Atentát na ruský plyn - kdo a proč zničil plynovod Nord Stream

Chvíli trvalo, než se veřejnost zorientovala, odborníci už ale měli jasno - někomu se podařilo zničit jednu z klíčových energetických tepen spojující Rusko s Německem a západní Evropou, plynovod Nord Stream.

Kdo to byl? Bojan Pancevski z deníku The Wall Street Journal ve své nové knize píše, že důkazy nejlépe doložená varianta ukazuje na Ukrajinu.

Celý příběh se začal psát už za studené války na přelomu 60. a 70. let 20. století, v roce 1964 Sověti dotáhli svůj plyn přes Bratislavu až k Rakousku. Schylovalo se k historickému momentu nejen v evropské energetice. Nový západoněmecký kancléř Willy Brandt se svou „ostpolitik“ dospěl k závěru, že sovětský totalitární režim západní Němci lépe zvládnou a nakonec i porazí spíše než konfrontací sblížením, jednáním a obchodováním. Západ navíc hladověl po levných energiích, a i proto byl ochoten ignorovat i zjevná geopolitická rizika.

Moskva zase pochopila, že své suroviny může kromě zisku využívat i k rozdělování a štěpení Západu. Zpočátku se zaměřovala hlavně na menší státy, jako Finsko nebo třeba Rakousko, kam své první „západní“ dodávky plynu spustila pouhých deset dní po okupaci Československa v srpnu 1968. Invaze se podle švédského historika Pera Högselia stala prubířským kamenem rodící se energetické symbiózy – vztahy mezi Západem a Moskvou totiž nijak nenarušila.

Tento pragmatický vzorec chování se opakoval i po sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979 či potlačení hnutí Solidarność v Polsku na počátku 80. let.

Plynovou spolupráci se ale opakovaně pokoušeli torpédovat Američané. V reakci na vyhlášení výjimečného stavu v Polsku na konci roku 1981 uvalil prezident Ronald Reagan embargo na prodej potřebného potrubí Moskvě. Západní Němci se ovšem odmítli podřídit, zároveň se ale jejich kancléř Helmut Schmidt snažil Američany upokojit a sliboval: „Nikdy nedopustíme, abychom byli na sovětském plynu závislí více než 30 procenty.“

Energetické pouto přežilo i konec studené války a rozpad SSSR. Objevily se ale nové tranzitní země, jako Ukrajina, Bělorusko či Moldavsko, které pro Moskvu, ale i Berlín představovaly zranitelné, a tedy nežádoucí body v celém systému. Jak připomíná Högselius, místo snahy odstřihnout se od ruské ropy či plynu se západní Evropa rozhodla situaci řešit ještě těsnější spoluprací s Moskvou. V roce 1997 byl například zprovozněn plynovod Jamal, dodávající plyn ze západní Sibiře do Německa přes Bělorusko a Polsko. Procenta závislosti nad slibovaný třicetiprocentní limit rychle stoupala.

Pro Berlín, a hlavně Moskvu představovala speciální problém Ukrajina, přes niž proudilo na Západ 60 až 80 procent ruského plynu. Spory o ceny plynu, poplatky a nezaplacené účty vyvrcholily v letech 2006 a hlavně 2009, kdy se tranzit zcela zastavil a evropské státy se uprostřed zimy ocitly bez vytápění.

Pro Moskvu byl ukrajinský i polský tranzitní monopol jedním ze zásadních limitů případné geopolitické expanze, a proto se je rozhodla obejít pomocí podmořských projektů Nord Stream, které měly propojit naleziště Jamal s klíčovým zákazníkem Německem napřímo. „Jednička“ začala fungovat v roce 2011 a její mladší „bratříček“ byl počat roku 2015 v daňově výhodném švýcarském kantonu Zug. Původní plán totiž počítal s tím, že se 50 procent akcií společnosti rozdělí mezi pět evropských energetických koncernů, Uniper, Wintershall, OMV, Shell a Engie. To však v srpnu 2016 odmítl polský antimonopolní úřad, Západ musel ustoupit, a jediným akcionářem „dvojky“ tak zůstal ruský Gazprom.

Výše zmíněná pětice firem ale dál oklikou kryla polovinu rozpočtu v řádech miliard eur. Spříznění němečtí politici zase tlačili na bleskové stavební povolení a neustále při tom zdůrazňovali, že se jedná o čistě komerční projekt bez jakýchkoliv geopolitických vazeb.

Zcela jinak to ale viděli Američané, a hlavně Ukrajinci s Poláky, kteří Nord Stream 2 označovali za „plynovod Molotov–Ribbentrop“. „Dvojka“ ale musela ještě svést dlouhou regulatorní bitvu s Evropskou komisí, která v souladu s unijní legislativou vyžadovala vlastnické oddělení těžby od přepravy, což v případě Nord Stream 2 mířilo přímo na Gazprom.

Za něj se ale Berlín bil jak lev a jen exkancléř Gerhard Schröder za svůj lobbing inkasoval od Rusů údajně až 300 tisíc eur ročně. Důležitou roli hrála i ministerská předsedkyně Meklenburska-Předního Pomořanska Manuela Schwesigová, která k ústupkům tlačila báňský úřad ve Stralsundu.

Do hry se ovšem opět pokusili vložit v prosinci 2019 i Američané a s pomocí sankcí se jim podařilo stavbu 150 kilometrů před jejím cílem dočasně zmrazit. Němci kontrovali tím, že založili speciální nadaci jako fiktivního prostředníka pro nákup materiálu a lodí, a tím stavbu před americkými sankcemi ukryli a ochránili. I díky tomu pak ruská plavidla Fortuna a Akademik Čerskij v září 2021 pokládku posledních kilometrů potrubí dokončila.

Pro Ukrajinu to bylo fatální selhání Západu a ve svém důsledku i předehra k ruské agresi.

Gazprom dokončil vlajkový projekt německé politiky 10. září 2021 ještě před odchodem kancléřky Angely Merkelové z úřadu (v prosinci 2021). Jenže pak přišel zvrat. V důsledku rostoucího napětí mezi Moskvou a Berlínem nový kancléř Olaf Scholz 22. února 2022 - dva dny před ruskou invazí - nařídil bezpečnostní posudek k plynovodu stáhnout, čímž zabránil tomu, aby „dvojka“ začala vůbec fungovat.

V létě 2022 Gazprom navíc zastavil dodávky přes „jedničku“ s výmluvou na údajnou technickou závadu. Němci to celkem logicky vyhodnotili jako ruskou odvetu za sankce EU, neboť Moskva již otevřeně deklarovala, že kohoutky otevře, až „kolektivní Západ“ podporující Ukrajinu zruší sankce.

A pak přišel 26. září 2022 další šok v podobě řízené destrukce plynovodu. Kdo tak ale učinil? Jak ve své nejnovější knize The Nord Stream Conspiracy: The Inside Story of the Explosions That Shook the World (2026) upozorňuje novinář deníku The Wall Street Journal Bojan Pancevski, za forenzními důkazy nejlépe doloženou variantu považují především němečtí vyšetřovatelé ukrajinskou stopu. Ihned po ruském útoku měla vzniknout neformální skupina ukrajinských operativců The Startup, jejímž cílem bylo plánovat a provádět útoky na ruskou ekonomiku a energetickou infrastrukturu.

Konkrétní operace Diameter cílila na plynovody Nord Stream v Baltském a TurkStream v Černém moři. Akci dal zelenou sám vrchní velitel Valerij Zalužnyj, ovšem z obav před úniky informací s jednou podmínkou: „Pokud se to Zelenského kancelář nedozví, pokračujte.“ Technické řešení konzultovali s penzionovaným vědcem z kyjevského výzkumného ústavu, který jim vysvětlil, že silně natlakované potrubí nevyžaduje masivní množství trhavin. Stačí provést cílený nářez a vysoký tlak destrukci dokončí. Pro tento účel byla vyvinuta speciální výbušná zařízení naplněná směsí oktogenu a hexogenu a umístěná do potápěčských lahví.

Armádní potápěči ovšem nebyli pro ponory až do hloubky 80 metrů cvičeni, a proto skupina naverbovala civilní potápěče s krycími jmény Ledař, Freya, Cousteau a Smajlík, kteří následně prošli prověrkami tajné služby i psychologickými testy. Do týmu byli ještě zařazeni další tři lidé pod krycími jmény Kapitán (velitel akce), Skipper (kapitán lodi) a Voják. Praktický nácvik, jak se potápět do stometrových hloubek a odpálit v nich trhavinu, probíhal v zatopených žulových lomech u Žytomyru.

V německém Rostocku si pronajali plachetnici Andromeda a krycí legenda zněla, že na moři natáčí erotický film s potápěčskou tematikou. Akce měla původně proběhnout již v červnu 2022, ale nizozemská vojenská rozvědka informace o plánu zachytila a předala Američanům, kteří pak údajně Ukrajince důrazně před akcí varovali. Ti sice operaci na oko dočasně odložili, ale v srpnu 2022 ji znovu spustili.

Sedmého září 2022 Skipper, Voják a Smajlík vyzvedli Andromedu v Rostocku a přepluli na ní do přístavu Wiek na Rujáně. Když na místo mířil další z členů týmu, Ledař, na dálnici u obce Lietzow překročil povolenou rychlost a vyfotografoval ho radar. Jak se později ukázalo, na základě této náhodné fotografie pak vyšetřovatelé odhalili identitu všech členů týmu.

Ten 9. září dorazil k dánskému ostrůvku Christiansø u Bornholmu. O dva dny později se Ledař s Freyou poprvé ponořili k potrubí Nord Stream 1 (větev A), připevnili na ně bombu a k detonaci ji naprogramovali na 26. září. Dne 22. září se v dánských vodách zase ponořili k Nord Stream 2 a umístili na něj tři výbušná zařízení. Pak se všichni vrátili do Rostocku a zmizeli.

Operace uspěla a 26. září 2022 zničily celkem čtyři výbuchy obě větve Nord Stream 1, těžce poškodily i Nord Stream 2, a způsobily mimo jiné i největší jednorázový únik metanu do atmosféry v historii o objemu až 500 tisíc tun. Vyvolaly také seizmické otřesy.

Rozzuření Němci sestavili speciální vyšetřovací tým, který v prosinci 2022 Andromedu objevil v suchém doku na Rujáně a zajistil tam stopy DNA, otisky prstů a na jídelním stole i zbytky výbušnin. Průlom nastal až po identifikaci Ledaře z radaru u Lietzowa. Když ale na něj do Varšavy Němci poslali evropský zatykač, vláda premiéra Donalda Tuska je více méně ignorovala s tím, že útočníci by měli spíše obdržet vyznamenání.

Jak 20. srpna 2026 informovali novináři deníku The Guardian Luke Harding a Jakub Krupa, policie nakonec Ledaře dopadla v chorvatské Pule, kde působil jako odborný konzultant při natáčení politického thrilleru Snake Island režiséra Douga Limana v hlavních rolích s Seanem Pennem a Adrienem Brodym. A námět filmu? Rekonstrukce událostí kolem zničení  plynovodu Nord Stream…

Zničení potrubí totiž Poláci vnímali i jako svou výhru. Ukrajince pak navíc varovali, aby si svého Ledaře z Polska „uklidili“ dřív, než se k němu dostanou Němci. Polská kontrarozvědka se dokonce Berlínu pokusila podsunout zfalšovaný seznam členů posádky, a tím útok svést na Rusy. Nakonec se Němci museli spokojit jen s Kapitánem, kterého v srpnu 2025 zatkla na rodinné dovolené italská policie; Freya nastoupila jako instruktorka k elitní jednotce ukrajinské tajné služby, Voják později padl v bojích na Ukrajině.

Navzdory důkazům ale vyvolává ukrajinská stopa pochybnosti, například zda šlo ponor do 80 metrů provést z tak malé lodi bez dekompresní komory. Pro zemi závislou na západní pomoci byl takový útok velkým hazardem, což nepřímo potvrdil i prezident Volodymyr Zelenskyj: „Já dávám rozkazy - a Ukrajina nic takového neudělala.“ Nešlo tedy jen o falešnou operaci, která měla přikrýt většího hráče?

V únoru 2023 americký novinář Seymour Hersh totiž připsal zničení plynovodů CIA. Američtí potápěči podle něj upevnili trhavinu C4 na plynovod během cvičení BALTOPS 22 a norské letadlo P8 ji pak v září 2022 odpálilo pomocí hydroakustické bójky. Podle Hershe tak Američané využili ruské agrese, aby Němce definitivně odřízli od ruského plynu a „nabídli“ jim svůj vlastní, zkapalněný LNG. Článek, který Bílý dům označil za „naprostou fikci“, ovšem Hersh podle svých kritiků opřel o jediný anonymní zdroj.

Američané podle nich potrubí odpálit ani nepotřebovali, když Evropu k nákupům amerického plynu prakticky přinutil sám Vladimir Putin tím, že vypnul Nord Stream 1 a napadl Ukrajinu.

Západní rozvědky prověřovaly i hypotézu, že plynovod odpálilo samo Rusko, aby tak demonstrovalo zranitelnost produktových sítí zemí NATO, a hlavně získalo alibi v podobě „vyšší moci“ pro svůj Gazprom, jemuž za svévolné zastavení dodávek plynu do Evropy hrozily pokuty v řádech desítek miliard dolarů.

Němečtí vyšetřovatelé ale tuto verzi odmítli.

Autor je historik