezi lety 1455 až 1485, ale z oněch třiceti let se bojovalo pouhých 18 měsíců. Byla svérázná.

Obě nepřátelské skupiny k sobě čas od času připochodovaly, napadly se a poté se rozešly nebo utekly. Chybělo i tehdy tradiční obléhání měst. Byla to spíš krevní msta než válka. Neurození a nižší šlechta zůstávali stranou. Malého Dicka se ale přece dotkla.

V létě roku 1459 přispěchal na Fotheringhay posel se vzkazem, že Dick a jeho sourozenci mají okamžitě odjet na Ludlow, kde otec shromažďoval své vojsko. Tam poprvé spatřil svého sedmnáctiletého bratra Edwarda, urostlého a plavovlasého, budoucího krále. Velmi jej obdivoval.

Právě na Ludlowu zažil Dick porážku Yorků, které rozprášila královnina armáda. Richard z Yorku se svými vojáky prchl do Irska, Cicely s dětmi ale v zemi zůstala. Neváhala, vyšla královně vstříc a ve vsi se opřela s Georgem a Dickem o kamenný kříž na tržišti, který ji měl podle křesťanských zvyků chránit.

Na příkaz královny se o oba chlapce, jejichž otec byl odsouzen pro velezradu, starala vévodkyně z Buckinghamu, Cicelyina sestra. Kde strávila následující rok Cicely, není známo. Po Cicelyině sestře o oba chlapce pečoval arcibiskup z Canterbury. Právě u něj se Richard naučil číst latinsky, anglicky a francouzsky a osvojil si kaligrafický rukopis.

Strany Lancasterů a Yorků měly ve válce střídavé úspěchy. V roce 1460 zvítězili Lancasteři – Richard z Yorku padl a jeho hlava byla přibita na bránu města Yorku. Dickovi bylo osm let. Spolu se svým bratrem Georgem uprchl do Utrechtu. Ale situace se měla obrátit. V březnu roku 1461 zvítězili Yorkové a Richardův bratr Edward byl korunován jako anglický král Edward IV.

Dick svého bratra miloval. A on mu věnoval palác s vlastním služebnictvem a dvorem. V červnu jej pasoval na rytíře. To znamenalo určité závazky. Richard, nyní vévoda z Gloucesteru, si musel zvyknout na zbroj, cvičit s nejrůznějšími zbraněmi, pěstovat jezdecké umění, hrát na flétnu a harfu. Byl to úmorný dril.

Válka růží mezitím pokračovala. Vstoupil do ní i Richard – v roce 1464 verboval vojska pro svého bratra Edwarda a lancasteři byli posléze rozdrceni. V květnu téhož roku se Edward oženil s Alžbětou Woodwillovou, vdovou se dvěma syny.

O pět let později získal sedmnáctiletý Richard z rukou svého bratra jeden z nejvyšších úřadů v zemi, úřad anglického konstábla. Stal se svrchovanou autoritou v otázce zločinu velezrady. Byl vynikající válečník, tvrdý, zbožný a neústupný. Celý jeho život byl veden vůlí pevnou jako ocel. Ve válce růží stál vždy v čele vojska a svou statečností se vyznamenal. Bratru Edwardovi byl největší oporou.

Oženil se v roce 1472 – vzal si Annu Nevillovou, kterou znal už z mládí. Richardovo štěstí však trvalo sotva pár let. Události, jež budou jednou tragicky překrouceny, se nemilosrdně blížily.

„Já, Clarence, utopený hnusným vínem, oběť tvé lsti a zrady,“ psal Shakespeare v Richardu III. Vévoda George z Clarence byl Edwardův a Richardův bratr. Neomalený sourozenec se často spojoval s nepřáteli obou bratří. V roce 1477 krále Edwarda zvlášť rozzuřil. Začal posílat po celé Anglii své lidi, „kteří hlásali, že král je černokněžník a ničí své poddané“.

Edward IV., jinak mírumilovný a velkorysý muž, se dopálil. Odvezl George do Toweru a v lednu 1478 svolal parlament, aby vévodu soudil.

Jako král měl ovšem poslední slovo – a rozhodl, že jeho bratr zemře. V té době Richard, který podle Shakespeara nechal Clarence úkladně zabít, vůbec nebyl v Londýně a o soudu nic nevěděl. V únoru 1478 vévoda z Clarence zemřel. Nikdo neví, kdy přesně a jak. Údajně byl utopen v sudu s vínem podle svého vlastního přání. Richard tím byl otřesen. A čekaly jej ještě další pomluvy.

Edward IV. Clarence o moc dlouho nepřežil – zemřel v dubnu 1483 na neznámou chorobu. Nástupcem se měl stát jeho syn Edward V. Byl však ještě dítě, proto král před svou smrtí ustanovil Richarda z Gloucesteru hlavním protektorem země do doby, než bude Edward V. korunován. Sám král vídal syna zřídka – byl vychováván na hradě Ludlow pěstouny.

Richard souhlasil a v červenci téhož roku se stal králem Anglie – Richardem III. Byl to moudrý panovník. Vyhlásil, že vlastnictví čehokoli musí být podloženo dědickými nároky, kupními smlouvami, zákonem. Reformoval soudní aparát, podporoval měšťany a poddané a byl také nesmírně zbožný.

Nebylo mu to nic platné. V roce 1484 onemocněla Richardova žena Anna. Měl s ní jediného syna Edwarda, který byl ale neduživý a zemřel v jedenácti letech v březnu 1484. O rok později zemřela také Anna – zřejmě na TBC. Richard byl zdrcen. Annu miloval, byl s ní spokojený, trávil s ní každou volnou chvíli. Později se objevila pomluva, že svou manželku otrávil – Richard se o ní ale nikdy nedozvěděl, protože v roce 1485 si nikdo nic takového nedovolil tvrdit.

V té době byl tmavovlasý vysoký Richard melancholický. Nejenže přišel o ženu a syna, ve Francii se navíc začal hlásit o trůn Jindřich Tudor, lancasterián, pozdější anglický král Jindřich VII.

V srpnu 1485 došlo mezi Richardem a Jindřichem k rozhodující bitvě – u Bosworthu. Bylo to 22. srpna v pondělí. Richardova armáda byla silnější, ale jeho vlastní spolubojovník sir William Stanley jej zradil a vpadl mu do boku. Statečného Richarda ubodali obyčejní protivníkovi pěšáci. Bylo mu necelých třiatřicet let. A devětadvacetiletý Jindřich Tudor zvítězil. Už před Richardovou smrtí však vzešla další fáma – horší než ty předchozí.

„Jak divně k cíli! Vinou všech svých vin dál musím kupit zločin na zločin,“ psal Shakespeare o Richardovi III. Fáma, která nabrala na síle po jeho smrti, ho obviňovala, že nechal zavraždit syny svého bratra – Edwarda V. a Richarda z Yorku.

Princové žili v paláci v Toweru, který tehdy ještě nebyl vězením. Jejich pět sester bydlelo na Richardově dvoře, byly spokojené a strýc se o ně staral jako o královny.

Ale sám Jindřich VII. takové obvinění, i když by mu bylo k užitku, neopakoval. Trvalo celých sedmnáct let, než se o údajném zavraždění princů zmínil.

Podle Shakespeara Richard navedl jistého Jakuba Tyrella, aby se dostal do Toweru, a provedení činu dal za úkol dvěma darebákům, Milesu Forestovi, „chlapíku načichlému zločinem už předtím“, a Johnu Dightonovi, „notně velké sketě“.

Shakespeare líčil vraždu dvanáctiletého Edwarda a jeho mladšího bratra Richarda dramaticky, stejně jako Thomas More: „Zabalili, zamotali a zatlačili je do péřových přikrývek a tiskli jim na obličeje podušky, že je v okamžení umlčeli a dusili je, až je zbavili dechu, a když se jejich nevinné duše odebraly k Bohu za radostmi nebes, uložili mučitelé jejich nevinná těla do postele.“

Odporná vražda byla popsána do nejmenších podrobností. Historie ovšem mlčí. Smrt princů patří k nejznámějším záhadám minulosti. Dodnes se neví, jestli zemřeli přirozenou smrtí, nebo kdo je případně zavraždil. Také mohli být odvezeni na venkov, poslední zprávy o nich potvrzují, že ještě v roce 1483 byli naživu.

Kromě údajných vrahů přichází v úvahu i sám král Jindřich VII. Živé následníky trůnu z jiného rodu nemohl potřebovat. Historička Josephine Teyová napsala: „Zavraždění princů byla hloupá vražda, kdežto Richard byl pozoruhodně bystrý muž. Byla by to nevýslovně podlá vražda, a Richard byl muž vysokých mravních kvalit. Byla by necitelná, a Richard byl proslulý svou dobrosrdečností.“

Přesto se Richard III. především díky velikému Williamovi Shakespearovi stal jedním z největších zloduchů v dějinách.

Není bez zajímavosti, že se až v roce 2012 našly jeho ostatky. [celá zpráva]

O tři roky později se tak po více než 500 letech dočkal důstojného pohřbu. [celá zpráva]